Pondělí
18.12.2017
Noční verze
 id
 heslo
CRUADALACH - Inspiraci hledám v momentech, které mnou otřesou (rozhovor s Janem Vrobelem)

Zpěvák metalového kmene CRUADALACH, bývalý šéfredaktor herního magazínu SCORE, vystudovaný právník i kreativec, který v Praze rozjíždí svoji vlastní únikovou hru. Povídali jsme si o tom, kudy vede cesta od „ostravského polonácka”, který je v hledáčku Antify, až k pražákovi, co chodí na folkmetalové koncerty v tričku GNWP, a samozřejmě jsme zabrousili i k aktuální desce „Rebel Against Me”, k psaní textů i fenoménu únikových her...

Začneme lehce nehudebně, před krátkým časem jsi opustil post šéfredaktora herního magazínu SCORE. Jaké důvody tě k tomu přiměly?

Hm, zrovna na úvod otázka, na kterou bych nemohl odpovědět jinak, než diplomaticky a neupřímně, takže bych ji s dovolením rád vynechal. SCORE ale stále miluju, je to časák mého dětství a těch šest nebo sedm let, co jsem byl součástí toho všeho, mi dalo strašně moc.

Informační embargo a hned ze začátku, to se nevyvíjí dobře... Vidíš a já myslel, že to souvisí s tím, že jsi dodělal práva a chceš se věnovat své profesi, to mě ani nenapadlo, že by to mohl být tak nevydařený úvod. Zkusím se tedy zeptat jinak. Co vlastně teď, po skončení studií, s diplomem v kapse a bez šéfredaktorský židle pod zadkem děláš?

Píšu články do různých médií, dělám marketing a další věci pro produkční společnost, kterou se snažím pomoci vybudovat svému zaměstnavateli, ale hlavně se pokouším “podnikat” – hry mě dost ovlivnily, proto za měsíc spouštím s kámoši v Praze kousek od Pavláku únikovou hru. Jmenuje se Železná opona a je situována do alternativní reality, ve který nikdy neproběhla sametová revoluce, nepadla ta šílená zeď a komunisti stále drží východní blok pod krkem. A ty s partou máš 60 minut, aby ses dostal z výslechové místnosti plné nejrůznějších puzzlů.

Jan Vrobel

To zní zajímavě. Hra bez počítače. Kde jsi hledal inspiraci a jak to bude fungovat? Myslíš, že si banda kámošů půjde zahrát Železnou oponu místo pivka v hospodě nebo laser games?

Tak on tu ten formát už chvilku je, momentálně je na vzestupu, v různých metropolích Evropy najdeš únikové hry mezi top atrakcemi na TripAdvisoru, FourSquare i dalších aplikacích. Rozhodně nejsme první, kdo v Praze něco takového zkouší, ale doufám, že to uděláme nejlíp:). Ale jinak máš recht, je to dobrá věc pro chlastací partičku, způsob, jak si oťukat holku nebo pro firmu, která chce nějaký teambuildingový divadýlko pro zaměstnance. Alespoň tak to já vidím.

Proč právě tohle téma? Komunismus jsi při svém věku asi moc nepocítil.

Z komerčních důvodů. Když se podíváš, co se snaží na Praze lidi prodat, je to z nějakého mně utajeného důvodu Kafka, golem, židovský město a sovětský sentiment. Přijde mi, že nedává smysl stylizovat Prahu do západní metropole, když to tady furt smrdí východem, ale dává smysl si z toho udělat prdel – redukovat komunismus na minulost, z které už dnes zbyly jen kolotoče, parodovat ho, zesměšňovat. To vše uspíší, aby byl co nejdřív skutečně tam, kam patří, a sice na smetišti dějin, jednou pro vždy v prdeli.

Jan Vrobel

A že bych komunismus nepocítil? Ještě v roce ´93 byla obsahem jednoho z prvních článků, co jsem četl ve slabikáři, naprosto dementní fetišizace Rudé armády. Utkvělo mi to dodnes. Voják Nikolaj si posadil chlapce Nikolku na klín a všichni společně mávali rudejma vlajkama, takový hovna… Já o tom tehdy nevěděl nic, ale už na samotným tom slovníku, verbálních prostředcích, mi něco přišlo úplně vadného, zvráceného. Obávám se, že komunismus cítíme dodnes a ještě dlouho budem. Lidi se furt bojí brát veřejné věci za svý. Furt nevnímají stát jako svou věc, ale “tu jejich”, nemají odpovědnost, kterou z nich vymlátilo 40 let útlaku, dívají se podezřívavě na nové věci. Pozůstatky komunistického myšlení vidím všude, včetně sebe a svých rodičů, kteří samozřejmě jinak s tou posranou dobou nikdy nechtěli mít nic společného. Ale víš jak je to se společností – kurví osobnost. Tím spíš ta tehdejší. Dívat se na společnost ojebanou komunismem je jako dívat se na znásilněnou holku. Je plachá, smutná, neví, komu věřit, nemá sebeúctu. A dokud se nepodíváme pořádně do hloubky na ty společenské stíny a nedáme čas jim prohřát se na slunku, tak to tu lepší nebude. Ale svítá na lepší časy, cítím to.

Vrátím se na chvilku k tomu psaní. Tím, že “píšeš do různých médií” máš na mysli to, že píšeš o hrách?

Tohle je teď okrajová věc pro mě a asi to fakt nestojí za řeč, ale jo, většinou o hrách – SCORE, televizní pořad Re-Play, točím nějaká videa pro portál Games.cz a tak dále…

Takže recenzování, kreativní hry, marketing, … Proč jsi ty práva vlastně vystudoval?

Protože se většinou snažím dokončit, co začnu, ale ten impuls jít studovat práva byl úplně pitomej. Prostě jsem se podíval na svoje rodiče a řekl jsem si “jo, to je život a práce, práce musí být nudná, musíš bejt v kanclu a mít bílý límeček, jakmile žiješ jinak, není to práce”. Že to takhle není, jsem zjistil až po škole, ale to už bylo pozdě vracet titul. Nicméně škola mi přece jen určitě něco dala, třeba to, že nemám brát školství tak vážně. Nejdřív ve mě vybudila takovej ten šíleně trapnej akademickej étos, abych ho pak ze sebe ke konci studia s pomocí několika normálních pedagogů zase dostal ven. Ale rozhodně nelituju.

Dokážu si představit, že právo může být celkem slušnou studní pro textovou inspiraci. Čerpal jsi někdy textová témata z toho oboru?

Ty vole, to možná pro Jahelku. To asi ne, je to akademický obor, neexaktní, nudný, byť potřebný. Dívat se na mezilidské vztahy a život očima práva mi začíná být čím dál protivnější. Právní názor je taky jenom názor… Pokud se fakt ptáš na muziku, tak poslední roky čerpám inspiraci jen z toho, co mnou v nějaký moment silněji otřese. Něco mi docvakne, něčím si projdu a hodím to na papír. Nestává se to často, proto těch songů zas tolik nevzniká. Neumím si představit, že bych čerpal inspiraci z něčeho tak neosobního, jako je právo, vždyť mě znáš, víš, že jsem ufňukánek a emař.

Máte venku nové album. Které z textových témat je pro tebe to nosné, tedy to které s tebou, jak říkáš, “silněji otřáslo”.

Ono to bude znít úplně debilně, ty texty jsou koneckonců psané fakt hlavně pro mě. „Rebel Against Me“ je o frustraci z toho, když začala ukrajinská krize, později válka. Strašně to na mě mediálně doléhalo, měl jsem pocit, jako kdyby politická a mediální mašinérie dala do pohybu takový soukolí šílenství, ze kterého se blbě dostává. „Life-Worshipping Bastards” je o takové osobní krizi, kdy jsem uvěřil, že jsem prostě úplný čůrák, který na tomhle světě nemá místo, naštěstí to trvalo jen pár týdnů. „Karma to Burn” zúčtovává s mojí patetickou minulostí ostravského polonácka. „Shiva World Dance Party” je tribut hinduistické mantře a možná celkově meditaci, která mi pomohla v některých věcech. A tak dále. Nemyslím si, že to může být zajímavé i pro někoho jiného než pro mě, víš jak to je - osobní otřesy otřásají jen tebou samým, od toho jsou osobní. Ostatní se jim smějou.

Jan Vrobel

Teda, to jsem nečekal, že se dostaneme i k tomuto tématu, ale pokud ti nevadí o tom mluvit... Co se ti v životě změnilo? A kudy vlastně vedla cesta od “ostravského polonácka” k týpkovi, kterej běhá s protirasistickým tričkem po Izraeli a Palestině?

Úplně normálně a obyčejně skrz otevírání ulit. V devatenácti jsem byl tak maximálně v Chorvatsku, kde jsem viděl moře, pljeskavicu a to je tak vše, jinak maximálně 30 km za Ostravou, která je známá etnickými tenzemi. Neměl jsem žádný starosti, tak jsem četl píčoviny, respektive měl jsem zbytečně moc času na čtení filozofických spisů různejch lidí, aniž bych se podíval, jak ten svět vypadá ve skutečnosti. Když ti je 17 a víš hovno, to pak máš hrozně elitářský pocit, když si u Platóna přečteš, jak demokracie stojí za vyliž. Pak ale přišla Praha, škola, SCORE, cestování s časákem, to všechno mě posunulo do bodu, z kterého se mi má o deset let mladší osobnost chápe už jen velmi těžko. Ale i tak se o to občas snažím, nemá smysl se mučit, snažím se mít soucit i sám se sebou, i když to někdy není lehký.

Jan Vrobel

V jaké fází této přeměny do situace zasáhl konflikt, který jsi měl s Antifáky na koncertě HATEBREED? Ovlivnila tě ta šarvátka vlastně nějak? A kudy vedla vlastně tvá cesta před tím, tedy k tomu, jak říkáš k tomu “ostravskýmu náckovi” v minulosti? Co ho formovalo?

Hm. Asi takovej nějakej falešnej idealismus, i když to asi není dobrý slovo… Vidíš kriminalitu, slyšíš křik, bojíš se na ulici početnějších part, větších sígrů, i když o nich nevíš vůbec nic. Já od malička vždycky chtěl hrozně moc od sebe i od jiných, vždycky mi dělalo problém chápat, že jsme jen lidi, zvířátka, všichni. Věděl jsem toho tak málo o všem, že jsem se prostě bál a hledal jsem si nějakou ideální ulitu, a ta vedla přes mytologii a různý snění o fantasmagoriích. Ale já nikdy nebyl rasista nebo nácek v tomhle slova smyslu, nějaký “bílý ideje” mi přišly zvrácený vždycky, spíš šlo o nějakou xenofobii, prostě skutečně jen strach z neznámého.

Co se týče konfliktu s Afa, tak jsem prostě jednou dostal trošku klepec. Ten konflikt ale neměl rozhodně vliv na moji “proměnu” v jakémkoli ideologickém slova smyslu. Na Afa za to nejsem nijak nasranej už mnoho let, prostě jsem dostal a chápu proč. Mohl jsem dostat mnohem víc, kdyby chtěli, rozsekali by mě na sračku. Ten koncert proběhl tuším dva měsíce po nešťastném útoku ve Vítkově na tu romskou rodinu… Spolu s ním mi došlo, že náckové jsou prostě odporná špína, ať už to halí do jakýchkoli žvástů. A náznaky toho, že jsou mistry v manipulaci a lžích, byly už dříve.

Jan Vrobel

Nemíváš problémy i na vašich koncertech? Třeba v zahraničí, přeci jen hrajete často i na východě, a nebudeme si nalhávat, že spojení metalu a folklóru nepřitahuje lecjaké živly. Zvláště v Rusku, Polsku nebo na Ukrajině. O vás už se občas mluví jako o “převlečeném hardcoreu”. Moc zpěváků z folkmetalových kapel, který by na scénu vylezli v tričku “Love music, hate racism” od STICK TO YOUR GUNS nebo GNWP neznám…

Problémy… My si vybíráme, kde a s kým hrajeme, a náckové na nás nechodí. Pokud někdy někdo přišel, velmi rychle ho znechutilo, co viděl, a šel do prdele. Oni nechtějí vidět lidi, jak se bavěj, oni chtějí slyšet ten druh patosu, který v sobě nemáme. Nemáme vůbec žádné problémy tohoto druhu – občas jsem někde zaslechl, že jsme “antifácká kapela”, “levičácká multikulturní sluníčková sračka” apod., ale to je vše. Mně tihle lidi nezajímají, úplně z duše mě nezajímají. Já chci, ať na naše koncerty přijde kdokoli, kdo se chce prostě bavit, pokecat, sdílet nějakou energii, nic víc, nic míň. A co se týče té škatulky… Já vím, že když se člověk jednou někam zařadí, už je tam furt, tak funguje lidskej mozek, ale já nás dneska už fakt nepovažuju za folkmetalovou, ale ani HC nebo jinou kapelu. Jsme prostě sami sebou, dost lidí to sere, ale já s tím nic neudělám. Vezmu si jakýkoli triko chci, budu hrát s hiphopem nebo reggae kapelou (ostatně vystoupení na reggae/ska fesťáku v Německu nás čeká za 14 dní), budu se klidně natřásat s cikánskými děvčaty nebo jezdit po stagei na kole, když mi to bude připadat jako dobrej nápad, já už se dneska na jakýkoli škatulky a mantinely prostě fakt neohlížím, ať si lidi říkaj, co chtěj…

Akce, na kterých hrajem, jsou v 99% velmi friendly, jsou tam fajn lidi, ale je teda fakt, že se nám párkrát povedlo zahrát i na trochu konfliktnějším místě. V polské Brenně bylo jednou nácků v trikách těch jejich věcí fakt dost, ale naštěstí všichni během naší show šli na pivo a pod pódiem zůstalo asi 20-30 lidí, mezi jejichž změtí dost kmitaly dredy:). Jednou jsem ale šel v triku GNWP na koncert ruský ARKONY, kde jsem zpíval jeden song s kámoši z PERCIVAL SCHUTTENBACH. A tehdy to pořádal bůhvíkdo, u vstupu na Chmelnici byli jacísi magoři potetovaní schwarze sonne symboly a hrozně na mě poulili oči:). K ničemu nedošlo, ale přišla mi vtipná představa, že bych dostal na Chmelnici přes píču hned dvakrát, jednou od Afa a podruhý o sedm let později od nácků.

Pokud si vybíráte s kým hrajete, je nějaká kapela, se kterou by sis rád zahrál a jakou kapelou bys naopak nikdy pódium nesdílel? Čím konkrétnější budeš, tím lépe...

Hele, on to byl trošku možná žvást, ta vůle na určitých místech nehrát je oboustranná. Na akce, kde bychom nehráli, nás nezvou, jsme už za ty roky zkrátka asi vyprofilovaní. Ale na to není žádná matice. Nebudu dělat žádným sráčům reklamu tím, že je budu jmenovat, ale asi si umíš představit, s kým se fakt nemám zájem vidět. Spíš než abychom si hráli na ostrý holky a hochy, co mají nějaký trapný banlist, je to celé dané spíš obecnou atmosférou toho místa, festu. Nevím, jestli ti to bude dávat smysl, ale pokud se např. mezi osmdesát kapel připletou nějací polonáckové, mávnu nad tím rukou, lidí bude plno, atmosféru to neovlivní, pořadatele prudit nebudu, ale čím větší je riziko, že prostor bude narvanej lidma, co se nechtějí bavit, ale naopak si touží poměřovat penisy, oslavovat nějakou bezvýznamnou hrdost a opájet se pocitem kolektivní moci, tím spíš do takového prostoru nechci. A je jedno, co mají kapely, který tam hrajou, v logu nebo v textech.

Jan Vrobel

A co se týče toho, s kým bychom hrát chtěli, tak my už jsme hráli v rámci žánru, z nějž původně asi pocházíme, vlastně se všema. Vtipný je, že v drtivém počtu případů mimo ČR, protože tady to maj´ rozdělený dvě hlavní agentury a hotovo. Že zdravím. Ale v Chorvatsku, Německu, Polsku nebo Rakousku jsme hráli klubovky s ELUVEITIE, KORPIKLAANI, MOONSORROW, ENSIFERUM a takovejma věcma. Ale samozřejmě bych chtěl hrát prostě s kapelama, co mám fakt sám rád a poslouchám je, s kýmkoli napříč žánry, jakkoli je to nerealistické. Chtěl bych si zahrát s IRIE RÉVOLTÉS, SKA-P, DROPKICK MURPHYS, DUB FX, STICK TO YOUR GUNS, IGNITE, PRAGO UNION. Jo, rád bych hrál bok po boku s nemetalovejma kapelama, protože hrát jen určitý typ akcí je vlastně trošku nuda. Rád bych, aby mě ty akce o něco víc překvapovaly, pokud to mám říct úplně na plnou hubu.

Na křtu Vašeho posledního alba jste měli speciálního hosta, Banána z HANBY (ex-LAHAR , ex-BALACLAVA), což je spojení, které mě zajímá. Jak jste vy dva na sebe narazili a jak tato hostovačka vznikla?

Banán mi kdysi zaimponoval tím, že ačkoli jsme byli ne osobně, ale z hlediska toho, kam jsme patřili, jasní nepřátelé, tak byl ochotnej vést dialog a poslouchat, co říkám. Párkrát jsme se potkali na crossfitu, párkrát na koncertech, jednou dělal stage technika s partou na fesťáku Made of Metal, kde jsme hráli, což bylo vtipný. HANBU mám rád, Banyho si vážím, i když bych s ním samozřejmě v mnoha věcech nesouhlasil, ale kurva, jsou to jen slova, názory. Důležitý jsou jiný věci. Poprosil jsem ho o křest alba a on souhlasil, zdržel se celej večer v nekuřáckým klubu, kde jsme odehráli akustickej set, přišlo přes kilo našich přátel a bylo to hrozně super.

Jan Vrobel a Banán

Když už jsme u těch křtů a koncertů, na jaký svůj koncert do smrti nezapomeneš a proč?

Jo svůj…

No klidně přidej i nesvůj...

Není mi to příliš příjemný říkat, ale my toho odehráli dost a ty věci začnou splývat. Každý koncert byl vlastně super a něčím zajímavej, ale pochopitelně největší odvar byly ty, kde se lidi nejvíc bavili a bylo jich nejvíc, to je asi logický. Nicméně mě naše koncerty baví možná i čím dál víc, v poslední době nám to hraje, jde nám to od ruky, ty věci mají energii, co mi vyhovuje. Ale abych řekl něco konkrétního, loni byl skvělý právě ten Made of Metal, bylo tam mrtě lidí… A pak Rock for Roots u Berlína, kde před námi hrála spousta více či méně pagan black metalu a mě by ani ve snu nenapadlo, že nás tam lidi tak přijmou.

A ty cizí, tak určitě nezapomenu na OPETH v Ostravě v roce 2003 nebo tak něco. Později už pro mě koncerty nebyly nikdy vysloveně strhující, asi jsem moc “insider” (to neber jako chvástání se, prostě už mám určitej odstup). Ale strašně mě bavili NEUROSIS, KARNIVOOL, STICK TO YOUR GUNS, COMEBACK KID a spousty dalších. Klasický koncertní vymetač ale nejsem, na to zajít si na koncert sám mám náladu jednou za pár měsíců.

Když už je zmiňujeme podruhé, vím, že STICK TO YOUR GUNS tě zaujali hlavně svými texty… máš krom nich v oblasti textů nějaké oblíbence?

Určitě, mraky, ale ono jde hodně o náhodnou chemii. V určitou chvíli tvého života slyšíš určitý slova, na který něco v tobě zareaguje. Nemůžeš nikomu doporučit STICK TO YOUR GUNS kvůli textům, protože ten člověk je v jiný životní situaci, než ty. A já už dneska taky nejsem člověk, co jsem byl v době, kdy vyšlo album „Diamond”, takže už mám taky určitý odstup a poslední album mě zoufale nebaví, bohužel. Ale respektuju obecně kohokoli, kdo se nebojí jít s kůží na trh, nehraje hry, pózy, řekne v textu jasně, jak věci má a proč. V tomhle mi obecně samo hrozně imponují HC kapely jako MODERN LIFE IS WAR nebo HAVE HEART, ale i rap jako žánr. Vlastně texty jsou asi hlavní důvod, proč poslouchám nějakou muziku.

Na HAVE HEART na Fluffu, kdy byla půlka návštěvníků festivalu s kapelou i na pódiu jsi asi nebyl, což?

Ne, ale to bych se asi posral, musela to být úplná bomba. Já byl na fesťáku jako návštěvník poprvé a naposledy v roce 2006 na Brutal Assaultu.

Ani letos se tedy na žádný festival nechystáš jako návštěvník? Už víte, jaké festivaly navštívíte s kapelou?

To je věc, kterou nikdy moc neplánuju a možná proto se taky nikam moc nedostanu, mně hodně uspokojujou ty festy, co hrajem sami. Ve skutečnosti jsou to jediný události v roce, který si můžem užít trochu víc – trochu zakalit, zablbnout, strávit tam třeba noc či dvě. Za chvíli hrajeme ten reggae fesťák v Německu, jmenuje se Eich Kult. Pak MetalGate Czech Death Fest, Kovadlinu, momentálně jednáme o International Noise Festu v Tunisku, což vypadá jako hodně příjemná dovča u moře. Vždycky si tam něco najdu, co mě zajímá. Ale samo z pozice návštěvníka je toho lákavého strašně moc, jen mi většinou nestojí za vynaloženou energii ty festy absolvovat. Ne, že bych nad nimi ohrnoval nos, to vůbec, ale prostě jsem v tom moc… Kdybychom přestali hrát, určitě bych fesťáky hned začal vymetat jako návštěvník.

Tak hrát na arabském metalovém festu, to bude zcela jistě zážitek. Držím palce, ať to vyjde. Předpokládám, že CRUADALACH dal do kupy bubeník Datel, který dal kapele i jméno. Jak narazil na tebe?

Díky, taky doufám, jistý to není. Jinak k otázce: Přes inzerát. Já tehdy nikde nehrál, nebyl jsem v Praze tak dlouho. HYPERBOREAN DESIRE, moje pubertální blackmetalové vyžití, se vlastně rozpadlo spolu s mým přestěhováním z Ostravy, a pak jsem si nějak myslel, že jsem z potřeby hrát vyrostl. Ale jaksi nevyrostl, no. Takže jsem si dal inzerát na nějaký pofidérní rockový portál, už dávno nevím jméno, ale vypadal dosti nevábně. A ve stejný den si dal inzerát i Datel, nakonec jsem mu napsal já. Rád vypráví historku, že jsem mu na prvním setkání vykal. Ona půlka CRUADALACH původně byla vlastně tak nějak složená přes inzerát. Dneska už mi to tak dávno nepřijde samozřejmě, jsme spolu šest let a zažili jsme spolu mraky věcí, víc než s mnoha jinejma lidma, který znám stejně dlouho nebo dýl. A například naši kytaristi jsou nejlepší kámoši už hrozně dlouho, jeden byl druhému na svatbě, takže žádný umělý produkt ta kapela rozhodně není. Jen když máš danou vizi, a to Datel tehdy měl, tak se nesnadno naplňuje úplně organicky, no.

Jan Vrobel

Když říkáš že HYPERBOREAN DESIRE bylo pubertální blackmetalové vyžití, jak s odstupem hodnotíš třeba svojí kapelu MRAMOR? A nelákalo tě vrátit se i ke kytaře? Byly vlastně nějaké další kapely?

To je pro mě složitá otázka, na jednu stranu mám pocit, že bych neměl zavrhovat svou minulost, na druhou stranu se na to těžko dá dívat jinak, než se shovívavým úsměvem. Ale to platí i pro CRUADALACH před pár lety a bude to platit i pro současný CRUADALACH za pár let, nakonec můžu říct, že jsem vlastně happy, že v muzice neustále cítím nějaký svůj vnitřní vývoj. I s HD jsem zažil nepochybně super věci, fantasticky se hrálo s bubeníkem Vláďou, to byl strašnej dělostřelec.

Co se týče MRAMORU, ta kapela nikdy nebyla jakoby kapela, žádnou skladbu jsme nikdy nepřipravili předem, prostě text byl za pět minut a skladbu jsem rovnou skládal a nahrával. Když jsem začal skládat, netušil jsem, jak skončí, netušil jsem ani další riff, prostě jak to vyšlo, tak to vyšlo. Na kytaru jsem tehdy hrál necelej rok a podle toho to zní. Jenže! Úplně upřímně obdivuju svou tehdejší nespoutanou fantazii, tu ochotu jít s kůží na trh, neopravit po sobě nic, žádnou notu, žádnou chybu, prostě mít jen tu čistou radost z tvorby. Žádný konvence, žádný pocit standardu, který bys měl dodržet. Bylo mi čtrnáct nebo patnáct, neuměl jsem ani hovno, ale po těch dvanácti, třinácti letech můžu říct, že kromě CRUADALACH si toho pitomého demíčka MRAMORU vážím vlastně nejvíc, protože to byla absolutní svoboda.

Kapely další byly, pár let jsem křičel v oldschool death metalu NEMESIS, ale tam jsem bohužel neměl žádný vliv na tvorbu ani nic jinýho, maximálně jsem psal texty, tak mě to nenaplňovalo, ale hodně jsem si odnesl z živých koncertů. Z toho jsem pak hrozně vytěžil pro CRUADALACH. Ke kytaře mě návrat vůbec neláká, potřebuju na koncertě prostě volný ruce, ale rád si zahraju na španělku.

Pojďme se na chvilku přesunout k minulosti nedávné. V lednu jste zveřejnili klip ke skladbě „Life-Worshipping Bastards” z vašeho nového alba „Rebel Against Me”, kde na začátku neseš bombu do kavárny a následně v té kavárně i hrajete. Abych řekl pravdu, hledal jsem tam souvislost s textem, ale nenašel jsem. Tedy proč právě tato skladba, proč kavárna, proč ta bomba, proč prostřihy na to, že hrajete v hořící podzemní garáži … Má to své důvody nebo je to “jen tak”?

Mindset za tím klipem, respektive za tou jednoduchou pointou s bombou, je jednoduše “living every moment”. To znamená, že všichni víme, jak ta estráda skončí, ale je nám to u prdele, důležité je, že hrajem. Ale nepředstírám, že to je jakkoli světoborná pointa nebo originální klip, nic takového jsme ostatně nechtěli. Klip je de facto dvouminutovej showreel pro kohokoli, koho zajímá, o čem ten CRUADALACH vlastně je. Je to taková pozvánka, ať už pro potenciální posluchače nebo třeba organizátory koncertů. Pokud někdy budeme dělat další klip, je ale pravděpodobný, že tam klasická klipová klišé budeme chtít opustit. A jen mimochodem, když jsi zmínil MRAMOR - tenhle klip režíroval Martin Jůza, někdejší lord Periss z MRAMORU:)

Poslední album jste nahrávali u Indies, proč právě toto studio? Jaká byla spolupráce a jak jste spokojeni s výsledkem?

Celý můj život je o hledání sound engineera, u něhož nebudu mít pocit, že je to absolutní kokot. To se na jaře 2014 konečně povedlo s osobou Broňka Šmída, dej mu pánbůh věčnou slávu. Je neuvěřitelně osvěžující dělat s někým, kdo se snaží naplnit tvou vizi, místo toho, aby ti furt dokola vykládal, koho všeho produkoval a jak je strašně boreckej. Indies mi doporučil kámoš z brněnské metalcore party PITBULL DIESEL (RIP) a bylo to super. Neříkám, že to album má nějaký vynikající, natož světový zvuk, ale rozhodně to není odfláknutá práce, naopak, srali jsme se s tím čtyři měsíce. Dneska už jsem zas o pár měsíců dál a udělal bych spoustu věcí jinak, ale to je ten vývoj. V době, kdy jsme si to CD z Brna odváželi, jsme byli 100% spokojeni s tím, co jsme udělali.

Jan Vrobel

Na album jste sbírali peníze na Startovači, stejně jako teď sbíráte peníze na Železnou oponu. Proč právě tak, co jste investorům slibovali a kolik se vlastně vybralo?

Crowdfunding je úžasná platforma, kdy vynecháš z kreativního procesu (resp. jeho realizace) vrtkavou hlavu vydavatele a dáš šanci posluchačům, aby “zahlasovali” svými peněženkami, jestli máš nárok na budoucnost. Hrozně mi ten systém imponuje a sám jsem přispěl na mnoho projektů. Využili jsme tuhle cestu, protože jsme chtěli mít hotovou desku, abychom ji mohli nabízet labelům kompletně připravenou a měli pak lepší pozici pro případné vyjednávání o vydání. Na Startovači jsme navymýšleli spoustu vtipnejch i rádobyvtipnejch odměn, byla to vlastně velká jízda. Například po úspěšné kampani se nechal náš kytarista Pigba potetovat přímo v klubu, kde jsme slavili koncertem závěr kampaně, a já odzpíval vánoční koledu v šatech mé ex. Nejvíc si ale lidi předobjednávali trika a CDs. Okamžitě po vydání desky v lednu 2015 jsme všem rozeslali veškeré odměny, máme tedy všech 109 startérů úspěšně “vyřízených” a já bych chtěl ještě jednou zpětně poděkovat každému jednomu z nich. Vybrali jsme tehdy tuším 66.000,- Kč a nějaké drobné, ale asi 9-10% z toho sežere Startovač.

Předpokládám, že peníze padly hlavně na studio… Nebo i na vlastní výrobu CD? Popřípadě na obal? Kdo vám dělal grafiku a proč je na titulce pták na krvavé skvrně?

No, budget ze Startovače padl komplet na studio a ještě jsme něco dopláceli, že ano, hlavně za dopravu, grafiku jsme taky tuším platili extra. Ale naštěstí to celé budget jakž takž pokryl a zbytek jsme snadno utáhli, takže super. Obal dělal Martin Rytych a pták, jak říkáš, je na obálce proto, protože rádi pracujeme s tzv. posuny. To znamená, že nejdřív vidíš nějakej výjev, ale teprve o pár vteřin později si všimneš pointy. Např. na obalu našeho debutu „Lead - Not Follow” je stvoření vyjící na měsíc. Většině lidem dojde až po pár vteřinách, že nejde o vlka, ale o ovci. A na “Rebelovi” je to stejné – na obalu je vlastně holubice míru, ale poměrně záhy si všimneš, že je tvořená zbraněmi. Pokud ti teda dojde, že je to holubice, že ano.

Jan Vrobel

Proč právě tento výjev? Má to co dělat s Ukrajinou, o které jsi psal jako o jednom z nosných motivů?

Asi i jo. Ten obal nevyjadřuje jednu jasnou myšlenku… On pro mě spíš reprezentuje ten mediální, politický, informační chaos, kdy je válka zaměňovaná za mírotvornej nástroj. Možná se v tom nechci úplně rýpat a hrát si na filozofa, slyšel jsem stovky politickejch teorií, slyšel jsem, jak je třeba se postavit agresorům, ale prostě ve chvíli, kdy umírají lidé, mi připadá celej svět špatně. Já začínám být asi trochu pokornej a přestávám předstírat, že znám odpovědi na věci. Tak zůstávám u otázek.

A otázek dnes padlo už celkem mnoho. Je něco, k čemu jsme se nedostali, a o čem bys nám rád pověděl?

Já myslím, že mi je věnováno až moc prostoru, vůbec si neumím představit, že by někdo dočetl až sem. Radši jen děkuju za mimořádně zajímavý otázky a přeju, ať parník Metalopolis vydrží ještě dlouhá léta. Ze sobectví, jsem totiž stále věrnej čtenář.

Jan Vrobel


RIP

Zveřejněno: 11.5.2015




Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page