Úterý
27.6.2017
Noční verze
 id
 heslo
IRON MAIDEN - Železná panna zabíjí

IRON MAIDENVíte, co vznikne zkřížením energie SEX PISTOLS a hudební preciznosti DEEP PURPLE? Heavy metal. Takže vlastně IRON MAIDEN. Asi si říkáte, jaký má smysl psát o téhle vlajkové lodi heavy metalu 80. let, když o ní byly už v minulosti popsány stohy papíru a zjeveno snad vše, co stálo za to zjevit, ba dokonce i to, co mělo zůstat skryto... No, já myslím, že smysl to určitě má, protože tahle úderka je našich krajích úžasně populární, což rapidně zvedne čtenost mých článků. Prostě někde opíšu nějakej slint, hodím to pod titulek IRON MAIDEN a bude to. Ne, dost strašení, účelem tohoto seriálu není omílání notoricky známých faktů, nebo detailní rozbor alb, které většina z vás zná už za ta léta zpaměti. Původně jsem se sice chtěl pustit do recenze kompletní diskografie desku po desce, ale pak si říkám: proč vlastně? To by přece byla šílená nuda, navíc neustále se zvrhávající v onanii nad genialitou téhle legendární pětky (až šestky). Takže jsem se rozhodl celou diskografii pojmout tematicky, podle konkrétního období kapely a spíše než rozebírat desky, nebo papouškovat historii, se na celou věc podívat z hlediska i odstupem posluchače budoucnosti i minulosti znalého (mladého, krásného, inteligentního i jinak různě dokonalého) a víc než bych přežvykoval fakta, budu kolem sebe mlátit vlastními názory (na které jste jistě všichni strašně zvědaví). A aby toho nebylo málo, přihodím nějakou tu bonusovou lahůdku navíc. Nějaké tabu. Něco, o čem se normálně moc nepíše. Co to bude, se nechte převapit…   
 
IRON MAIDENJeště než začneme, uděláme si pár poznámek k terminologii, organizaci a tak vůbec. Poznámky k terminologii : Já sám jsem velkým, nikoli však fanatickým fanouškem IRON MAIDEN. Někdy se může stát, že třeba budu psát o tom či kterém albu, že je „hnusný“ a nebo písnička „debilní“. Berte to prosím s rezervou, protože i „hnusný“ alba a „debilní“ písničky jsou v kontextu IRON MAIDEN mnohem lepší než většina dobové i současné produkce. Tak to je. Poznámky k organizaci : veškeré postřehy vychází z poslechu alb remasterovaných v roce 1998 - takzvaného boxu Eddie’s head. Pakliže je někdo nemá, doporučuji se urychleně zbavit původních originálů (Nikoli však vynilů!!! Ty jsou nádherný. Chraňte si je jako oko v hlavě.) a nahradit je novější verzí. Zvukově jsou tyto nahrávky remasterovány, což je asi to nejmenší, protože, přiznejme si to upřímně, moc slyšet to není. Na druhou stranu, ono to zase tolik potřeba nebylo. Co u těch vydání hodně opěvuji, je grafický design vnitřních bookletů, který je fantastický a oku velmi lahodí, škoda, že se novější alba IRON MAIDEN  tohoto vkusného trendu moc nedrží a jejich výbavička působí oproti remástrům dost chudě. K zahození nejsou ani multimediální stopy, které sice dnes působí už značně archaicky (Quick Time video je otřes, ale DivX tenkrát zkrátka ještě neexistoval), ale vzhledem k době vydání to byla moc milá věc a potěší i dnes (hlavně tím, že to vůbec ještě jakž takž funguje i pod novějšími Windows). No a za poslední klad považuji NEzařazení audio bonusů. Nedokážu si představit větší průser, než přidat ke skvěle vyváženému albu, jakým je „The Number of the Beast“ nebo „Seventh Son of the Seventh Son“ nějakou další písničku (typicky ve vrcholně prasáckém demo stádiu, nebo kastrované rádio verzi) , která by spolehlivě roztříštila odkaz dokonalého uměleckého díla. Zvlášť, když vím, jak hrozné skladby zbývají Maidům třeba na B strany singlů. Ne, to by byla tragédie. Naštěstí se však nenaplnila. Poznámky k a tak vůbec : Up The Irons!
 
IRON MAIDENTak a teď již k samotné kapele a jejímu prvnímu období, datovanému k jaru roku 1980, kdy spatřuje světlo světa bezejmenný debut IRON MAIDEN s nezvykle vyvedeným obalem a ďábelským rudě zubatým logem (personální rošády z let 1977-1980 přeskakuji a informací chtivé čtenáře odkazuju k materiálu na DVD „The Early Days“, kde ho najdou výborně zpracovaný přímo z první ruky). Maidni hned z počátku objevili důležitou zákonitost trhu a sice, že obal prodává, čehož se drží vlastně dodnes. Sázka na maskota Eddieho se ukázala také jako nadmíru šťastná volba, ale nic z toho by kapele nepomohlo ke štěstí (dnes už možná ano, ale v 80. letech bylo ješte zvykem hrát a vydávat dobrou hudbu. Dnes už bohužel stačí kolikrát jen ten obal.), nebýt osobitosti toho, co ve skutečnosti hrají. Kapela se tenkrát ještě rodila z hardrockového kolbiště, čímž je poznamenaný i její výraz a zvuk. Díky tomu má ovšem debut výjmečný punc rockovitosti a syrovosti, který u žádného dalšího alba kapely nenajdete. A ještě jednu výhodu má. Obsahuje výborné skladby. Vypalovák typu „Prowler“ a „Iron Maiden“, instrumentální „Transylvania“ dvě výtečné balady „Remember Tomorrow“ a „Strange World“ a klenot v podobě progresivně epicky stavěné „Phantom of the Opera“, to jsou všechno nepostradatelné zářezy v pažbě první dekády IRON MAIDEN. Jsou tu pravda i hitovky, které nemám až tak úplně v lásce, ale je fakt, že „Running Free“ v původním znění se dá krásně přežít. Snad jedinou skladbu z alba bych oželel. Tou je skoro závěrečná „Charlotte the Harlot“. Jedna skladba z devíti je ale zatraceně málo. Člověka úplně překvapuje virtuózní přístup k věci, jakým kapela přímo hýří. I kdyby někdo nahrál podobný debut dnes, bylo by to z instrumentálního hlediska přinejmenším pozoruhodné. Frontman Di’Anno, prestože není kdovíjak zázračný zpěvák, do materiálu prostě sedne, I když mám radši Dickinsona, musím uznat, že zpěvákem první éry Maiden byl zkrátka Di’Anno. To už se nezmění. A pak ta zvláštní magie „ani metalu“, „ani hardrocku“ potřísněná stigmatem času, ta je zkrátka neopakovatelná. Tahle nahrávka je tak nádherně stará, ten rok 1980 z ní přímo čiší a to jí činí v diskografii IRON MAIDEN naprosto výjimečnou. I kvalita zvuku je přiměřená, zní sice staře, ale rozhodně ne špatně, nástroje jsou průzračné a hrany jsou ostré. Tak, jak to má být. Debut IRON MAIDEN je zkrátka album velmi, velmi charakteristické a z mého pohledu dost zásadní.
 
IRON MAIDENCož se ovšem nedá říct o následovníkovi „Killers“. Je to s podivem, protože materiál na druhou desku IRON MAIDEN byl skládán vlastně paralelně s tou první, i když vyšel až později. Došlo však k tomu, že to, co debut měl, na druhé desce chybělo. S vyjímkou jediného. Popularity. Já si nemůžu pomoct, ale když poslouchám „Killers“, cítím se úplně opačně než u debutu. Kapela měla tou dobou už víc peněz, takže si mohla dovolit modernější produkci, ale ne zas takovou, aby byla úplně dokonalá. A to i přes to, že byl pod albem podepsán velký producent minulého století, Martin Birch (DEEP PURPLE, RAINBOW, atd…) Výsledkem je tedy jakýsi mezikrok, kdy časové stigma ze zvuku nenávratně zmizelo, ale lesku nahrávek, které měly teprve přijít, nedosahuje album ani náhodou. Ani remasterování zvuku nepomohlo. Když si tenhle zázrak pustíte na trochu kvalitnější aparatuře, budete doslova šokováni, jak prasácky se dá taky nazvučit album. Z technického hlediska kapitální průser. A hledisko hudební na tom není o moc líp. Ty sklady jsou… jak to říct. Prostě nezábavné. Je tu jakž takž zajímavá instrumentálka „Genghis Khan“ pokračující v odkazu „Transylvania“ a pak geniální titulní skladba „Killers“, která jediná má svůj osobitý xicht. A ještě možná poslední vypalovák „Drifter“. Ale to je prostě všechno. Dál už nic. Vyřvávačka „Wrathchild“, singlovka „Purgatory“…ne tohle album mě prostě absolutně nabaví. Zkrátka, jednou jsi nahoře, jednou dole a tady Maidni pomalu klesali. Klesali a klesali, aby se pak odrazili ode dna a vystřelili k oblakům. Ale ještě před tím stačili všem máničkám namlátit do hlavy své písničky z alba na koncertech. Ať už lokálních britských, nebo na turné po boku KISS či JUDAS PRIEST a dokonce na vlastním nepřekvapivě japonském turné.

A tady je čas na mnou v úvodu zmiňované bonusy. IRON MAIDEN jsou hlavně koncertní kapela a mají příjemný zvyk podporovat každou desku efektivním turné, kde znějí písničky přeci jen trochu jinak. Ne, nejsou živým molochem typu LED ZEPPELIN, kteří na pódiu hráli skladby opravdu drasticky jinak. Ale i tak byly koncerty Maidnů vždy zážitek. Hodně jich vyšlo s velkým úspěchem oficiálně a o ty, které náhodou ne, se postarali fanoušci. Zašátral jsem proto ve svém archivu a vylovil ke každé desce několik zdařilejších živých nahrávek, kterým bych tu chtěl věnovat pár řádek. Myslím, že pro všechny fanoušky by to mohlo být zajímavé zpestření. Jen bych chtěl upozornit, že kvalita těchto nahrávek nebývá vždycky úplně perfektní, a to i když jsem se snažil vybrat ty lepší kousky. Pokud se přesto najde něco extra kvalitního (typicky nahrávka přímo z mixážního pultu), pak na to v textu výslovně upozorňuji. Další zádrhel je s obrázky Bookletů, které se můžou objevit i v několika různých verzích. Berte je proto krapítek s rezervou.   
 
IRON MAIDENTak,  rozbor prvních dvou desek máme za sebou. První období IRON MAIDEN bylo relativně krátké a i koncerty se odehrávaly převážně v předskokanském duchu. Kapela hrála vše, co měla (někdy i dřív než se to objevilo na albu), takže se první dvě desky dost prolnuly. I tak je tu ale pár bonbónků, o kterých není v oficiální diskografii ani zmínka. První je jasně legendární EP „The Soundhouse Tapes“. Nejsem si teď úplně jistý, tuším, že prvně vyšlo EP na vynilu (nicméně Harris na „The Early Days“ žongluje s kazetou, takže jsem z toho mírně zmaten – asi nějaká ještě raritnější verze),  poptávku však rozhodně neuspokojilo. Jeho první náklad byl limitován na 5000 kusů, načež přišlo 15000 obědnávek. Slušný. Na demo. Pochybuju, že někdo čtoucí tyto řádky má v ruce originál téhle rarity, ale pokud by se někdo takový našel, pak si může být jistý, že třímá v rukou enormě unikátní a ceněný artefakt. Kromě „Iron Maiden“ a „Prowler“ tu najdeme i prastarou „Invasion“. Všechno hozené do slušivého demáčového zvuku, trochu pomaleji zahraté, ale jinak moc pěkné.
 
IRON MAIDENTrochu jiná káva už je nahrávka nesoucí titul „Maiden Japan“ a hezký artwork Eddieho s katanou. Jde o záznam z první japonské šňůry, který původně spatřil světlo světa jako čtyř skladbové EP. Ve skutečnosti ale existuje i celistvý záznam v excelentní stereo kvalitě dlouhý 76 minut, který čítá 16 albových skladeb, což je vlastně bez pár kousků celý dosavadní albový repertoár kapely plus ještě závěrečná „I´ve Got The Fire“ z B strany singlu. Právě tahle nahrávka je splněným snem každého příznivce raných let kapely. IRON MAIDEN jiskří netušenou energií, Paul Di’Anno za mikrofonem vyloženě perlí, fanoušci skandují a fernetická koncertní atmosféra je do skladeb magicky neoddělitelně zaklíněna. S předstihem se dá říct, že čím bylo „Live After Death“ pro druhé období kapely, tím je „Maiden Japan“ pro období první. Absolutně nechápu proč Maidni tenhle záznam nevydali celistvý už ve své době jako plnohodnotou celosvětovou živou desku a vydávali pouze její kastrovanou část, navíc jen v některých regionech. Ale časem tyhle bonbónky vždycky vyplavou. 
 
IRON MAIDENA tím je v podstatě řečeno vše. Lepší živák IRON MAIDEN z tohoto období těžko narazíte a pokud byste chtěli přeci jen něco jiného, zapátrejte po nahrávce „Live at the Rainbow“. Jde o záznam z 21. prosince z londýnského Rainbow theatre. Pokud vám název něco říká, nemýlíte se. Jde stejně jako u předchozí nahrávky o poloficiální záznam kapely, který už vyšel dříve na videu a nedávno jako součást DVD „The Early Days“. Kompletní nahrávka má ovšem místo krácených sedmi skladeb rovných 14 kousků a minutáž 75 minut. Oproti živáku z Japonska se ovšem nemůže pyšnit tak briliantní zvukovou kvalitou.

Tak, tím bychom pro dnešek skončili. Ve druhé části seriálu se podíváme, jak to bylo s IRON MAIDEN v době příchodu jistého Bruce Dickinsona, poznáme ďábelské číslo i občanskou válku a projdeme se za egyptských melodií po údolí králů. May the Irons be with you.  

 


Louža
Louža

Zveřejněno: 15.7.2005



s kapelou IRON MAIDEN:



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page