Středa
20.9.2017
Noční verze
 id
 heslo
IRON MAIDEN - Sedm synů ztracených v čase

Tak. Neuplynulo mnoho řádek od mé pitvy pověstného „The Number of the Beast“ a na přetřes přichází další z titulů IRON MAIDEN, na který si v od(p)borné kritice nikdo nedovolí otevřít hubu. Ani já nebudu výjimkou. „Live After Death“ bylo prvním albem z dílny Maidnů, které jsem v životě slyšel. A vlastně i mé první metalové album vůbec. Byl to obrovský gramec z překližky made in 70. léta s moderním mono zvukem, z dálky připomínající spíš dřevěnou pračku, nebo historický flašinet než chrám heavy metalu, do něhož jsem vetknul jednu ze dvou desek ukrývající se pod překrásně morbidním obalem.A jako takový mě ten fakt hluboce poznamenal. Nejdřív jen podvědomě, protože jsem v té době nemohl ani náznakem tušit jakou modlu vlastně v rukou třímám. Ale jak čas plynul, hledal jsem lepší a lepší věci, poslouchal víc a víc muziky, pídil se po albech, ke kterým jsem se nestačil dostat a vytahoval ze studnice času neustále nové objevy. Jenže živá smrt zůstávala stále živá. Našel jsem spoustu pěkných kousků, ale žádný z nich nebyl pěknější než ten první. Dnes, gramec i desky dávno ztraceny v propadlišti dějin, točím v přehrávači dvě CD a pořád ne a ne zapomenout.

Live After DeathTroufám si tvrdit, že „Live After Death“ je vtělením absolutní dokonalosti a i kdyby od Maidnů vyšel právě jen tenhle živák a už nic jiného, zůstalo by logo kapely navždy zapsáno v historii zlatým písmem. Tady prostě všechno absolutně sedí. Výběr písniček takřka dokonalý (kromě několika málo hitovek, na které jsem minule nadával, ale to se vsákne), nasazení kapely maximální a zvukový záznam, nad kterým zůstává rozum stát. Birchovi se opět povedlo mistrovské dílo. Zapomenout nemůžu ani na výborně vyvedený obal, který ani sami Maidni dodnes nepřekonali (na tu polokreslenou, polofocenou hrůzu co zdobí „Rock in Rio“ bych raději úplně zapomněl). Je sice fakt, že mít Birche s sebou už na minulém turné k „Piece of Mind“, mohl by živák z něho pořízený dopadnout úplně stejně perfektně, ale čas zkrátka nadešel až tady. V Long Beach aréně roku 1985 před mnohatisícovým davem s materiálem zdařile bilancující tvorbu kapely až po album „Powerslave“. „Aces High“ jako otvírák funguje naprosto dokonale. „2 Minutes to Midnight“ bych možná oželel, ale pak… jedna pecka za druhou. „The Trooper“, „Revelations“, „Flight of Icarus“ a světe div se vrchol setu. Veledlouhá a veledobrá „Rime of the Ancient Mariner“ v živém podání v pohodě přečnívající studiový originál. Jak tohle jednou uslyšíte, už nebudete chtít jinak. Ale co se tady vlastně namáhám. Stejně už jinak dávno nechcete. Pro mě osobně je těch osmnáct písniček korunovaným králem všech živých nahrávek, co kdy spatřily světlo světa. A Eddie ví, že zdaleka nejsem sám, kdo to tak cítí.

Somewhere in TimeAle všechno jednou končí a každá krása pomine. To už je osud bytí (jo, je to někdy opravdu k zblití). I nekonečné turné k „Powerslave“ vzalo za své a skupina se dostala znovu na rozcestí. Kam dál? Nevím jestli to byl zdravý rozum, nebo přirozený vývoj, či snad jen náhoda, co hnalo kapelu dál. Pravdou ale je, že výraz toho, čím dosud byla, se po třech nepříliš odlišných albech kapánek pozměnil. Ale jen kapánek. Tou pověstnou kapkou byl kytarista Adrian Smith a jeho experimenty se syntetickým zvukem kytar, jimiž se mu podařilo nakazit celou kapelu. Nedělám si iluze, že by to byl přímo jeho vynález. Jde spíš o doklad doby a o to, s jak silnou vlnou disko hudby se tenkrát scéna potýkala. Není určitě náhoda, že v  roce 1986 vychází Maidnovské „Somewhere in Time“ ruku v ruce s „Turbo“ z dílny JUDAS PRIEST. Obě alba, každé po svém, hojně čerpají ze syntetického jemného zvuku nástrojů, samplů, futuristického vyznění skladeb a něžnějších popovějších nálad. A tehdy poprvé naráží heavy metal na mantinely (o něž se dnes třou, případně rozplácávají desítky pokračovatelů) své škatulky. Většina dobové kritiky láme oběma pokusům vaz svorně s fanoušky a obě alba dostávají v diskografii punc černého Petra, na nějž je potřeba hledět skrze prsty, protože něco tak vyměklého a hitového přece není hodno pozornosti příznivců kovu a kůže. Argument „tohle nejsou Maidni“ kapela v tu dobu určitě neslyšela naposledy. A já nad ním ne naposledy kroutím nevěřícně hlavou. Tohle totiž jsou Maidni. A úplně tuplovaní. Papundeklový zvuk písničky sice dost pozměnil, ale co se do rytmiky a melodiky kapely týče, vše zůstává na svém místě. Právě melodická složka kapely na novém kabátku vydělala nejvíc. Všechny charakteristické made in Maiden melodie krásně vynikají a uchu velmi lahodí. Kapela tentokrát vsadila na delší propracovanější kompozice, místo prvoplánových hitovek (možná s výjimkou „Heaven Can Wait“), což byla asi druhá část problému, protože si publikum nemohlo pořádně od plic zařvat „ran tůůů d hííííílllllls“. Místo toho bylo nuceno poslouchat epicky laděné pidlikání trvající nezřídka i sedm minut. Tak dlouho se těžko máchá v jednom kuse mařenou. Další věc, o které se nikdo moc nešíří, je zpěv. Právě zpěv na tomhle dílku mi přijde jako úplně nejlepší a technicky nejdotaženější v celé diskografii kapely. Líp než na „Somewhere in Time“ jsem Dickinsona slyšel zpívat už jen v cover verzi „Cross-Eyed Mary“ původem od JETHRO TULL. Tam se Dickie rozhodně nešetří a původní zpěvák Anderson musí asi hezky valit bulvy, jak se to dá taky zazpívat. Ale zpět do budoucnosti. Už jste asi poznali, že mám tohle album opravdu rád a jsem připraven ho hájit vlastním tělem. Je to proto, že má jako druhé album po debutu v diskografii IRON MAIDEN opravdu specifický xicht, který si s jiným albem prostě nespletete. Další důvod je pak v tom, že vrchovatě obsahuje ony progresivně epické kompozice z Harrisova pera, které mám mnohem radši než klipové tutovky. Takové „Caught Somewhere In Time“, „The Loneliness Of The Long Distance Runner“, „De Ja Vu“, nebo „Alexander The Great“ řadím do zlatého fondu diskografie IRON MAIDEN a považuji je za ztělesnění metalu, nikoli jeho zradu.           

Seventh Son of the Seventh SonA experimenty vesele pokračovaly na albu „Seventh Son of the Seventh Son“. Kapela tu zatáhla syntetické drápky a vrátila se k přirozenějšímu soundu kytar. Což byl ovšem pouze zákeřný úskok, protože se vytasila s novinkou do té doby v metalové tvorbě skoro nevídanou. Klávesami. Byl to nápad páně Harrise, který si je svépomocí zaranžoval do titulní skladby způsobem nestydatě okatým. Ale upřímně, co si budeme povídat. Styl, jakým basový virtuóz hra…ehm…řekněme ovládá klapkové nástroje, je plně popsatelný trefným komentářem mého redakčního kolegy Immortala : „Yamaha tutorial.“ (čili příšerně amatérský). Faktem však zůstává, že zařazení kláves nemělo až takový dopad, jako syntetizéry na minulé desce. Kapela se na  „Seventh Son of the Seventh Son“ tak trochu vrací k původnímu zvuku i stavbě písniček. Oproti předchozímu albu sází prozněnu na krátké úderné hitovky. Ty jsou zároveň nebývale málo vlezlé a poměrně i dost kvalitní. Na singlech byla postupně vydána celé polovina alba a ačkoli nemám hity od Maidnů moc rád, musím uznat, že tady se jim to zkrátka povedlo. Uznali to i jiní, což zapříčinilo neomylnou první příčku v žebříčku na Britských ostrovech. Tedy úspěch, který mělo pouze legendární „The Number of the Beast“. Album obsahuje výborný otvírák „Moonchild“, kupodivu z pera smrtící (myšleno záporně) dvojky Smith/Dickinson, skvělou hymnu „Infinite Dreams“, nebo již tradičně dlouhou a epickou věc titulní. Ano, je to všechno hezké. Ale zase ne tolik. Můj postoj k „Seventh Son of the Seventh Son“ je již tradičně netradiční. Jak jsem nechápal kritiku alba předchozího, tak jsem nikdy nepochopil někdy až nezdravou oblibu alba tohoto. „Seventh Son of the Seventh Son“ hodně lidí vyvyšuje jako zlatý hřeb diskografie IRON MAIDEN, s čímž se moc ztotožnit nedokážu. Přesto mám to album rád pro jeho vyváženost a s chutí si ho poslechnu i bez rychlopřetáčení některých skladeb. To se třeba o „Powerslave“ říct rozhodně nedá.

When It’s Time to RockTak a tady pro dnešek zarazíme albovou galerii s odkazem, že experimentální období kapely končí stejně tak jako aktivity kytaristy Adriana Smitha, pro něhož přestal být materiál IRON MAIDEN lukrativní a zatoužil po sólové tvorbě. To však trochu předbíhám. Náš pohled se teď přesune do říjnového počasí anglického Brisotlu roku 1986, kde kapela spáchala snad jediný koncert, který jsem vyhrabal, zaznamenaný takovým způsobem, aby vůbec stál za zmínku. Je to záznam z 8. října, zahájený působivým futuristickým intrem a skvělým otvírákem „Caugh Somewhere In Time“. Trhá mi to srdce, protože „Somewhere in Time“ je jedním z mých nejoblíbenějších alb, ale musím říct, že jak jsem byl u vytržení z programu šňůry k „Piece of Mind“ a „Powerslave“, tak jsem zklamán z turné k „Somewhere in Time“. A to po všech stránkách. Bootlegů z něj existuje po málu, což bych hypoteticky připsal na vrub menší popularity alba v době vydání. Ještě horší je, že těch opravdu kvalitních by se člověk dopočítal na prstech jedné ruky. Já ve své sbírce nepočítal právě jen jeden, a to ten Bristol, mající přezdívku „When It’s Time to Rock“. Další hřebíček do rakve tkví v tom, že kapela na podporu alba vybrala do playlistu pouhé čtyři skladby (nejspíš albu taky moc nevěřili, k „Seventh Son of the Seventh Son“ jich bylo rovných sedm) a to ještě jak na potvoru ty horší. Chtěl bych třeba slyšet závěrečnou hymnu „Alexander the Great“, ale o té se mi nepovedl najít ani důkaz, že by ji kapela vůbec kdy na živo hrála. Jediné, co mám, je jakýsi demáč té skladby s nezkresleným zvukem kytar. Patrně nějaká před-produkční verze. Jinak nic. Namísto vysněných pecek je tu trochu překvapivě opět zařazena prověřená „Rime of the Ancient Mariner“, ale to je jen chabá záplata. Zbytek playlistu je pak tvořen profláklými skladbami, jenž přežily minulé turné. Všechno je to korunováno průměrným bootlegovým zvukem nahrávky. Škoda, škoda, věčná škoda. Jestli se někdy s Harrisem potkám, budu se promptně dožadovat kompletní živé přehrávky alba uvězněného v čase.

BirminghamTrošku lepší poměry panují kolem univerzálně milovaného „Seventh Son of the Seventh Son“, ve kterém se Maidni vrací k dobrému koncertnímu standartu. Co se kvality nahrávky týče, tak ta je vynikající třeba u koncertu z Birminghamu z 27.11. 1988, což je polooficiální zvuková stopa z videa „Maiden England“. Set je nacpaný skladbami z propagované novinky a vkusně vyplněn věcmi, které kapela už dlouho nehrála. Je tu třeba skvělá „The Prisoner“, překvapivá „Still Life“ (tu bych teda nečekal, je výborná) a nebo stařičká morda „Killers“. Za pozornost rozhodně stojí i skladba „Seventh Son of the Seventh Son“ v níž se Dickie ale opravdu Maiden Englandnádherně nechytá. Měl jsem možnost slyšet několik živých verzí téhle laskominy a ani v jedné bych neřekl, že je jeho výkon suverénní. Právě naopak. Chlapec se snaží, jak může, ale pódium není studio. Ras Harris tentokrát Bruceho vybavil fakt solidně zajímavou zpěvavou linkou a dokonce i náš jinak božský ptáček zpěváček si na ní pochroumal zobáček. A ještě navíc ji zařadili až do druhé půlky setlistu, kde mu už asi nezbývaly síly. Fakt by mě škodolibě zajímalo, jak by ta skladba zněla zpívaná kupříkladu Blazem. Několik málo dalších útržků z turné, tuším z Doningtonu ’88, najdete i CD na „BBC Archives“ z Eddieho kouzelné plechové krabičky. 

SwedenDalší klasický bootleg vcelku dobré kvality pochází ze Švédska a objevuje se též pod názvem „Seven Deadly Sins“. Byl nahrán 1.10. a liší se mírně playlistem. Atmosféra však zůstává stále stejně frenetická (místy až fernetická), i když je zvuk o trošku horší. Zajímavý je i jeho odstín. Zvukař kapely na tomhle turné měl patrně slabost pro vyšší frekvence, protože všechny záznamy, co jsem měl tu čest slyšet, se honosily dokonale vytaženým činely a vůbec všech nástrojů v horních pásmech. Zní to sice pak pomyslně „čistě“, ale rozhodně ne nějak moc příjemně. A to by bylo pro dnešek vše. Postupně jsme se tedy dostali do raných devadesátých let. Ty si probereme příště. Časový úsek, který nás čeká je sice krátký, ale pro kapelu zcela zásadní. Kupí se v ní totiž problémy, ústící odchodem zpěváka a k tomu náležících ceremonií, jakým je třeba i rozlučkové turné. Maiden up your ass!


Louža
Louža

Zveřejněno: 26.8.2005



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page