Středa
20.9.2017
Noční verze
 id
 heslo
IRON MAIDEN - Desátý faktor virtuální jedenáctky

A je to tady. Rok 1993 je pro IRON MAIDEN rokem velkých změn. Opouští je veleznámý a veleslavný Bruce Dickinson a Maidni jsou nuceni se pustit na tenký led rizika povolání. Oči všech fanoušků hledí na kapelu a nevěří, že je možné Dickinsona nahradit. Proč by ale nebylo? Vždyť přece on sám byl nástupcem a kapela už v minulosti dokázala, že si pro sebe umí najít to své. Navíc jí ten zlom může přinést i možnost vydat se netušenými směry, o kterých si s Dickinsonem mohla nechat jen zdát (Dobře, teď trochu plácám. Sám si neumím představit jakej by ten směr musel bejt, ale musíte uznat, že ta věta zní novinářsky mimořádně vznešeně...). Jak to všechno dopadlo, už dnes dobře víme. Na post zpěváka IRON MAIDEN nastupuje Blaze Bayley, do té doby působící ve béčkové partičce WOLFSBANE.

BlazeKauza Bruce vs. Blaze je vděčným a věčným tématem hovorů a brutálních pouličních roztržek příznivců IRON MAIDEN. Blaze je rokér. Tvrďák, který se nekouká nalevo ani napravo. Nepotřebuje Dickinsonovy probíhačky ani piruetky. Vystačí si jen se širokým rozkročením a zaťatou pěstí. Je dokonce takový tvrďák, že bez mrknutí oka odzpívá celý koncert ba dokonce i studiovou nahrávku pod tónem. To je panečku rokér! Jsou lidé co Blazeovi nemůžou přijít na jméno. Ale jsou i tací, co mají rádi Blaze i Bruce. Pokud vím, nenašel se případ, který by Bruce nenáviděl a Blaze miloval. A co původní zpěvák Paul? Steve Harris s odstupem času tvrdí, že návrat Paula Di’Anna by Maidnům víc ublížil, než pomohl, s čímž teda stoprocentně souhlasím. Souhlasím i s tím, že Blaze nebyl pro kapelu nejšťastnější volba. Technicky určitě není lepší než Dickinson. Má zastřenější barvu hlasu a celkově hutný výraz, což ho sice od předchůdce trochu odlišuje, rozhodně ovšem ne dost. Na místě IRON MAIDEN bych hledal zpěváka s odlišnějším výrazem, než byl Dickinson. Volba jménem Blaze spíš působí dojmem, že kapela se mermomocí pokouší najít zpěváka na místo „toho Bruce Dickinsona“ a nikoli zpěváka, který by jí nějak výrazně posunul dál, nebo aspoň někam trochu jinam. Nemůžu ovšem nevěřit, že by byl takový problém najít přímo kopii Bruce. Takových zpívá v revivalových skupinách desítky. Mnohdy ještě líp než jejich idol. Pokud bych měl kapele v hledání zpěváka pomoci, mým soukromým tipem by byl vokalista americké kapely „MAGNITUDE 9“, která měla na desce „Reality in Focus“ cover verzi Maidního hitu „Flight of Icarus“. Skladba je tam přehratá notu od noty, ale ten zpěv. To je prostě pohádka! Dokáže všechno co Dickinson a ještě mnohem víc. Po Dickinsonovi by už pak nikdo nevzdechl. Ale po bitvě je každý generál (a hlavní problém je asi i v tom, že MAGNITUDE v roce 1994 ještě asi tahali kačera po dvoře). Vyvoleným byl Blaze a mnozí si ťukali na čelo. Dnes už se dá možná trochu pochopit, proč si kapela vybrala jeho. Kdo zná jeho sólovou tvorbu, ví, že i on dokáže skládat a zpívat poměrně zajímavým a vyspělým způsobem. Problém je, že ne zrovna moc kompatibilně se stylem hudby IRON MAIDEN. Ani jeho charakteristický projev není zrovna agilní a když se ho Harris pokusil sešroubovat do lajny IRON MAIDEN, dopadlo tak, jak to dopadlo…

X-FactorVydáním „X-Factor“. O Blazeovi jsem řekl své a myslím, že nejsem až tak daleko od všeobecně zastávaného mínění. Od toho se však vzdálím při hodnocení první desky na které zvěčnil svůj hlas. „X-Factor“ vychází v roce 1995 po mnoha nepříliš šťastných událostech, čítající mediální přestřelky s bývalým zpěvákem, Harrisův rozvod, i celkovou nejistotu z přijetí nového člena. Nedá mi to abych trochu neodbočil a nezašilhal ke kolegům JUDAS PRIEST, kteří se v to samém období potýkali s navlas stejnými problémy (vůbec, celá historie obou kapel i jejich zpěváků si je až zarážejícně podobná, nemyslíte?). Judasové si za vokalistu vybrali podle mého názoru výborného zpěváka Tima Owense (působil původně v revivalové skupině JUDAS PRIEST) a vsadili tak víc okatě na jistotu. Jejich problém ale byl, že v Timově osobě jako kopii Halforda zůstalo to jediné, co ještě mohlo v kapele staré osvědčené JUDAS PRIEST připomínat. Hodně lidí po něm sice plivalo, ale byl to on, kdo držel staříky jakž takž nad vodou a napumpoval jim do žil aspoň trochu ze své mladické heavy metalové krve, když oni sami začali poslouchat do zblbnutí PANTERU, FEAR FACTORY a ostatní velké trendy Ameriky 90. let. Ty jim totiž trochu stouply do hlavy. Z přeorganizované kapely nakonec vypadly věci, které by JUDAS PRIEST prostě nikdy nemohli nahrát. Proč? Protože něco tak nudného a sterilního by jim zkrátka neprošlo skrze struny. Člověk by je sice mohl chválit za to, že se snažili vydat jiným směrem. Co je to však platné, když tak zmateně a s tak špatným materiálem, jenž hvězdné doby kapely neodrážel ani v nejmenším. Byl to paradoxně Tim, kdo podle mého názoru kapelu podržel a odvedl alespoň skvělou vokální práci, zatímco kapela sama tápala hudebně  ve tmě. U Maiden tomu bylo bohužel přesně opačně. Tam byl nový zpěvák právě tou příslovečnou koulí na noze ,co stahovala tonoucí band pod hladinu. Kapela se i navzdory osudu snaží zůstat klasická a svá, ale temná atmosféra a nový zpěvák s ní dost solidně zacvičí. Výsledkem je album, které bez problému snese označení „nejtemnější“ v historii kapely. Já bych na něj ještě přilepil nálepku poslední z nejcharakterističtějších. Po „syrovém“ debutu a „hodném“ „Somewhere in Time“ je totiž „X-Factor“ deskou „zlou“ a „temnou“, což mě osobně hodně imponuje, protože to opět definuje jasně rozpoznatelný xicht alba, jaký jinde v diskografii prostě nenajdete. Stejně tak jako obal, který je tentokrát opravdu hodně brutální a spíš než v Maiden bych ho čekal v nějakém deathovém kanálu. Album netradičně startuje dlouze epická „Sign Of The Cross“ následována několika hity a pak stadiónovými hymnami „The Aftermath“,  „Fortunes Of War“, nebo „Blood On The World´s Hands“. Ty nemůžu označit jinak než jako výborné. Kdo má rád Harrisovu basu, užije si její moc víc než kdykoli jindy. Ale najdou se tu i klasické kytarové postupy z díly Murrayho, nebo Gerse. Jen jsou zabaleny do netradičně depresivního hávu, k němuž přispívá i Blaze se svým sytým hlouběji položeným hlasem. Ten k tomuhle albu absolutně sedne a i když mám v řadách Maidnů raději Dickinsona, musím uznat, že lepšího ho zpěváka pro album „X-Factor“ si kapela nemohla přát. Jako přechodný job a oživení diskografie je tahle placka totiž nedocenitelná.

Virtual XIProblém je ovšem v tom, že Blaze nahrál s IRON MAIDEN ještě jedno album, tentokrát již podle zažitého scénáře. To vychází v roce 1998 pod jménem „Virtual XI“, a kdyby ho byl pomáhal složit a nazpívat Dickinson, mohlo by se s klidem zatřpytit vedle klasických alb kapely z 80. let. Ale nezatřpytilo. Jistý potenciál v sobě má, leč bohužel z velké části nevyužitý a místy až drasticky promarněný. Úvodní kus „Futureal“ není až zase tak úplně hrozný a jako písnička vyzní z alba i jakž takž dobře. Hrůza však přichází později. A na vině není jen Blaze a jeho zpěv. Absolutně totiž nechápu, jak mohl Harris se svými kompozičními schopnostmi spáchat něco, jako je albová verze skladby „The Angel And The Gambler“. Za tohle se dával ve středověku provaz. Nejen že je ta písnička opravdu unyle znějící rádoby hitovka, jejíž jediný cíl je B strana singlu. Ještě horší je, že má hudební potenciál zhruba tak na tři minuty, ale trvá bezmála deset. Steve! Za co!? Situace se trochu lepší v případě „Lightning Strikes Twice“, „When Two Worlds Collide“ nebo „The Educated Fool“, které by za podmínky Diskinsonova zpěvu mohly znít jako solidní tuctové výplňovky alba. Trochu jiný případ je závěrečná „Como Estais Amigos“, kde se Blaze opravdu snaží a docela mu to i jde. Paradoxně právě proto, že v skladba neobsahuje tradiční okovy IRON MAIDEN. Je pomalejší, což jeho hlasu svědčí a celkově zní „trochu jinak“. Řekl bych že je tak trochu pomyslně předvojem netradiční balady „Journeyman“ z alba „Dance of Death“. Naopak „Don´t Look To The Eyes Of A Stranger“ je ten samý případ, jako „Angel…“. Maidni byli vždycky trochu (někdy i víc než trochu) kolovrátkoví a většinou ctili zlatý vzorec rané rockové hudby: sloka, refrén. Ale to co je v téhle kompozici, to už je zkrátka moc. Když si vzpomenu na epos jako je „Rime of the Ancient Mariner“, jehož je tahle skladba karikaturou, snad bych i orodoval u Eddieho za to, aby se Maidni spíš rozpadli, než hráli takhle. Ale i tohle album má svůj smysl. Jen jediná opravdová, ale opravdu opravdová mrda se nachází na albu „Virtual XI“. A je to veleúspěšná „The Clansman“, složená podle Gibsonova výtečného „Statečného srdce“. Ta jediná dokazuje, že by bylo ještě příliš brzo hodit Maidny do starého železa. A já nad ní opět smekám. Koncertně zpívaná Dickinsonem si nezadá s hymnou „Fear of the Dark“, což znamená, že by ještě kapelu mohla čekat zajímavá budoucnost.

Best of the BeastA taky čeká. První vlašťovkou změn je bezesporu výběr „Best of the Beast“ z roku 1996. Jde o klasický 2 CD výběr s jedinou novou skladbou, kterým firmy většinou maskují nepříliš povzbudivý chod kapely. Kapely, která už neexistuje, stagnuje, nebo upadá do komerční letargie předlouhým otálením mezi vydáním alb. Můj názor je ten, že Maidni zkrátka neprodali „X-Factoru“ tolik, kolik byla EMI zvyklá u předchozích alb, takže si vypomohli takovouhle berličkou. Fans dostali nádavkem skladbu „Virus“, jenž vyšla i na singlu a kterou musím hájit, protože se mi zkrátka dost líbí. Klidně bych si jí uměl představit jako otevírák „X-Factoru“. Další podstatnou událostí byl i „průzkum trhu“ v podobě vydání již zmíněných reedic všech alb v roce 1998. Tady se asi ukázala šokující pravda, protože pokud vím, nově vydaná alba se prodávala velmi dobře a mnozí fanoušci dokonce vyměnili stávající diskografie za novější verzi. Ani se jim nedivím, když byly tak hezky udělané. Mimochodem, překvapuje vás, že JUDAS PRIEST vydali v roce 2001 podobně zpracované reedice a dva roky na to oznámili příchod Halforda do kapely? A ještě další věc to Ed Hunterukázalo. Dickinson (Halford) je stále v kursu. Pak stačilo už jen na zkoušku vydat nepříliš úspěšné album „Virtual XI“ („Demolition”) a mrknout na výborné prodejní statistiky heavy alba „Chemical Wedding“ („Resurrection“) od Bruce Dickinsona (Roba Halforda). Vykompenzovat ztráty nezbytným kompenzačním výběrem „Ed Hunter“ („Live in London“) čítající i zbytkový projekt, hru „Ed Hunter“ (živé DVD „Live in London“), který byl původně Blazeovým nápadem a který se moc nepovedl, vykopnout zneuznaného zneuctěného donekonečna otloukaného zpěváka Blaze (Tima) z kapely, ohlásit „comebackové“ turné a co nejrychleji vydat klasickou desku podle osvědčených receptů. Jak prosté…

Paříž 16.11Když to tady tak po sobě čtu, je mi z toho až špatně. Ale kašlem na to. Pojďme mrknout na bootlegy, které nám o kapele v daném období řeknou mnohem víc, než bezduché kecy o metalovém bohu, nesmrtelnosti heavy metalu a o tom, „...jak jsme se vlastně stejně měli vždycky rádi.“ (Možná se sem hodí poprvé v rámci tohoto seriálu otevřeně napsat, že Bruce jako osobnost nemám rád. Obdivuji ho za to, co dokázal v hudbě i mimo ni, přesto si o něm za dlouhou dobu, co ho sleduji, myslím, že je ukecanej arogantní magor. Naopak úplně miluju Harrise, jeho plachý úsměv jasně značí, že jde o milého a příjemného člověka.). Hodně zajímavá nahrávka pochází z 16.11. a byla nahraná v Paříži. Odhadoval bych, že je patrně sejmutá z mixážního pultu, protože se mi místy jeví docela i jako stereo. Kvalitou je každopádně výjimečná. Jak zvukovou, tak hudební. Začíná nepříliš zajímavým rozjezdem „Man on the Edge“, prastarým „Wrathchild“ a „Heaven Can Wait“. Zvlášť poslední písnička zní v podání Blaze naprosto strašně. Brrr. Radikální zlepšení je znát u „Lord of the Flies“, „Fortunes of War“, „Blood on the World“, kde se i fanoušci poměrně chytají. Jak kapela, tak fans tu zapomínají na nepovzbudivá prodejní čísla a bezstarostně spolu paří. Z „X-Factor“ zazní ještě „The Aftermath“ a „Sign of the Cross“, což rád slyším, protože je z toho znát, že si kapela za novým albem stojí. A má taky proč. V setu nechybí ani koncertní tutovky „Fear of the Dark“, „Iron Maiden“, „2 Minutes to Midnight“, nebo „Hallowed by thy Name“. Ty Brazilmají s Blazem poněkud jinou fasádu, která sice, přiznejme si to svorně, Bruceovy teatrálnosti nedosahuje ani v nejmenším, ale funguje docela spolehlivě. Kapela se taky nefláká, takže mi nezbývá, než koncert hodnotit kladně. Stejně tak jako druhou podobnou nahrávku ze Sao Paula datovanou na 24.8.1996. Setlist je tu takřka stejný a koncert i stejně zajímavý, nebýt počátečních problémů se zvukem a poněkud ukráceného tracklistu, který má jen třináct skladeb. Tahle nahrávka byla určitě snímána z mixáku. Je poměrně kvalitní a má vcelku utopené obecenstvo, takže je slyšet každičká chybička a přehmat. Není jich málo, ale komu to na koncertě vadí? Zvlášť když se všichni baví.

LilleStejně mohutně jako „X-Factor“ Maidni ve své době propagovali „Virtual XI“. I k němu existují dva docela pěkné bootlegy s dobrým zvukem a překvapivým nasazením kapely. Jak je novinka na desce neslaná nemastná, tak dobré koncerty k ní Maidni nakonec udělali. „Futureal“, který je otvírá, se rozhodně nedá zapřít. To s druhou „The Angel And The Gambler“ už bych měl větší problémy, ale i ta jednou končí a uvolní struny pro solidní „Lightening Strikes Twice“, „Man On The Edge“ i „Heaven Can Wait“, kterou se Blaze už od minula docela naučil zpívat. Když mu přeci jen dochází dech, nechá šalamounsky zpívat místo sebe diváky. Oblíbený to Dickinsonův fórek. Hodně dobrá na živo je „The Clansman“ a docela uchází i „Educated Fool“. Trochu ovšem překvapí absence již aklimatizované „Sign of the Cross“ jíž původně v setlistu zastupovala „Don´t Look to the Eyes of a Stranger“. Tak tomu bylo na několik prvních koncertů turné a je zvěčněna  kupříkladu na záznamu z 26.4.1998 v Lille. Pak se ovšem „překvapivě“ někam vypařila a její místo už s plnou parádou zahrnula již zmiňovaná „Sign of the Cross“. Což je pro fanouška úsměvné a pro kapelu alarmující. Když se dostane do stádia, kdy jí nebaví hrát vlastní rukou složené písničky, je asi cosi špatně. No, turné se v klidu odjelo i s výbavičkou z „X-Factoru“ a bylo to taky fajn. Na vlastní uši to můžete zaslechnout třeba z nahrávky z Palacio De Los Deportes nahrané 19.5.1998. Ta se od předchozí liší mírně zvukem, jinak vcelku ucházejícím. A také tracklistem, který je trošku delší, než je pro IRON MAIDEN obvyklé. MadridJeště úsměvná poznámka k Lille speciálně ke skladbě „Iron Maiden“. Nevím, který kytarista začíná úvodní část skladby, ale začíná jí příšerně falešně. Dokonce tak, že i publikum na okamžik překvapeně vydechne a někteří škodolibě tleskají (hajzlíci). Slyšet je to dobře, protože hraje jen on. Celou srandu korunuje skutečnost, že kamarád, který ho má zachránit, posléze zahraje ten samý part ještě falešněji!! Tentokrát to ale zní jako naschvál, kterým si ze svého soka udělal srandu. A já se přidám. Cha chá…tak to se jen tak nevidí. No nic. Příště se vrhneme na poslední období kapely s navrátilcem Dickinsonem a prokoušeme se přes doby nedávno minulé až do současnosti. Be hard as Iron!


Louža
Louža

Zveřejněno: 9.12.2005



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page