Sezóna 1992/1993 byla pro zaoceánskou i britskou hardrockovou scénu obdobím velkých přeměn. Jednak se do popředí posluchačského zájmu definitivně dostaly (na úkor „hard ´n ´heavy“) novější žánry jako grunge a crossover, ale svá vyhřátá místa v čelních heavy metalových kapelách náhle opustili i zpěváci jako Bruce Dickinson a Rob Halford. Důvodem byla touha pustit se do nových věcí a vidina světlých zítřků se svými vlastními hudebními projekty, které se najednou neslučovaly s hudebním cítěním jejich domovských kapel. Situace u MÖTLEY CRÜE byla trochu jiná. Vince Neil si svým dlouholetým chováním vybudoval pověst plážového flákače co se na svou výsadní pozici v kapele nemusel nikdy moc nadřít. Ostatně působení u MÖTLEY CRÜE jej v té době zajímalo mnohem míň než jeho druhý koníček – automobilové závodění. Skupina sice chtěla (už dávno před rokem 1992) začít s nahrávkami pro své nové album, ale s Neilem to bylo nemožné. A tak Nikki Sixx po ročním zkoušení a čekání na zhýčkaného blonďáka jednoduše oznámil, že Vince Neil již není členem MÖTLEY CRÜE.

Náhradou se záhy stal talentovaný John Corabi, někdejší zpěvák SCREAM. Skupina rovněž oznámila, že dává definitivní vale svému letitému stylu a do budoucna půjde cestou serióznějšího a opravdovějšího výrazu, který by měl mít kořeny v muzice LED ZEPPELIN a AEROSMITH a zároveň by měl obsahovat velmi moderní pasáže korespondující s tvrdým soundem poloviny devadesátých let. Do studia se šlo v roce 1993, kde přes počáteční nedůvěru vzniklo nejlepší album v historii MÖTLEY CRÜE. Mezi tím Vince Neil nezahálel a s „all stars“ týmem kalifornských muzikantů/krasavců (Steve Stevens/ Vikki Foxx/ Roby Crane), nahrál svůj poměrně uspokojivý a velmi načechraný debut „Exposed“ (1993), který přímo navázal na pop-metalový styl z poslední řadovky jeho mateřské kapely. Ale rychle zpět ke CRÜE!

Mötley Crüe (1994)

Tahle nahrávka předběhla svou dobu nejmíň o pět let. Dodnes jde o jeden z nejméně doceněných drahokamů rockové historie. Nezvykle hutný, pestrý a zároveň velmi moderní zvuk vyrazil dech všem posměváčkům a nevěřícím Tomášům, kteří tvrdili, že MÖTLEY CRÜE již nikdy nepřijdou s kvalitní nahrávkou. A oni nahráli své nejodvážnější a jednoznačně nejlepší album, které navíc nemá nic společného s čímkoliv z vlastní minulosti. Apokalyptické Tommyho beaty, vyrvané bluesové kořeny, silné téměř neo-thrashové riffy, vlivy grunge a hardrocku, moderní zvuky – to vše vytváří hypermoderní rockovou koláž, která naprosto dokonale zachycuje tep tehdejší doby uvnitř noční kalifornské metropole. Bezejmenné album „Mötley Crüe“ (1994) si nic nezadá s nejlepšími díly devadesátých let, s tím jediným rozdílem, že se prostě kvůli nechvalně proslulé značce - „kapela osmdesátých let“ - neprodávalo. Výborný výkon předvádí jak nováček u mikrofonu John Corabi, tak zbylý původní trojlístek (Sixx, Mars, Lee), kteří připravili hodinovou koláž dvanácti skladeb, kde není slabšího místa. Počínaje hutnými songy „Power To The Music“ a „Uncle Jack“, přes futuristický rock´n´ roll „Poison Apples“, nakažlivou hymnu „Hooligans Holiday“, až po mírnější věci jako „Misunderstood“, Loveshine“, „Driftaway“ nebo atmosférické „Til´ Death Do Us Part“ a „Droppin´ Like Flies“, jde o bezkonkurenční lahůdku. Kritika jásala, fanoušci však nahrávku nepřijali a tak prodejní čísla (necelý půlmilión ve Spojených státech) budila pouze rozpaky.

(10/10)

Po komerčním fiasku bezejmenného alba se o kapele dva roky dozvídáme výhradně díky bulváru, jelikož si Tommy Lee stačil nabrnknout novou otloukací pannu - Pamelu Anderson. Práce na jeho následovníku byly sice zahájeny již na počátku roku 1996, ale kýžený výsledek se stále nedostavoval. Nikki Sixx v té době v tisku mlžil jak mohl a vyjmenovával kapely, které jej prý momentálně hudebně ovlivňují, což bylo u jmen jako GARBAGE a SKUNK ANANSIE celkem šokující zjištění. Všechno nakonec vyvrcholilo překvapivým vyhazovem Johna Corabiho a návratem ztraceného syna Vince Neila, který se v té době vzpamatovával ze smrti své tříleté dcery Skylar (zemřela v roce 1995 na rakovinu), a který krátce před touto událostí nahrál své druhé a poměrně experimentální sólové album „Carved In Stone“ (1995), což byl ještě mnohem větší komerční propadák než poslední album MÖTLEY CRÜE (na rozdíl od něj to ovšem byl propadák i kvalitativní). Až v roce 1997 jsme se tedy konečně dočkali řadové desky, nahrané opět v původní sestavě.

Generation Swine (1997)

Comeback původní sestavy to však nebyl obvyklý. Není totiž zvykem, že se slavné skupiny příliš neohlížejí do vlastní úspěšné minulosti, a točí desky plně korespondující se současností. Moderní postupy, stylová různorodost a velmi aktuální zvuk z tohoto alba dělá poměrně osvěžující nahrávku. Alternativě rockový nádech, kytarové efekty, punk z vesmíru, futuristický glam a trochu té cukrové vaty, se kterou jsou vlastně MÖTLEY CRÜE spojováni od svých úplných počátků. To všechno tvořilo dohromady „Generation Swine“ (1997), obsahující jak několik skutečně silných skladeb - singly „Afraid“, „Beauty“, post-grunge „Confessions, nová verze „Shout At The Devil“ nebo výtečná balada „Glitter“, tak naopak i několik vycpávek a nedodělků. Snad díky návratu Vince Neila, snad díky účinnější propagační kampani, nebyly jak turné, tak nové album příliš prodělečné, a to i přes skutečnost, že kvalitativně „Generation Swine“ na svého předchůdce dost ztrácí. Poprvé si v řadách MÖTLEY CRÜE vyzkoušejí své vokální schopnosti jak Tommy Lee („Brandon“), tak Nikki Sixx (A Rocket Ship“), což hodně napovídalo nejen o skutečnosti, že Vince Neil byl do kapely přizván spíše jen kvůli zvýšení prodejnosti, vyvolané výhradně návratem k původní sestavě, ale také o atmosféře uvnitř kapely, kdy nahrávkou muselo být za každou cenu uspokojeno několik velkých eg. Přesto dobrá, svěží kolekce.

(7/10)

Situace však nabrala rázný spád hned po skončení amerického turné. Tommy Lee byl již po roce znechucen návratem Vince Neila (dokonce došlo i na pěstní souboj). Neilův vykalkulovaný příchod totiž sebou nesl i mnoho nedostatků, přes které bylo nutné se přenést. Když nebudu mluvit o Neilově tristní spolupráci na chodu kapely, tvorbě materiálu a průměrném hlasovém fondu, bylo jeho největším kazem evidentní přibrzdění stylového vývoje skupiny (tyto tendence počaly znovu nabírat na aktuálnosti hned po turné ke „Generation Swine“, díky Sixxově snaze udržet Neila za každou cenu v kapele), což se samozřejmě neslučovalo s představami agresivního dlouhána, který v roce 1999 kapelu na šest let opouští, aby postavil svůj hip-hopový projekt METHODS OF MAYHEM. Naštěstí Tommy s tímhle blafem příliš velkou díru do světa neudělal, ostatně stejně jako se svými pozdějšími sólovými alby. Na dlouhou dobu posledními songy nahranými v původní sestavě se tak staly - „Bitter Pill“ a „Enslaved“ z alba „Greatest Hits“ (1998). Už následující rok však MÖTLEY CRÜE připravují skladby pro své další album „New Tattoo“ (2000), kterým se najednou touží vrátit k starému rock ´n´rollu, jaký kapela předváděla v osmdesátých letech. Za bicí soupravu usedá místo Tommyho Lee ostřílený světoběžník Randy Castillo.

New Tattoo (2000)

Jednoznačně nejslabší album od MÖTLEY CRÜE. Tento laciný návrat postrádá osobitost a veškeré charisma starších děl. Důvodem jeho vzniku muselo být výhradně navázání na přetrženou nit z úspěšných osmdesátých let. Jenže co o patnáct let dříve působilo svěže, věrohodně a tak nějak zábavně, bylo v roce 2000 pouze trapné a nudné. Žádná ze skladeb nemá potřebnou kvalitu, natož pak hitové ambice. Nejlepší položky se dají označit jako průměrný rock ´n´roll od bývalých hvězdiček z Los Angeles. Ve studiu se zřejmě také šetřilo, takže nahrávka zní archaicky, zaprděně a na dobu svého vzniku totálně nezajímavě. Jenže, pokud se Nikki Sixx jednou rozhodne nahrát materiál, mající už předem nastavené boční cíle, neudělá s tím nikdo nic. S odchodem Tommyho Lee, který vždy držel prst na tepu doby, se tehdy z MÖTLEY CRÜE vytratila i veškerá modernost a čerstvost. Navíc v roce 2001 umírá bubeník Randy Castillo na rakovinu plic. Turné posléze odehraje Samantha Maloney a kapela se na pět let rozchází.

(3/10)

Po období ticha, kdy Tommy Lee ještě stále věřil svým sólovým projektům, Nikki Sixx působil v rock ´n´ rollové formaci BRIDES OF DESTRUCTION a Mick Mars bojoval s vlastním finančním krachem a složitými zdravotními komplikacemi, dochází k znovuobnovení činnosti skupiny až v roce 2005. Nejprve vychází výběrovka „Red, White And Crüe“ (singl „If I Die Tomorrow“), po níž skupina absolvuje velmi úspěšné americké turné „Carnival Of Sins“ (2006). Z něho se dočkáme živého dvojdisku a to jak ve formátu CD tak DVD. Nikki Sixx se navíc rozhodl sepsat své drsňácké příběhy v kontroverzní biografii kapely „The Dirt: Confessions Of The World´s Most Notorious Rock Band“ , ale i deník své někdejší heroinové závislosti, nazvaný „Heroin Diaries: A Year In The Life Of Shattered Rock Star“. Letošní novinka „Saints Of Los Angeles“ je pak prvním řadovým albem nahraným v původní sestavě po dlouhých jedenácti letech. A i když existence MÖTLEY CRÜE od roku 1993 připomínala spíše šachovou personální partii a labyrint zákulisních intrik, jsem rád, že jsou znovu zpět. Nová deska je kvalitní, vlastní festivalové turné (CRÜEFEST) vyprodané a budoucnost slibuje nové velkohubé kousky. Tenhle cirkus prostě musí pokračovat.Chyběl by mi.