Čtvrtek
16.8.2018
Noční verze
 id
 heslo
OZVĚNY JEDNOHO SVĚTA - Stručný průvodce domácími dokumenty

Domácí filmový průmysl možná plodí jeden propadák za druhým, na poli dokumentů je však situace opačná. Letošní sezóna Jednoho světa poskytla tematicky velmi bohatou přehlídku dokumentů a mně se podařilo narazit na každý jeden z nich. Zde je tedy stručný přehled všech deseti kousků. 

ASEXUALOVE

Vzpomněl jsem si několikrát na filmový cyklus KMENY, kde se snažili uchopit „straight edge“. S Asexualitou toto téma spojuje hlavně otázka, jak moc filmový motiv to je. Dokumentem nás provádí dvě postavy, které vám přibližují svůj životní příběh. Jana překládá romantické romány a sama nejen že nedokáže mít potěšení ze sexu, ale ani z romantického vztahu. Ondra má stejný osud. Pokouší se hledat řešení u tantrické terapeutky, ale ani to nevychází. Výsledkem je vlastně jen to, že vidíte dva lidi, kteří žijí svoje klasické ne příliš filmové životy a jediné, co je odlišuje, je to, že prostě nemají sex a ani ho nechtějí mít.

Česko, 2018, 40 min

Režie: Eva Lammelová
Kamera: Františka Chlumská

(5,5 / 10)


AŽ PŘIJDE VÁLKA

Před třemi lety bylo možné zaregistrovat dokument „Tohle není hra“, který, stejně jako „Až přijde válka“, upíná pozornost k jednotkám domobrany, která si říká „Slovenskí Branci“. Kamera nejvíce visí na mladém vůdci celé jednotky, kterého v patnácti formovala situace, kdy prošel výcvikem u ruských kozáků a nyní vychovává vlastní, jemu podřízenou, para-militantní jednotku. Vývoj Petera Švrčka je po dobu snad dvou nebo tří let velký. Od počátku, kdy sledujeme nejistého kluka u maturity, se Peter stává „hlavním velitelem sil“ jednotek Slovenských branců a na závěr filmu se netají politickou ambicí. Závěr, kdy se fotí jako politik, je hodně výmluvný a vlastně i to, že se stylizuje do pózy Stalina. Sledujeme nelítostný výcvik, focení se s ruským motogangem „Noční vlci“, i to, jak hlavní hrdina oslavuje zvolení Trumpa, dává svým vojákům čísla místo jmen, případně v celé organizaci zruší volby a prohlásí se doživotním vůdcem. Člověk má často pocit, že si jen v malém zkouší to, co by chtěl realizovat ve své plánované politické kariéře.

Za celou dobu vlastně nikomu nepřijde divné, že na Slovensku funguje vojenská jednotka. Má podporu od rodiny, a pokud pochodující jednotku s kvérama zastaví policie, upozorní je jen na formální pochybení, například, že by neměli nosit výsostné znaky Slovenské republiky. Na celém filmu je zvláštní to, jak blízko se režisér dostal a jak moc Peter nechtěně ukazuje obě svoje tváře. Ať už jde o, na počátku skrývané, politické ambice, nebo o politické názory například na uprchlíky, kdy je během pár minut schopen popřít to, co říkal do rozhovoru německé televizi. Rozhodně zajímavý snímek, sledující proměnu společnosti dnešních dnů, který se dostává velmi blízko a nesnaží se jakýmkoliv voiceoverem předkládat, co si o té situaci máte myslet.

Česko / Chorvatsko, 2018, 76 min
Režie: Jan Gebert
Kamera: Lukáš Milota

(8 / 10)


BOHU ŽEL

Několik medailónků lidí, které lze označit za uprchlíky. Od Syřana, který při studiu na vysoké škole intenzivně cítí, že u nás není vítán, Rusa, který je svou vlastí pronásledován za to, že se veřejně omluvil za invazi sovětských vojsk do ČSSR, přes Irácký pár ve středních letech až k brněnskému Nigerijci Olali, který bere jakoukoliv práci, aby tu mohl zůstat a případně přivést svoji rodinu. Dohromady šest profilů, které líčí životy a problémy lidí, jež procházejí azylovým řízením. Je škoda, že díky stopáži jednotlivé příběhy kloužou po povrchu a nedostávají se hlouběji. Líčí peripetie s azylovým řízením, ukazuje jak je naše legislativa pro podobné případy spletitá, případně jak mohou vlády jiných zemí azylové řízení ovlivňovat.

Pokud bylo účelem dokumentu ukázat hlavně to, že uprchlíci jsou normální lidé a každý má svoje motivace a unikátní osud, tak se to povedlo. Místy je tato snaha až příliš citelná a vyznění je poněkud tendenční. Nic to ale nemění na tom, že jde o řemeslně kvalitně zpracované téma. Byť ukázat, že i uprchlíci jsou lidé, jako všichni ostatní, je pro mě trochu málo.

Česko, 2018, 80 min

Režie: Saša Dlouhý
Kamera: Saša Dlouhý
Hudba: Ondřej Skala

(7 / 10)


BUDOVATELÉ ŘÍŠE

Pro mě velmi překvapivý dokument, jehož hlavní hrdinou je Tomáš Měšťan, šedá eminence stojící za Martinem Konvičkou a Petrem Hamplem z Bloku proti Islámu. Stejně jako u snímku „Až přijde válka“ musím ocenit, jak blízko se režisér Andran Abramjan dostal. Díky tomu vidíme přímo do kuchyně vznikající protiislámské strany, vidíme, jak vznikají konspirační teorie, případně alternativní zpravodajství. Ambramjan má tendenci jen předkládat záběry a komentáře samotných protagonistů, nesnaží se moralizovat nebo je konfrontovat ze své strany. Nechává kameru jen sledovat určité situace, které mluví samy za sebe. Vidíme tak například to, že dcera Petra Hampla musela doma skládat zkoušku z politického islámu, aby ji otec něco koupil, případně to, jak sociologa se dvěma vysokými školami (což o sobě Hampl v dané chvíli prohlásí) názorově rozstřelí starý dělník ze sběrného dvora, který „vychodil jen šest tříd“. Ještě navíc ve chvíli, kdy jde po neúspěšných volbách likvidovat zásoby svých volebních novin. Některé momenty vynikají humorem, možná ne zcela chtěným, jiné tím, že poodkrývají lidské motivace vrchního velení Bloku proti islámu.

Česko, 2018, 83 min

Režie: Andran Abramjan
Kamera: Matěj Piňos

(8 / 10)


HRANICE PRÁCE

Idea Sašy Uhlové je správná. Ukázat všem, jak to chodí na nejhůře placených místech u nás. Drůbežárna, prádelna v nemocnici, supermarket, třídírna odpadu… Nízká mzda, lidé s pohnutými osudy, nevybíravé zacházení. Pokud ale odhlédnu od tématu, které Saša Uhlová řeší, tak dílo po filmařské stránce trochu selhává. Dokument tak chápu spíše jako takovou podporu v celoveřejné diskuzi, ale mnohem hodnotnější jsou reportáže, které vyšly na webu A2larm. Přes to všechno vlastně film plní svoji roli jakéhosi rozdmýchávače diskuze a to je vlastně u podobného snímku to nejdůležitější. Takže co na tom, že je obraz šílený, nit je místy zpřetrhaná a vhledy do soukromí novinářky tak trochu navíc. Svůj účel to splnilo, obsah to má a forma je tu asi přeci jen na druhé koleji.

Česko, 2017, 1 h 10 min
Režie: Apolena Rychlíková
Scénář: Apolena Rychlíková, Saša Uhlová
Kamera: Jan Šípek
Hrají: Saša Uhlová

(7 / 10)

 

MEČIAR

V pěně dnešních dní vlastně trochu děsivý snímek. Autorka, která byla v době největší slávy pana Mečiara malá holka, zpovídá nejen samotného Mečiara, ale mnoho lidí z jeho okolí. Z historických i současných výpovědí a událostí jeho vlády tak skládá obraz populisty, kterému vaz zlomila kauza únosu prezidentova syna. Nelze si nevšimnout, že vražda nyní láme vaz figuře, kterou jeho voliči označují jako „Mečiarův pionýr“. Z profilového filmu o bývalém slovenském premiérovi se mi nejvíce do hlavy zaryla scéna, kde bývalý Mečiarův marketér Fedor Flašik vysvětluje, jak založil stranu SMER. Cílovou skupinu hledal podle nejoblíbenějšího a nejsledovanější televizního programu, čímž byla show „Varíš – varím – varíme“. Vzal klíčové atributy tohoto oblíbeného pořadu a nad nimi postavil stranu SMER a vytvořil Roberta Fica. Účinek je drtivý - jak říká jedna jeho podporovatelka, na prvém místě je Fico až potom je Svatý otec. Vlastně, stejně se mluvilo o Mečiarovi. Pro člověka, který tu dobu zažil asi nic moc nového, ale i přes to velmi zajímavé připomenutí optikou generace, která jeho dobu prožila v dětském věku.

Slovensko / Česko, 2017, 89 min

Režie: Tereza Nvotová
Scénář: Tereza Nvotová, Josef Krajbich
Kamera: Martin Žiaran
Hudba: Jonatán Pastirčák
Hrají: Tereza Nvotová, Milan Žitný, Fedor Flašík, Fedor Gál, Petr Pithart, Michael Kocáb, Tom Nicholson, Eugen Korda, Václav Klaus, Gérard Depardieu, Anna Šišková, Václav Havel, Claudia Schiffer, Claudia Cardinale, Daniel Krajcer

(7.5 / 10)


NERODIČ

Rodina je v dnešní době téma. Co znamená pojem rodina nebo rodičovství dnes? Režisérka Jana Počtová má 37 let a nemá ani děti, ani manžela. Skrze film si vlastně dělá pořádek sama v sobě a díky pohledům svého okolí hledá i svoji cestu. V tom jí dopomáhá pár lesbických matek, otec ze střídavé péče, pár co nechce mít děti, matka samoživitelka, která si adoptovala dvojčata i svérázná rodina se šesti nebo sedmi dětma. Každý nabízí kus svého soukromí, zkušeností a toho, co mu jeho „rodinná“ situace dává nebo bere. Zajímavý vhled do komplikovanosti dnešních vztahů a modelů rodin ukazuje, jak to kde funguje nebo nefunguje, i to, že klasická nukleární rodina má řadu celkem funkčních alternativ.

Česko, 2017, 83 min

Režie: Jana Počtová
Scénář: Jana Počtová
Kamera: Ferdinand Mazurek, Petr Koblovský, Jana Počtová

(8 / 10)

 

NIC JAKO DŘÍV

Když jste na učňáku ve Varnsdorfu, není to úplně nejlepší startovní rampa do života. Drogy, párty, vztahy a nejistá budoucnost. Tři nezávislé příběhy lidí na prahu dospělosti trpí hlavně tím, že neukazují nic objevného, není tu žádné silné téma, které by rezonovalo. Není tu pointa. Snad jen v tom, že vyrůstat na učňáku ve Varnsdorfu není tak úplně med a není nejlepší vklad do budoucnosti.  V některých částech je příliš jasné, že si protagonisté uvědomují, že jsou natáčeni, případně se nepodařilo natočit něco, o čem se mluví a co by zajímavé bylo. Pár silných lidských momentů tento dokument z průměru bohužel nevytrhne.

Česko, 2017, 92 min
Režie: Lukáš Kokeš, Klára Tasovská
Kamera: Lukáš Kokeš
Hrají: Lukáš Kokeš, Klára Tasovská
(5 / 10)

 

ŠVÉD V ŽIGULÍKU

Úspěšný západní krizový manažer ze Švédska začíná působit uprostřed jediné ruské továrny na automobily, která nejen že auta vyrábí, ale si je sama i vyvíjí. Za úkol má vyvést firmu z obrovské ztráty. Střet západního systému řízení a ruského panoptika figurek, zájmů a pracovní morálky. Kamera snímající atmosféru východního bizáru. Ze života. Myslím, že kdyby ten film byl hraný, nemohli by najít lepší archetypy některých postav, které často překračují hranici absurdity, se kterou Švéd Bo Inge Andersson bojuje. Vizuálně jistá kamera snímá hlavní aktéry, komentující situaci v prostředí, které přikládá pod kotel bizarosti snímku. Dokument, který mi atmosférou v mnohém připomenul filmy hrané.

Česko, 2017, 64 min
Režie: Petr Horký
Scénář: Petr Horký
Kamera: Milan Bureš

(7.5 / 10)

 

TEORIE ROVNOSTI

Dokument působí úsměvně možná v té chvíli, kdy mladé feministky hledají kluky, kteří selhali v „maskulinitě“. To jest z jejich pohledu kluky co „často brečí“, „mají strach ze sexu“ nebo „nosili omluvenky na tělocvik“. Přetrpte ale debaty, přednášky na školách i pro důchodce a dostanete se dál. Těžiště filmu je jasně tam, kdy ukazuje, co proti genderovým aktivistům a aktivistkám stojí. Dochází ke konfrontaci se spolkem, kde Tomio Okamura, Ladislav Jakl nebo Petr Hampl mluví o „nejutlačovanější a nejzanedbávanější společenské menšině – bílém heterosexuálním muži“, kde se tato sbírka pánů v kvádrech vzájemně plácá po ramenou a začínají si říkat „Maskulinisti“. Tomuto sdružení bizarních osobností následně spisovatelka Věra Nosková přednáší literární útvar o tom, že pokud by muži přestali pracovat, tak by vlaky nezastavily a kamiony by hromadně havarovaly, protože by je ženy asi nedokázaly řídit a v městech by, cituji „vypukly ohnivé bouře“. Setkání nejvíce připomíná nějaký normalizační sjezd, kde tématem není komunismus, ale právě maskulinismus. Když pak novinářka Louder začne klást nepříjemné otázky, tak se toto sdružení „maskulinistů“ začne chovat jako stádo vystrašených hysteriků. Vidět Alexandra Tomského teatrálně ječet věty, že je přesvědčen o tom, že ženy rozhodně chtějí ze své povahy zapínat pračku/starat se o domácnost a že jeho synové se nechtějí ženit, protože by jejich ženy po nich možná chtěly i péči o domácnost, bylo k nezaplacení.

Česko, 2017, 1 h 4 min

Režie: Barbora Chalupová
Scénář: Barbora Chalupová
Kamera: Šimon Havel

(6.5 / 10)


RIP

Zveřejněno: 7.4.2018




Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page