Středa
26.7.2017
Noční verze
 id
 heslo
Rok vydání
1992

Vydavatel:
Monitor

Stopáž:
41:45

Studio:
Propast

1. Black Jack
2. Harlekýn
3. Labyrint
4. Zapomeň
5. High Attack
6. Ty se nezdáš
7. Kolonie termitů
8. Ukolébavka
9. Don Quijote

Aleš Brichta
zpěv

Jiří Urban
kytara

Miroslav Mach
kytara

Zdeněk Kub
baskytara

Marek Žežulka
bicí

Thrash The Trash (1990)
Schizofrenie (1991)
History Live (1992)
Black Jack (1992)
Salto Mortale (1993)
Thrash! (1994)
Legendy (1995)
S.O.S. (1997)
15 Vol. 1 (1997)
15 Vol. 2 (1997)
Apage Satanas (1998)
Thrash The Trash/Schizofrenie (1998)
Farao (1999)
Gambrinus Live (2000)
Forrest Gump (2001)
Archeology (2002)
Metalmorfoza (2003)
Warning! (2005)
Labyrint (2006)
XXV Eden (CD,DVD) (2007)
Restart (2009)
Homo Sapiens ..? (2011)
Adrenalinum (2014)
Arakadabra (2016)

ARAKAIN - Black Jack

Když ARAKAIN vydal v roce 1992 své třetí regulérní studiové album „Black Jack“, byla v tom možná i jakási paralela se stylovým obratem americké Metallicy na jejím slavném ´černém´ albu (1991). Ono to, pravda, nebylo až zas takové překvapení, když těsně před vydáním desky si o očekávané změně štěbetali už i vrabci na střeše, nicméně v jistém smyslu to byla skutečnost minimálně překvapující. Thrash metalu jako takovému totiž ještě nebylo úplně odzvoněno, tuzemsko bylo pořád hladové po jakékoliv metalové hudbě, a tak se dalo čekat, že i kdyby ARAKAIN pokračoval v doposud načaté cestě, jistojistě by se dobral dalšího velkého úspěchu. Tím spíš jsem ale přesvědčen o tom, že „Black Jack“ neznamená jen jakýsi komerční ústupek, ale že doopravdy pramení z vnitřního autorského vývoje dvorních skladatelů skupiny, poznamenaného především přibývajícími léty a zkušenostmi.

Přitom úvodní, titulní kousek ještě vlastně ani nenaznačuje, že se bude konat něco, na co u ARAKAINu nejsme zvyklí. Skladbu rozjíždí poctivě thrashové tempo a řezající kytary rovněž nevěstí nic jiného než čistokrevný a pořádný nářez, poznamenaný snad jen opravdu výborným zvukem, jaký dosud kapela na nahrávkách neměla. Akustické vybrnkávání a klávesové vsuvky však už následně varují, i když pořád to ještě nemusí být pravé znamení. To přichází až ve skladbě druhé, v melancholicky zachmuřeném „Harlekýnovi“. Náhle je úplně pryč thrashová zběsilost a rvavost, ale, což musí jeden s povděkem kvitovat, zůstává dusivá kytarová naléhavost, podmalovaná citlivou prací s nečekaně invenčními a barevnými melodiemi, a to nejen v okamžicích, kdy znovu dostává prostor akustická kytara. Za asistence doopravdy zpívajícího Brichty se tak kapela posouvá kamsi do heavy metalové dimenze, jíž ovšem vtiskává svůj vlastní a jedinečný výraz. Ještě typičtěji to pak skupina (protože „Harlekýn“ je opravdu výjimečný a neopakovatelný) předvádí v „Labyrintu“, neboť až teprve tam je dle mého definitivně představena její nová tvář, totiž ona dusivá kytarová naléhavost, poznamenávající téměř celou skladbu, přerušovaná hlavně poněkud jednodušším riffem a o malinko větší špetkou melodiky v refrénu, případně nějakým dalším motivem, který je v té které skladbě jaksi navíc (konkrétně v „Labyrintu“ je to nadýchaná basová mezihra). Pomalá a city hýřící skladba „Zapomeň“ by rovněž mohla být považována za dalšího posla nové skupinové strategie, ale při vzpomínce na to, jak silné ´ploužáky´ dovedla kapela již ve své daleké minulosti je jasné, že tomu tak není, a že zde spíše než o cokoliv jiného jde právě o další podobně silný kousek. Přehlídka novotou vonícího pohledu na věc pokračuje až v následujících kouscích „High Attack“, „Ty se nezdáš“ (další z pravidelných skladeb s textem na „ženské“ téma) a „Don Quijote“ (kde se v refrénu nádherně vyjímá jemně krákající Brichtův zpěv), definovatelných právě podobným způsobem jako „Labyrint“. Záměrně jsem ovšem vynechal dvě skladby, které toho přináší ještě o trochu více. Jedinečný hymnus „Kolonie termitů“ se skvělým Brichtovým textem („… jako voli jdem za prvním v řadě, berem za svý kdejakej žvást, myslet bolí, když plný jsou kádě, jenže ruce se začínají třást …“), v němž se tak jako v „Harlekýnovi“ odráží neopakovatelný a jedinečný nápad a riffový motiv, z čehož ve finále vzniká opravdová metalová krása, jíž by rok 2002 coby letopočet vzniku slušel stejně tak jako rok 1992, a skutečně zvláštní a výbornou „Ukolébavku“, založenou především na zvláštním a od ostatních skladeb velmi odlišném feelingu a výrazu, asi tak jako když vedle některé klasické české pohádky postavíte některou z pohádek H. Ch. Andersena a ucítíte ten podivný a tak trochu studeně hmatatelný rozdíl, ačkoliv jde v obou případech o pohádku. Ale ani u těchto dvou skladeb nemůžeme než nerozpoznat stejným směrem namířený odklon od thrash metalové minulosti, nastartovaný teď už velmi přesně určeným směrem, a to i přesto, že z pohledu celého kompletního alba vzato, na několik málo odkazů na styl, z nějž kapela před přípravou tohoto alba vyšla, přece jen také narazíme (již zmíněná titulní „Black Jack“ nebo „High Attack“).

Pominu-li rovněž přítomné klasické průvodní znaky, na něž si už posluchač ARAKAINu musel zvyknout, tedy vynikající kytarovou práci, rozpracovanou až do těch nejjemnějších melodických zákrut a odboček, vynalézavé bicí a jedinečného Aleše Brichtu jak za mikrofonem, tak i za psacím perem, musím jednoznačně konstatovat, že na „Black Jack“ ARAKAIN minimálně velice přesvědčivě naznačil, že má jistojistě velmi citelné a hmatatelné vlohy stát se největším tuzemským metalovým spolkem, z nějž by se časem mohla stát i opravdová legenda. A je vůbec věcí názoru, jestli se tak nestalo už právě na tomhle albu.


Louis

Zveřejněno: 25.3.2003

WWW odkaz:

Autor recenze:
10 / 10

Redakce:
zatím nehodnoceno

8 / 10



s kapelou ARAKAIN:



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page