Středa
26.7.2017
Noční verze
 id
 heslo
Rok vydání
1993

Vydavatel:
Popron Music

Stopáž:
43:41

Studio:
Citron, Propast

Produkce:
Miloš Dodo Doležal

1. Brána iluzí
2. Ultraparoháč
3. Rám křivejch zrcadel
4. Zase spíš v noci sama
5. Kleptoman
6. Gambler
7. Jen jednou
8. Salto Mortale
9. Marilyn
10. Stárnem

Aleš Brichta
zpěv

Jiří Urban
kytara

Miroslav Mach
kytara

Zdeněk Kub
baskytara

Marek Žežulka
bicí

Thrash The Trash (1990)
Schizofrenie (1991)
History Live (1992)
Black Jack (1992)
Salto Mortale (1993)
Thrash! (1994)
Legendy (1995)
S.O.S. (1997)
15 Vol. 1 (1997)
15 Vol. 2 (1997)
Apage Satanas (1998)
Thrash The Trash/Schizofrenie (1998)
Farao (1999)
Gambrinus Live (2000)
Forrest Gump (2001)
Archeology (2002)
Metalmorfoza (2003)
Warning! (2005)
Labyrint (2006)
XXV Eden (CD,DVD) (2007)
Restart (2009)
Homo Sapiens ..? (2011)
Adrenalinum (2014)
Arakadabra (2016)

ARAKAIN - Salto Mortale

Před vydáním alba „Salto Mortale“ (v jehož názvu ARAKAIN, alespoň pro mne, sympaticky pokračoval v tradici ´nečeských´ pojmenování) se mezi jiným urputně debatovalo o tom, nakolik jej poznamenají dva pro kapelu zcela nové faktory. Totiž za prvé role producenta svěřená Milošovi „Dodo“ Doležalovi (takto vůbec poprvé někomu mimo okruh kapely) a za druhé ostravské nahrávací studio Citron (takto vůbec první ´nevěra´ Jandovu studiu Propast). Osobně mám za to, že skutečnost, v jakém studiu se nahrávalo, už v té době, vzhledem k pokročilému stupni profesionalizace, nebyla zas až tolik důležitá, v čemž mě utvrzuje i zvuk alba, v podstatě srovnatelný s o rok starší nahrávkou „Black Jack“, a že daleko podstatnějším bylo, jak se ARAKAIN srovná s další osobou při procesu nahrávání. A ať už byl Dodův vliv a dozor jaký chtěl, jisté je jedno – na „Saltu Mortale“ ARAKAIN dotáhl svůj novátorský přístup z minulé desky v naprostou dokonalost.

Album otvírá ´metallicovským´ riffem poznamenaná „Brána iluzí“, mimořádně povedený kousek z dílny Mirka Macha, který jakoby chtěl hned na začátku a s plnou parádou definovat, jak zručně skupina zvládá práci s hustým, vynalézavým a dominujícím kytarovým riffem, jak se v ní přímo vyžívá a jak důmyslná dokáže být při procesu jeho přerodu v hotovou skladbu. Vždyť si srovnejte to elektrizující střední rytmické tempo, vybuzené nejprve lechtivou a vzápětí burácející kytarou, vrcholící v refrénu, který ovšem vzhledem k důraznosti ve druhé části sloky zdánlivě vyvrcholením není. Jako když se pomalu, ale razantně, rozeřve motor opravdového choppera. Thrash metalu je ale pro tentokráte opravdový konec, a i když na albu nadále objevujeme některé rychlejší pasáže („Ultraparoháč“, „Kleptoman“), rozhodně to neznamená nic, co by jen zavánělo tímhle směrem. ARAKAIN se prostě pro danou chvíli vzhlédl ve své vlastní definici heavy metalu a evidentně mu to svědčilo. V jejím rámci pak vytvořil celou škálu výrazů, jež mohl ve zvoleném prostředí využít a výsledkem bylo deset opravdu jedinečných skladeb, schopných navíc fungovat i jedna vedle druhé. Pro příklad nemusím chodit daleko, neboť po zmíněném otvíráku přichází nejprve odlehčenější (včetně textu, zřejmě prvního z těch, u nichž jsem začal litovat, že Aleš Brichta se svým nepochybným talentem v sobě nenacházel více síly a času se textům detailněji a zodpovědněji věnovat) „Ultraparoháč“ a vzápětí po něm zřejmě největší a nejsilnější skladba celé desky, Kubův dramatický a dokonale vystavěný „Rám křivejch zrcadel“ (všimněte si téměř deathmetalového Brichtova „Uurghh!“ po prvním refrénu), založený nejen na znamenitém riffu, ale i na skvělém Brichtově textu, trefně se obouvajícím do problému, jež naší společnost pálí do dneška („…jeden jde vod válu, zas kvůli skandálu, místo něj přijde horší, na chvíli krátkou se udrží, než něco utrží, pak zmizí, tím to končí…“). A všechno funguje jak má, riffostroj ARAKAIN je pořád dál jakoby k nezastavení. Odlehčená jízda v „Gamblerovi“, jež si vystačí (nepočítám-li obligátní sólo) vlastně jen se dvěma tématy, těžké a barevné metalové blues „Jen jednou“ s jakýmsi filozofickým nádechem, houpavě odsekávaný a v refrénu živelný titulní kousek nebo závěrečná lehce melancholická tečka „Stárnem“. Tam všude se to jen hemží neokoukanou kytarovou invencí až oči přecházejí. A co teprve, když se mezi vší touto ocelovou tvrdostí zjeví hned dvě balady - „Zase spíš v noci sama“ a „Marylin“ - mimochodem dva neoddiskutovatelné důkazy o tom, že po všech těch krásných a pomalých skladbách, které kdy ARAKAIN, byť (ale naprosto logicky) jen poskrovnu, hrával, mu pořád nedochází dech a je schopný znovu a znovu překvapit skladbou, o které si mohl nechat zdát lecjaký špičkový rádobyumělec. Se svou jemností a nadýchaností překvapivě rovněž zapadají do celkového kontextu jako do skládačky a album by bez nich asi nemohlo fungovat tak jak funguje. Zní to možná velmi frázovitě, nicméně zrovna u „Salta Mortale“ se přesně takového dojmu nemůžu zbavit. Asi to bude kapelou. Ale to už jsem možná až moc předběhl své myšlenkové pochody.

Protože je totiž možné, že vám bude tvrzení, že na albu „Salto Mortale“ ARAKAIN dotáhl svůj novátorský přístup z minulé desky v naprostou dokonalost, připadat až příliš troufalé, jenže s tím já prostě nemůžu než nesouhlasit. Nebyla totiž v České republice metalová kapela, která by se dokázala tak přirozeně, nenuceně a přitom velmi originálně vyvíjet, než ARAKAIN a právě hodnocené album je jedním z dosud živoucích důkazů. Říkejme tomu jak chceme, zkusme s tím (předpokládám, že neúspěšně) polemizovat, ale jedna je věc je jistá. Opravdu to bude tou kapelou.

 


Louis

Zveřejněno: 1.4.2003

WWW odkaz:

Autor recenze:
9 / 10

Redakce:
zatím nehodnoceno

7,9 / 10



s kapelou ARAKAIN:

s kapelou AlEŠ BRICHTA:



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page