Jméno Arjena Lucassena je již několik let pevně spjato se jménem skupiny (no spíše one-man projektu) AYREON. Všichni zasvěcení jistě odsouhlasí, že nejpozději od geniálního příběhu "Into The Electric Castle" z osmadevadesátého roku, jde o skutečně originální lahůdku. Touto deskou také značně stouply jeho akcie na mezinárodní scéně, takže na poslední řadovce už mohou účinkovat i hvězdy typu Bruce Dickinsona (kde ten zpívá snad všichni vědí).

No a mistra Arjena jednoho krásného dne napadlo, že použije některé skladby svého AYREONu, na jejichž základech postaví nově zaranžovanou desku plnou klidné esoterické hudby, celou instrumentální, s výjimkou dvou zpívaných kusů. A na scénu nám tak vstupuje čtrnáctileté pokušení jménem Astrid van der Veen. Ne, neděste se (netěšte - to podle vkusu každého soudruha), nejde o nic nezákonného. To jen hlas té dívenky byl tak kouzelný, že idea téměř nezpěvné verze vzala rychle za své. A dobře tomu, protože už Jarek Nohavica věděl, že „Dokud se zpívá…“ No nic, zpátky na Zem.

Ambientní hudbu má většina z nás zafixovanou jako něco příšerně kýčovitého a nudného, na poslech vhodného tak maximálně u milostných hrátek. Může za to především skutečnost, že pod tímhle názvem vám v obchodech budou vnucovat bezpohlavní klávesové výtvory „vhodně“ nazvané jako "V říši delfínů", "Sny o středověku", "Zvuky pralesního ticha" a podobné rádoby-romantické slátaniny. Takže na tyhle bludy koukejte v souvislosti s AMBEON hodně rychle zapomenout! Jejich pojetí, ač samozřejmě poklidnými nástroji a harmoniemi překypuje, totiž není striktně relaxační. Už jen tím, že základy mají občas rockový podklad, dostává drive od elektrických kytar a ušetřeni nezůstaneme ani typických AYREON-vesmírných-klávesových-rejstříků™. Hlas Astrid pak celou nahrávku zastřešuje, když ji zároveň posouvá k nadoblačným výškám. Na čtrnáct let je neuvěřitelná, pokud chcete bližší představu, vezměte Anneke z THE GATHERING a křísněte ji dejme tomu Lanou Lane (zůstaneme-li u zpěvulí, které s Arjenem již někdy spolupracovaly).

Závěrečné bodování je po čertech těžká věc. Hodně totiž záleží kde a v jakém rozpoložení si album poslechnete. Poklidná hudba není zdaleka vhodná pro každou příležitost, takže volím kompromis. Pro zapřísáhlé odpůrce podobných záležitostí (v tom případě sice nechápu, proč jste dočetli až sem, ale budiž) pět a půl bodu. Pro ty, kteří občas potřebují uklidnit mysl bodíků osm. A protože recenzi píšu já, jakožto člen druhé skupiny, přidám k výsledku ještě půlčičku navrch. Výsledek, správně Horáčku, tedy je sedm a jedna polovina. My tu matiku do konce roku vytáhneme, chlape bídná...