Tak už to bývá, že s postupujícím věkem a rostoucími instrumentálními zkušenostmi dochází u rockového hudebníka ke zklidnění… Od drsných počátků až k melodickým písničkám, hraným hlavně pro potěchu (i když vytrvalost některých řezníků je obdivuhodná). Nebo taky k pouštění se do stále složitějších kompozic. To ale není tento případ. Prioritou nechť se stane hudba, která nebude náročná na poslech, bude se držet osvědčených rockových pravidel a nástrojů a hlavně – a to především – bude se líbit. Tímto stručným úvodem jsem naznačil, jakým směrem nyní pokračuje finská skupina THE 69 EYES.

Skupina se zformovala počátkem devadesátých let, ale jak už to bývá, první album vyslala do světa až mnohem později. Hraje melancholický, elegantní, nenáročný gotický rock a v posledních letech se na domácí scéně těší značné popularitě, jejich singly obsazují významná místa v hitparádových žebříčcích a návštěvnost koncertů dosahuje zajímavých čísel. Konečně si mohou vychutnat úspěch po letech dřiny.

„Paris Kills“ je svým způsobem mezníkem. Pryč je rozháranost první desky a syrový zvuk kytar. Pryč jsou depresivní gotické náměty a občasný hlasový chrčák. Nyní je vše harmoničtější a tvorba je založená především na jednoduchých, chytlavých a hlavně vkusných melodiích. „Paris Kills“ je kompilací deseti písní rockového žánru, uhlazených a zaranžovaných do romantického kabátu, s puntičkářky vypilovanou produkcí. Je to pěkná vkusná hudba, jako stvořená pro to, aby dělala hudební doprovod při rendes vous (pán je francoise? – pozn. Mar.). Tedy, když je vůle k tomu, aby se hrála hudba inteligentní, ale ne zrovna Malá noční. Nejde (naštěstí) o pokus dostat se do popíkových vod. Melodie nejsou vtíravé, od začátku do konce se drží středního tempa, zachovávají si nádech melancholie a jsou v symbióze s velmi příjemným hlasem charismatického zpěváka Jyrkiho.

Přiznávám, že jsem si dal na poprvé hned několik poslechů. Ne proto, abych to co nejdřív naposlouchal a sepsal, nýbrž pro radost. Oddechový, uvolňující poslech, jako stvořený pro dlouhé zimní večery, kdy čas plyne příliš pomalu. Ono se to totiž poslouchá moc hezky, jenže když album dohraje, nezbude vám v hlavě nic víc než pozitivní pocit. A tak si to pustíte znovu, hudba příjemně plyne, věnujete se něčemu jinému (třeba psaní recenze) a kulisa francouzské romance a šálek alžírské kávy dělá příjemné prostředí, ve kterém je člověk schopen sepsat dva odstavce v podstatě o ničem a přitom docela výstižně popsat nové album šedesáti devíti očí. A vlastně nezmínit ani jednu skladbu. Proč taky?