Čtvrtek
14.12.2017
Noční verze
 id
 heslo
Rok vydání
2002

Vydavatel:
Century Media

Stopáž:
52:38

Studio:
PUK, Medley and Sun studios

Produkce:
Lars Nissen

1. The Return of The Son of Nothing
2. So Much For Suicide
3. Vote For Love
4. The Truth´s For Sale
5. Fireflower
6. Summer By Night
7. Love Is As Good As Soma
8. Angel Holograms
9. Spine
10. I Am In Love With Myselft
11. Heaven of High
12. Too Far Gone

Johan Endlund
vokály, kytary

Thomas Petersson
kytary

Anders Iwers
basa

Lars Sköld
bicí

Trille
přídavné vokály

Sumerian Cry (1990)
The Astral Sleep (1991)
Clouds (1992)
The Sleeping Beauty /Live In Israel/ (Live) (1993)
Wildhoney (1994)
A Deeper Kind Of Slumber (1997)
Skeleton Skeletron (1999)
Judas Christ (2002)
Prey (2003)
The Church Of Tiamat (DVD) (2006)
Commandments (Best Of) (2007)
Amanethes (2008)

TIAMAT - Judas Christ

V mém hlubokém podvědomí stále rezonuje ta nádherně melancholicky ponurá atmosféra „Wildhoney“. A tak když jsem zaslechl, že nový počin švédských (kdysi) náladotvůrců TIAMAT by měl směřovat právě do míst, kde kdysi skončila poslední skladba „Wildhoney“, srdéčko mi v radostném očekávání poskočilo. Samozřejmě jsem nebyl tak naivní, abych předpokládal, že se Švédům podaří vydat dílo, jež by se legendárnímu „Wildhoney“ nějak výrazně přibližovalo, tím spíš potom, co předvedli na „A Deeper Kind Of Slumber“ a „Skeleton Skeletron“. Ale narovinu se přiznávám, že jsem v to doufal. Ó já bláhový! Otevřeně připouštím, že jsem v „něco“ doufal po přečtení všemožných zpráv o „Judas Christ“ docela silně. O to větším je pak zklamání, jež se dostavilo po jeho vyslechnutí. Po flusnutí chrchle, který vůbec nemusí být ani příliš zelený ani nemusí být tažen až odněkud z paty, do sklenice s destilovanou vodou a po následném rozmíchání obsahu této sklenice dostaneme asi stokráte výživnější a vydatnější substanci, než nám nabízí TIAMAT na „Judas Christ“. Mozek TIAMAT Johan Edlund si po vydání „Wildhoney“ pravděpodobně začal uvědomovat, že musí svou rodinu a děti nějakým způsobem uživit a letos dosáhlo jeho uvědomění vrcholu. Můžeme mu to mít za zlé? Těžko říci. Ovšem zároveň jsem toho názoru, že slušně vydělat se dá i skládáním dobré hudby a zachovat si přitom svou tvář. Netvrdím, že CD „Wildhoney“ bylo nějakým instrumentálně-skladatelským gejzírem, ovšem vyzařovalo z něj ohromné fluidum a nenapodobitelná atmosféra, po níž není na „Judas Christ“ ani vidu a bohužel ani slechu.

To, co se nachází na pitech zkoumaného CD je totiž prachsprostý pop rock, který se na nás valí z rádií od rána do večera a my ho jedním uchem vpustíme dovnitř a druhým okamžitě vypustíme ven. Nazývat tuto produkci gothic rockem by bylo urážkou takových umělců jako jsou NEFILIM, DEAD CAN DANCE, DECORYAH a další velikáni. Jednoduchá až primitivní hudba může být samozřejmě za určitých okolností k poslouchání, ovšem pokud takovou hudbu produkuje někdo, kdo má za sebou taková díla jako již zmiňované „Wildhoney“ nebo „Master Of Puppets“ či „Icon“, je to smutné, je to k vzteku, je to k pláči. Pokud se přitom navíc ohání pojmy jako vývoj či progresivita, je to navíc ještě maximálně trapné. Hudební vývoj podle mě totiž znamená posun kvalitativní úrovně produkce někam výše. Pozoruju, že stále více muzikantů si pod pojmem „kvalitativní vývoj“ vybaví rostoucí číslo prodaných nosičů s jejich výtvorem. Je možno si lámat hlavu s otázkou, v čem máme tu rostoucí hudební kvalitu vlastně spatřovat? Ve skládání tříakordových skladeb, z kterých čiší obava klást na posluchače zvýšené nároky na proniknutí do jejich struktury a hledání nějakých na první poslech nepovšimnutých prvků? Asi ne. Proč se k tomuto TIAMAT uchýlili je nabíledni, což dokazuje pohled na aktuální podobu prodejních hitparád, v nichž „Judas Christ“ figuruje dost vysoko (např. v Německu i hned po uvedení na trh skočili rovnou do první třicítky, když za sebou zanechali i takové vymetače šrajtoflí jakými jsou LINKIN PARK).

Popisovat nějak blíže jednotlivé skladby na „Judas Christ“ nemá cenu. Stále se jede podle univerzálního vzorce – v pozadí brumlá basa, do toho velmi opatrně a lehce, aby nebyl posluchač příliš rušen, hrábne Johan na kytaru, plno klávesových ploch, semo tamo špetka akustiky, unylé a neuvěřitelně sterilní bicí party a nad tím vším zpívá Johan Edlund se svým (nutno uznat) charismatickým hlasem o lásce. Všechno je pěkně načančáno a nadýcháno, aby to nevzbudilo ani po vydatném obědě odpočívající klienty domovů důchodců. Šeď a nuda. A když si ve třetí skladbě, vydané rovněž jako singl, „Vote For Love“ (jejíž úvod snad TIAMAT vykradli u ROXETTE) začne prozpěvovat dlouhé „áááááách, áááááách“ následované vtíravým duetem se zpěvulí jménem Trille, mám toho dost. Ovšem i přesto jsem si „Judas Christa“ poslechl několikrát! Nařčení z nedostatku objektivity se asi nevyhnu, ostatně se o ni v tomto článku ani příliš nesnažím.

Doufám, že naživo vyzní TIAMAT lépe než na svém posledním albu, které se mi hrubě nelíbí a nepomůže mu ani poněkud kontroverzní název ani muflon (nebo co to vlastně je) na bookletu.

Ovlivněn nostalgií a s vědomím, že „Judas Christa“ nadhodnocuji, dávám za tři. Co říci závěrem? Vzpomínám si, co mi vždycky říkával můj stařeček: „Chuapče! Chraň sa koňského zadku a ženského předku!“ Johan Edlund se tímto rčením k naší škodě evidentně neřídil.


Shnoff
Shnoff

Zveřejněno: 10.3.2002


Názory redakce
Rudi
24.11.2005

To najlepšie, čo kedy TIAMAT vydali!
V prípade prvých dvoch skladieb sa Švédi iba zahrievajú, po nich nasleduje neskutočná spanilá jazda - čo skladba, to klenot. "Vote For Love" je rocková hymna par excellance, nemenej kvalitné sú kúsky vystrihnuté v podobnom duchu - "Angel Holograms" či "I Am In Love With Myself", rovnako tak pomalé chuťovky "Heaven Of High" a "Too Far Gone".
Možno je to paródia na gothic rock, možno jeho číra esencia - ja osobne nepoznám lepšiu škandinávsku odpoveď na to, čo kedysi vymysleli SISTERS OF MERCY.
Tvorbu TIAMAT zbožňujem kompletne celú, pred desiatimi rokmi som na bratislavskom koncerte BLACK SABBATH + TIAMAT hrozil v prvom rade pri sete zloženom z kompletného "Wildhoney" doplnenom o kúsky z "Clouds" na čele s famóznou "Sleeping Beauty". Napriek tomu pre mňa práve "Judas Christ" zostane zrejme navždy vrcholom tvorby pánov okolo nenapodobiteľného Johana Edlunda.

[10 / 10]
Thorn
22.11.2005

Nie tak dobrá ako nasledujúca "Prey", ale stále príjemná doska so sympatickými ironickými úletmi a zámerne gýčovou štylizáciou. Doteraz som nepochopil, prečo sa od Johana Edlunda po s odstupom času vidieľne mierne preceňovanom "Wildhoney" odvrátilo toľko fanúšikov.

[6,5 / 10]


Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page