Představte si, že posloucháte monotónní bušení do kopáků doprovázené bublající basou a zcela ubíjejícím kytarovým riffem. Po několika vteřinách si připadáte zcela mimo, ale ono to nekončí, ono to pokračuje. Po minutě už nic nevnímáte a propadáte do agonie. Když se po asi 90-ti vteřinách tato nezastavitelná zvuková masa transformuje v ničivé a chaotické noise tornádo, nastává jedno z nejdrsnějších probuzení. Co může být horší než brutální kocovina? Než rána kladivem do hlavy? Než ... Horší už jsou jen první dvě minuty minialba „I“ švédských MESHUGGAH.

Tahle čtyřka opět dokazuje, že je všehoschopná. Po zvukově dokonalém albu „Nothing“ (2002) přichází předzvěst nové nahrávky v podobě tohoto EP obsahující jednu dvacetiminutovou skladbu. Kdo zná tvorbu této kapely, určitě mi potvrdí, že si takovouto stopáž jejich písně dovede představit jen stěží. Výsledek však předčil veškerá optimistická očekávání...

Po velmi netradičním úvodu opět nastává čas pro klasické MESHUGGAH. Kytarový parní válec se znovu a znovu nezadržitelně valí vpřed, tu přidá na rychlosti, tu zase zpomalí, ale pokaždé je z jeho jízdy cítit ohromná síla a odhodlání a postavit se mu do cesty může jen blázen anebo sebevrah. Skutečně, kytarová práce pánů Thordendala a Hagströma je natolik specifická a originální, že si tuto kapelu nemůžete s nikým splést, což je na současné metalové scéně velice vzácným jevem. Ať už se jedná o riffy, které svojí ohromnou sílou nemají konkurenci anebo ať už hovoříme o specifických sólech a vyhrávkách, jejichž jakékoliv napodobování musí skončit výsměchem. Začátek „I“ je velmi intenzivní a pokračuje tak defacto v hudební linii stanovené „Nothing“. Kapela se tentokráte nechala trošičku ovlivnit i arabskou hudbou, což poznáte na kytarové vyhrávce (a poté i na několika dalších), která přichází vzápětí a slouží zároveň je dělící most mezi úvodním masakrem a dalšími částmi tohoto 20-ti minutového hudebního maratónu.

Nerad bych se pouštěl do zevrubného popisování každé minuty v „I“, to koneckonců není ani cílem recenze, ale vězte, že dalších chuťovek, překvapujících momentů a zároveň typických a ještě zdokonalených MESHUGGAH postupů si užijete více než dost. Nechybí ani klasická chaotická sóla střídající se s uvolněnými až akustickými mezihrami, sloužícími jako předěl mezi jednotlivými dějstvy skladby. Díky uvedenému „I“ drží po celou svou délku neuvěřitelným způsobem pohromadě a vynucuje si posluchačovu pozornost a pozvolným způsobem tak zvedá křivku jeho nadšení, až na konci nemůže přijít nic jiného, než touha to celé slyšet znovu.

Pokud má recenze posloužit k lepší orientaci potencionálního kupce, tak verdikt nemůže být žádný jiný, než KUPTE TO!!! Přestože má zanedlouho vyjít nová deska, je „I“ v diskografii MESHUGGAH natolik specifickou a experimentální záležitostí, že pro fanouška kapely není jiné možnosti, než si jej pořídit. Paradoxem zůstává, že MESHUGGAH jsou i přes svojí neutuchající extrémnost a metalovost, mimo metalovou veřejnost čím dál uznávanějším pojmem. Může za to hlavně fakt, že ke svému vyjádření nepoužívají hloupé metalové pózy a omšelé hudební postupy. Ono to opravdu jde, i v kovově-hudebním ranku. Jen se to musí tak nějak umět ...

Noisy
18.5.2005

V této více jak dvacetiminutové smršti hudební tvořivosti je vše charakteristické pro MESHUGGAH, trhavá protirytmická palba, studená tornáda šílících kytar, ostré i zajímavě „pocitovější“ pasáže. Je to možná trochu překvapivě až dokonalý materiál, který jsem po tak nějak tradičním „Nothing“ nečekal. O to větší potěšení mi poslech tohoto dílka činí i při nevím už kolikátém poslechu. Spokojenost.

[8,5 / 10]

RIP
7.8.2004

Všeničící jednadvaceti-minutový hurikán pro hudební masochisty. Mlask. Mlask. Mlask. Švík. Slint...

[9 / 10]

Louža
5.8.2004

Chápu, že je v dnešní době těžké přijít s něčím objevným, ale zaplatit za inovaci zdravým rozumem... Vážím si MESSUGAH pro jejich směrování, i za to, jak dokázali s tím co hrají ovlivnit jak fanoušky, tak i ostatní hudebníky. Mám rád naprosto zabijácký zvuk jejich alb. Vážím si i sám sebe za to že jsem tohle EP vydržel doposlechnout až dokonce. Přesto říkám : Již nikdy více... Asi nejsem vyvolený. V porovnání s tímhle je i moje slabost pro hity Dalibora Jandy jen nevýznamná úchylka v moři perverznosti.

[3 / 10]