Středa
22.11.2017
Denní verze
 id
 heslo
FANTÔMAS - Delìrium Cordìa
Výpovědi z opuštěného sanatoria, kde zdi absorbovaly příliš velkou dávku šílenství a sotva pod jeho tíhou udrží stropy. Příliš mnoho utrpení, návalů bezbřehého, ale prázdného štěstí, pustých labyrintů melancholie, mlžných cest na věčné pouti v hledání sama sebe. Budova psychiatrické léčebny jako by se stranila ostatních domů, na konci města, aby byla co nejméně na očích. Jako by ji lidé ani nechtěli vidět. Všechny opovážlivce, co chtějí ochutnat atmosféru této zvláštní stavby, varuje oprýskaná cedule „Vstup na vlastní nebezpečí“, visící u kdysi jistě honosných obrovských vrat s ozdobnou mříží vedoucích do zpustlé zahrady. Ani děti si tu nikdy nehrály, byť zchátralá budova s tak rozlehlou zahradou přímo vybízí k dětským dobrodružstvím. Proč se lidé tohoto místa bojí? Ve své době to musela být famózní stavba. Ale teď? Je to již dlouho, co poslední chovanec opustil ústav. Rozhodl jsem se prozkoumat tu stavbu.

FANTOMASProcházím zarostlou zahradou přímo k hlavnímu vchodu. Otevírám vrata, jde to ztuha, ale jde to. Jakmile vstoupím do haly, dýchne na mě duch Mika Pattona - posledního ředitele sanatoria. Dole ve městě kolují historky o tom, jak se tento muž ve zdejších zdech sám zbláznil, když prováděl na nesvéprávných klientech bizardní pokusy. V přijímací hale stále visí jeho obraz. Zvláštní, téměř klukovský obličej, uhrančivé oči, pečlivě dozadu ulízané tmavé vlasy, řídký knírek a bradka. Ale ty oči. Jako by mě stále sledovaly. Jako by říkaly: „Pojď, provedu tě místem, kam jsi nikdy nevstoupil. Kam bys nikdy v životě neměl odvahu vstoupit. Daleko za hranici života, okolo statisíců klinických smrtí i klinických životů přijdeme až k samotnému srdci Boha.“

Nahoře v patře si závan větru pohrává se zažloutlou záclonou a vytahuje ji ze zamřížovaného okna a právě tam je chodba plná cel pro šílence. Míjím první z nich a majestátní chór, který mě zaplavil uši dole v hale mizí. V zádech cítím chlad, jako by mi někdo mrazivými prsty masíroval zátylek. Zvláštní, jak sugestivní to místo je. Při pohledu do prázdného pokoje se zpuchřelými stěnami slyším woodoo rej bubínků, přidávají se skřeky člověka, který zde trávil měsíce v opojné nirváně. U druhé cely mi uši zalehnou hukotem. Zvony. Posedlost smrtí. Za nimi skrývá se duše dekadentního pianisty, jemuž amputační pilka znemožnila navždy hrát obouruč. Prkna pod mou šouravou chůzí nepříjemně skřípou. V dalším portále nacházím ohmatanou klávesnici. Ten člověk, co na ni sahal, rezignoval před světem techniky. Jeho mozek odmítal žít v našem století. Stvořil si vlastní kyberprostor, do něhož pustil jen sám sebe. Od doby, kdy navštívil v kině „Trávníkáře“, nemyslel na nic jiného. A ta myšlenka ho pohltila. Do mysli se mi vtírá podivný cinkot. Na zemi přede mnou leží v prachu triangl. Člověk, co na něj hrál, trpěl při každém doteku. Ale chtěl hrát. To spojení sebezraňujících zvuků a životního naplnění… Bylo to lepší než život. Než smrt. Než všechno. Při hraní lapal po dechu. Dusil se. Ale hrál dál. Nebylo nic horšího než pustit triangl. Triangl!

FANTOMASProbíhám zbytek chodby, kterou lemují z jedné strany okna ven do zahrady a z druhé vchody do životů šílenství. Ale ten hvizdot mě dohání. Nemohu mu uniknout! V hlavě mi píská. Tóny se mění. Jako by mi v mozku pulzovalo digeridoo. Metalový otřes. Nadýchnu se - ano, jde to. Kde to jsem? Zakouřený bluesový klub? Proč ti lidé kolem mě nežijí? Kdo zhasnul světlo? A kdo to tu křičí? Bojím se! V náruči mě drží krvavá nestvůra v králičí masce. Odnáší mě za zrcadlo. Jasně slyším její kroky čvachtající na kamenné podlaze. Ukládá mě ke spánku na rudé poušti, kde mě vítr rychle přikrývá pískem. Pohřben zaživa? Je to konec? Někdo mě vykopává z nitra země a burácení větru střídá rozhlasový hymnus. Kde to jsem? Budoucnost? Minulost? Rajská zahrada? Prázdninové sídlo Satana? Čeho se mám chytit? Konejší mě myšlenka, že je to možná Smrť, kdo mi zpívá ukolébavku. Kolem mě protékají potůčky krve. Někdo tu dýchá. Hlasitě. V rytmu kytarových riffů. Konečně!!! Vysvobození ze zajetí pro mne kráčí. Vítám ho s otevřenou náručí. Hluchota. Strach. Smích. Kanoucí slina. Šílenství je tady!


RIP

Zveřejněno: 27.9.2004



Názory redakce
Thorn
27.9.2004

Ďalšia ukážka hudobnej tvorby pre mňa nepochopiteľne adorovaného Mika Pattona. Ja osobne nemám žiaden problém hororovo-chirurgickú fošňu "Delirium Cordia" počúvať, vďaka soundtrackovým plochám väčšina dosky plynie bez veľkých vzruchov, o ktoré sa starajú občasné noisové intermezzá a zlomy. Pattonov rukopis je rozpoznateľný hlavne v melodickejších pasážach, takže tu či tam zaznie trocha Mr. Bunglu... skrátka Fantômas je presne taký, ako sa dalo čakať.

Rozhodne by som šetril rečami o neuchopiteľnosti, nepochopiteľnosti, avantgardnosti či genialite tohoto diela. V porovnaní so štúdiovou časťou "Ummagummy" od PINK FLOYD -- z roku 1969 -- je to stále slabý čajíček.

[6 / 10]
Rudi
27.9.2004

O albumoch podobných tomuto sa dajú písať siahodlhé slohové práce plné emócií a zvláštnych pocitov. O hudbe ako takej však ťažko vypotiť niečo konkrétneho. Niet totiž o čom. Jazzmani majú svoj improvizovaný jazz, rockeri zasa úlety typu Fantomas. V oboch prípadoch pochybujem, že tie hlúposti niekto aj skutočne počúva. Zaujímalo by ma, či by sa o toto zúfalstvo niekto aspoň obtrel, keby pod ním neboli podpísaní Patton s Lombardom.

[1 / 10]
Koscj
23.9.2004

Neodporúčam ani len čítať tuto recenziu a nie to ešte počúvať to koncentrované šialenstvo. Ja som si to vypočul a načisto som tomu prepadol. Preto berte tento môj príspevok ako dôrazné varovanie!

[9,5 / 10]
Noisy
22.9.2004

Šílenství, ano absolutní šílenství zabalené do pseudohudebního pozlátka, které se však neleskne, neboť je pokydáno zčernalou depkařskou vazelinou. Hororové ovzduší chycené do propasti zvukového záznamu, kde prázdná praskající místa vypovídají o obsahu stejně hodně i málo jako všechny tóny tohoto alba. Nevím co říci, nevím jak hodnotit, nevím. Hoďte na mě síť.

[5 / 10]
Louža
22.9.2004

Někomu snad může přijít tato deska vtipná. Snad i zajímavá. Ale já dávám jednoznačně přednost hudbě. Té na kotoučku bohužel moc není.

[1,5 / 10]
Atmosférický hororový jednopísničkový soundtrack s goticko noisově ambietním nádechem, který ordinuje akademik balancující na hraně hudební geniality a totálního šílenství Dr. M. Patton. Ti, co rádi navštěvují bizardní zvukové a hudební dimenze, kam prosakuje krystalicky čisté šílenství, schizofrenie a paranoia, si jistě přijdou na své. Ostatním vstup zakázán.

Autor recenze:
8 / 10

Redakce:
4,6 / 10

6,2 / 10





Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page