Čtvrtek
21.9.2017
Noční verze
 id
 heslo
Rok vydání
2004

Vydavatel:
Geffen Records

Stopáž:
55:02

Produkce:
Ross Robinson & Robert Smith

1. Lost
2. Labyrinth
3. Before Three
4. The End of The World
5. Anniversary
6. Us Or Them
7. Alt.end
8. (I Don´t Know What´s Going) On
9. Taking Off
10. Never
11. The Promise
12. Going Nowhere

Robert Smith
zpěv, kytara

Simon Gallup
baskytara

Perry Bamonte
kytara

Jason Cooper
bicí

Roger O´Donnell
klávesy

Three Imaginary Boys (1979)
Boys Don´t Cry (1979)
17 Seconds (1980)
Faith (1981)
Pornography (1982)
Japanese Whispers (rarity) (1983)
The Top (1984)
Concert : The Cure Live (1984)
Heads On The Door (1985)
Staring At The Sea : The Singles (1986)
Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me (1987)
Disintegration (1989)
Mixed Up (remixy) (1990)
Wish (1992)
Paris (live) (1993)
Show (live) (1993)
Wild Mood Swings (1996)
The Bloodflowers (2000)
The Cure (2004)
4:13 Dream (2008)

THE CURE - The Cure

THE CUREZa celou více jak čtvrt století trvající kariéru se nestalo, aby legendární THE CURE natočili po sobě dvě stejné desky. A myslím, že toto tvrzení platí i v případě novinky, která je znovu na hony vzdálená od temně romantických zvukomaleb výtečného předchůdce „Bloodflowers“. Já osobně jsem se ke kapele poprvé dostal někdy v patnácti (v roce 1990), kdy na tehdejší porevoluční televizní stanici OK3 vysílali klip ke skladbě „Lullaby“ z alba „Disintegration“ z roku 1989. A tak hypnotizován nočními můrami Roberta Smitha jsem hltal toto tajemné hudební uskupení. Moje maturitní období pak doprovázel jejich dosud nepřekonaný opus magnum „Wish“ z roku 1992, na kterém se kapela představila méně zasmušilá, zvukově bohatší, barevnější s větším spektrem typů skladeb. Vysloveně kytarová deska, ve které byly klávesy zavrženy jako přežitek minulé dekády a upozaděny za vrstvené strunné stěny, tehdy působila maximálně kompaktně a byla lahůdkou pro příznivce ostrovních kytarovek. Její následovník z šestadevadesátého „Wild Mood Swing“ byl asi nejexperimentálnějším albem. Nejméně atmosferická nahrávka působila nevyrovnaně, rozháraně a na THE CURE příliš optimisticky. Došlo zde i na pro kapelu netypické dechové nástroje. Album se setkalo s nepochopením a ani mne osobně příliš nezaujalo, a tak byla druhá polovina devadesátých let obdobím, kdy jsem na THE CURE neměl příliš zaostřeno. O čtyři roky později v roce 2000 přišel velký come back s albem „Bloodflowers“, deskou navýsost přesvědčivou, zádumčivou, tíživou, kterou zdobila zejména titulní kompozice. Novinka nesoucí prostý název „The Cure“ je znovu jiná.

THE CUREAlbum zahajuje skladba „Lost“, ve které se Robert Smith opětovně pere s životními nejistotami. Opatrně se rozjíždějící věc, která vygraduje ve své druhé polovině, mne příliš nepřesvědčila. Ale již následující „Labyrinth“ je výbornou atmosferickou záležitostí, ve které se kolem Vás pomalu svírá smyčka stupňujícího se napětí. Sugestivní Smithův hlas je nepatrně upraven efektem a to dodává skladbě zlověstnou atmosféru něčeho nepředvídatelného, co na vás čeká hned za okamžik v nedaleké budoucnosti. Schválně si přečtěte text a poté si jï vychutnejte. Pro mne určitě jeden z vrcholů celého alba. Po ní pak přichází dvě odlehčenější písně a sice „Before Three“ plná vzpomínek na nejlepší chvíle v životě, na věci, ke kterým se stojí za to vracet a které už jsou dávno minulostí a singlovka „The End Of The World“, která je o vyrovnávání se s rozchodem a je pravděpodobně nejsvižnější skladbou. „The End Of The World“ má také pravděpodobně největší hitové ambice z celého alba. Celá deska vlastně působí absolutně nehitově, tedy žádná záležitost na jeden či dva poslechy. Album je oproti minulosti zvukově syrovější, realističtější. Na minulé desce „Bloodflowers“ se perfekcionisticky nešetřilo s kytarovými efekty a zvuky a naopak zde jde především o přirozenost. Kdybych tvrdil , že jde o nejsyrovější nahrávku THE CURE, nebyl bych daleko od pravdy. Pátá skladba - velice zachmuřená „Anniversary“, ve které Smithův hlas (snad jediná věc která je neměnná) doprovází jen zlověstné a řádně temné klávesové plochy s naprogramovanými bicími, mi způsobila husí kůži. Byla v ní zřejmě naměřena největší míra mrazivého napětí. Pak přichází dvě pouliční kytarovky „Us Or Them“ a „alt.end“, kde se vždy melancholický Robert Smith skoro až netypicky vyvzteká na své okolí, snažící se ho usurpovat k obrazu svému. Do stejné škatulky řadím i „Never“. Hodně opravdová a na THE CURE tvrdá skladba koketující s alternativní scénou či post punkem působí, jako by ji hráli SONIC YOUTH. Lehčí píseň „(I Don´t Know What´s Going) On“ je zase pravým opakem a spolu s následující a velmi povedenou „Taking Off“ patří k nejmelodičtějším skladbám osvěžujícím méně výraznou druhou polovinu novinky. Nejslabším songem alba je více než na deset minut se protáhlá „The Promise“, ve které oproti minulým rozsáhlým suitám ze starších alb THE CURE vysloveně paběrkují. Skladba nenabízí příliš neoposlouchaných a zajímavých postupů, a tak už po čtyřech minutách nudí. Poslední „Going Nowhere“ je pak jen jakousi zasněnou dohrou.

Tak tedy jak celou záležitost shrnout? Noví THE CURE jsou dnes již pochopitelně na miliony mil vzdáleni pradávným temně minimalistickým albům „Faith“ a „Pornography“. Hitovým deskám „Disintegration“ a „Wish“ taktéž. Jsou však více realističtí a surovější (jestli se takové slovo dá v případě THE CURE užít) než na minulém počinu „Bloodflowers“, za to méně propracovaní, strozí zvukově i chudší skladatelsky. Album přes svojí nehitovost nenabízí příliš mnoho tolik potřebných silných dlouhotrvanlivých skladeb, které byste si byli nuceni pouštět neustále po sobě a s každým dalším poslechem by ve vás dojem z nich rostl. Jediné, co se u THE CURE vůbec nezměnilo, je opět Robert Smith. A to na druhou stranu není zase tak málo.


Stray
Stray

Zveřejněno: 4.10.2004


Názory redakce
RIP
4.10.2004

Další pokračování dlouhého příběhu, kterým vás provází naléhavě ufňukaný mistr temně sytých pop-kytarovek Robert Smith. Mé nejoblíbenější skladby „Lullaby“ a „Lovesong“ zůstávají s příchodem nového alba nepřekonány, avšak ty nové kapky deprese, jenž zlehka jako podzimní mrholení dopadají do mých uší … opět stojí za to.

[7,5 / 10]
Noví THE CURE jsou tentokrát více realističtí a syroví, oproštěni od zvukového perfekcionismu svého předchůdce. Téměř nehitová deska nenabízí zas až tolik silných a trvanlivých skladeb. Přesto solidní standardní práce.

Autor recenze:
7 / 10

Redakce:
7,5 / 10

7,8 / 10





Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page