Středa
28.6.2017
Noční verze
 id
 heslo
Rok vydání
2005

Vydavatel:
Nuclear Blast

Stopáž:
51:53

1. Passion
2. The Last Supper
3. Desert Rose
4. Grave In The No Man´s Land
5. Hell To Pay
6. Soul Savior
7. Crucified
8. Divided Cross
9. The Night Before
10. Black Widows
11. Hundred Days
12. Always And Eternally

Chris Boltendahl
zpěv

Manni Schmidt
kytary

Jens Becker
baskytara

Stefan Arnold
bicí

Hans Peter Katzenburg
klávesy

Heavy Metal Breakdown (1984)
Witch Hunter (1985)
War Games (1986)
Stronger Than Ever (DIGGER) (1986)
The Best Of Eighties (1992)
The Reaper (1993)
Symphony Of Death (EP) (1993)
Heart Of Darkness (1995)
Tunes Of War (1996)
In The Dark Of The Sun (EP) (1997)
Knights Of The Cross (1998)
Excalibur (1999)
The Grave Digger (2001)
Rheingold (2003)
The Last Supper (2005)
25 To Live (Live) (2005)
Yesterday (EP) (2006)
Liberty Or Death (2007)
Ballads Of A Hangman (2009)
The Clans Will Rise Again (2010)
Clash Of The Gods (2012)
Return Of The Reaper (2014)
Exhumation - The Early Years (2015)
Healed By Metal (2017)

GRAVE DIGGER - The Last Supper

Fascinace dějinami, mýty, ale i literaturou a filmy jsou jednou z největších inspiračních studnic všeho metalového kumštýřstva, o tom rozhodně nemůže být pochyb. Němečtí GRAVE DIGGER, kteří se v tomhle směru nikdy nešetřili, by ostatně mohli vyprávět, jak to bylo se vznikem alb jako „Tunes Of War“ (1996), „Excalibur“ (1999) nebo doposud posledním „Rheingold“ (2003). Všude tam hrobaři sáhli k bezpochyby zajímavým klasickým tématům, jimž metalový kabátek padl jako ulitý a v jistém smyslu jim dodal i jaksi neotřelý nádech netradičního zpracování. Otázkou však je, nakolik se v myšlence těchto koncepčních nahrávek promítá snaha přijít za posluchačem s tím opravdu nejzajímavějším, čeho byla kapela v daném čase schopna, nebo naopak s tím, co bylo v daném čase schopno být tím nejzajímavějším bez ohledu na možnosti kapely. Tím mám samozřejmě na mysli především vznik alba „Tunes Of War“ v nápadně těsném závěsu za excelentním velkofilmem „Statečné srdce“, a samozřejmě se ani při pohledu na obal novinky „The Last Supper“ („Poslední večeře“) neubráním připomenutí celosvětového úspěchu filmu „Umučení Krista“. Za velmi pravděpodobného předpokladu, že Chris Boltendahl a spol. nemají uzavřenou nějakou tajnou smlouvu s Melem Gibsonem, mi z toho vychází spíše ta varianta, v níž úmysly GRAVE DIGGER rozhodně nejsou čisté jako padlý sníh. Ale koneckonců to ať si vyřídí oni sami se svým svědomím, pro nás je podstatnější, co samotné album přináší zejména po stránce hudební.

GRAVE DIGGER A co bychom si to nepřiznali, žádná sláva to není. I ve světle toho, že od kapely jsme zvyklí slýchávat víceméně stále tentýž germánský heavy – speed metal, jen dvakrát překousaný, dochucený, usmažený a znovu servírovaný, je novinka celkem slaboučká. Pakliže se totiž v minulosti během naznačeného tvůrčího procesu častokrát povedlo složit příjemně poslouchatelný a šťavnatý kovový materiál (a již citované album „Rheingold“ mi budiž nejaktuálnějším důkazem), tentokráte jakoby všechny hrobnické múzy zůstaly zalezlé doma v posteli a milé hrobníky nechaly ve štychu. Album se zmítá ve změti tuctových a nudných riffů, častokrát nestydatě (ať už neúmyslně, nebo, probůh/!/, úmyslně) citujících cizí práci  (kupříkladu ten v „Grave In The No Man´s Land“ jakoby z oka vypadl metallicovské „Enter Sandman“) a z téhle bažiny mu není souzeno nalézt úniku. V některých chvílích, takových jako třeba ve skladbách „Desert Rose“ nebo „Hell To Pay“, na nichž nejzajímavější snad jen to, že si je vůbec někdo troufnul nazvat skladbami, bych dokonce řekl, že jde zatraceně rychle ke dnu. Málo platné pak jsou mohutné refrény, při niž lehce mrazí v zádech („Soul Savior“, „Crucified“, „Black Widows“, „Hundred Days“), či zajímavé melodické nápady (úvod „Divide Cross“ nebo smutně romantický zvuk tahací harmoniky v závěrečném finále „Always And Eternally“), když zasazeny do neúrodných slok, předeher a meziher zůstávají tyhle momenty osamocené a bezbranné jako Ježíšek v liduprázdném Betlémě. V tomhle směru je myslím nezpochybnitelné, že nelze v průměru pětiminutový hudební děj postavit na jednom krátkém nápadu a zbytek doplácat šmátnutím do strun jak mi přijdou do ruky. Přesto se toho GRAVE DIGGER dopustili a je o to smutnější, jak tím dokázali,  že sice stále ještě něco svedou, ale mnohokrát pořádně neví co s tím počít (čest výjimkám: závěrečná balada „Always And Eternally“ je nejlepší pomalou věcí hrobníků od dob „The Ballad Of Mary /Queen Of Scots/“).

Jo, jo. Tak došlo i na GRAVE DIGGER. Ono už se to dalo nějaký čas vypozorovat, respektive vytušit, že jednou se jim ta jejich retušovací taktika nevyplatí, ale člověk si pořád nemohl být jistý tím, kdy to přijde. Nechci spekulovat o důvodech, proč k téhle situaci došlo právě na „The Last Supper“, ono na tom stejně nebude nic složitého, jen mě to, přiznám se, zaskočilo. Ale tak už to holt na tom světě (a obzvláště v tom německém speed metalovém kraji) chodívá, že někdy se zadaří víc a někdy míň. Album „The Last Supper“, jež mělo tu smůlu, že se na něm nezadařilo GRAVE DIGGER a ještě ke všemu je to do uší bijící, tím pádem asi nebude určeno k výstavě za rámeček, ale vsadil bych se, že s kapelou samotnou to stejně nezahýbe ani o píď. Vždyť, jak jsem se už zmínil, pro příště jí bude docela určitě stačit znovu jen to, co rutinně zvládá dvakrát překousat, dochutit, usmažit a znovu servírovat, a ono už to nějak dopadne. Ostatně, tenhle fatalismus je v jejím případě asi opravdu na místě.


Louis

Zveřejněno: 17.1.2005



Názory redakce
Rudi
31.1.2005

Ach jaj, GRAVE DIGGER nám „dodoutnávají“.
Po vynikajúcom a v podstate bezchybnom opuse „Knights Of The Cross“ to ide s chlapmi okolo Chrisa Boltendahla pekne rýchlo dolu vodou. Neviem, či je to odchodom dlhoročného sekerníka Uwe Lulisa, ale na posledných dvoch albumoch som horko-ťažko našiel dve-tri, maximálne štyri schopné skladby, zvyšok tvorí prachsprostá vata.
Nie inak je tomu aj pri aktualitke „The Last Supper“. Okrem titulnej kompozície a vynikajúceho digipackového bonusu „Jeepers Creepers“ môžem vyslovene fanúšikovsky prižmúriť oko pri skladbách „Grave In The No Man´s Land“, „Crucified“ a možno ešte „The Night Before“. To ostatné je strata času.
Mimochodom, z „The Last Supper“ je zhrozený aj môj brat, snáď najväčší fanúšik GRAVE DIGGER na Slovensku, človek, ktorý na jedinom koncerte tejto kapely v našich končinách (Noc plná hvězd v Třinci) bojoval v prvom rade s vlastnoručne vyrobenou zástavou a diskografiu Hrobárov má doma kompletnú. Väčšinou mu síce nadávam do agro-metalistov, ale v tomto má naozaj pravdu.


[4,5 / 10]
Darkmoor
4.1.2005

Co si s nimi počít? Doufat, že přijdou s něčím jen o chlup jiným, než s defacto neměnnou formulí "osmdesátkového" heavy metalu by asi bylo bláhové. A skutečně, žádné překvapení se nekoná a když, tak o něm hovořme jako o zklamání. Osobně jsem si totiž (vím bláhově) představoval, že příchod kytaristy Manniho Schmidta kapelu přece jenom nakopne. Že se tak nestalo už na minulém zápisu se dalo přičíst na vrub hledání společné noty, ovšem kytaru, jak je nahraná na "The Last Supper" mohl nahrát skutečně kdokoliv. Znění typické, riffy a melodie hanbaté až běda. Rozhodně nejslabší hrobníkova práce po reunionu a mám takový pocit, že lepší už to nikdy nebude. Pobaví snad jen hláška, že "you listen new Grave Digger album..." huhňaná na promo verzi pěkně šišlavým, asi "záhrobním" hlasem. Jenže tu do výsledku připočíst nelze...
P.S. Ten půlbodík navrch je za závěrečné ozvláštění "Always And Eternally" moc příjemnou garmoškou.

[3,5 / 10]
Že tvůrčí krize přijde jednou na každého, je myslím celkem známá věc. Objektivně vzato si ovšem nejsem zcela jist, zda to, jak se německým vytrvalcům GRAVE DIGGER album „The Last Supper“ nepovedlo, vypovídá právě o takovém stavu v řadách kapely. Ale ať už to je jak chce, fakt, že se jedná o album velmi průměrné, už asi těžko někdo změní.

Autor recenze:
6,5 / 10

Redakce:
4 / 10

6,1 / 10





Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page