Severská ročenka pokračuje. Hezky to ten Petr střídá. Umně prohazuje aktivity HYPOCRISY a PAIN, čímž ale maskuje víceméně totéž. Rozdíly už začínají být v podstatě jen kosmetické. Novinka PAIN není v tomto ohledu žádnou výjimkou, stejně jako nebude ani příští album HYPOCRISY. Kdo trošku sleduje tvorbu tohoto švédského rokéra, musí mu být všechno hned jasné.
Album „Dancing With the Dead“ je typickým členem rodiny Tätgrenovců a já se přiznám, že by mě docela zajímalo, jakým způsobem Petr vybírá skladby pro jednotlivé kapely. Ano. Musím říct kapely, protože status projektu už PAIN ztratili kdysi dávno po vydání „Rebirth“. Je to trošku škoda, protože právě „Rebirth“ bylo album přelomové a podle mého názoru nejvíc dotažené, co se elektronické podoby týče. Jenže s ním přišla i popularita. První turné. A ortodoxní rokéři najednou zjistili, že ne vše z toho industriálního inferna se hraje dobře na živo. Asi. Jinak si nedokážu představit, proč by se vzdávali osvědčeného modelu a místo pořádné elektronické palby začali svou hudbu postupně ohlodávat na kost a posouvat ji do oblasti rock-metalu obecného, s občasnou podporou samplů, jako tomu bylo na albu předchozím. Novinka je na tom sice lépe, ale zase ne o tolik. Jediné, co by mohlo PAIN eventuelně zachránit a také docela zachraňuje, je docela solidní příklon k popu. Hitový potenciál některé skladby rozhodně nezapřou. Ne nadarmo (a rozhodně ne zadarmo, singly PAIN dosahují ve Švédsku běžně platiny) vyšly skladby jako „Same Old Song“ (ale ten text…to je infantilita) a „Not Afraid To Die“ nejdřív na singlu. Na druhou stranu je tu i antihit „Don´t Cut Me Out“ s jasnými vlivy MESHUGGAH. Skoro až punková úsměvná věcička „Bye/Die“ a nebo záhadně znějící „Tear It Up“. Celkově mi pak „Dancing With the Dead“ přijde trochu přímočařejší a tvrdší oproti předchozímu „Nothing for Remains“. Zvuk alba zůstal od minula defakto stejný a je jeho jasným poznávacím znamením, což bych vzhledem k jeho kvalitě kapele rozhodně nevyčítal. Možná vrstvení kytar je trochu míň průhledné a odkazuje víc na HYPOCRISY. Musím taky vyzdvihnout Petrův zpěv, na kterém je znát, že postupem času lehce vyzrává a v současné době už občas vytáhne i poměrně přesvědčivé melodické polohy. Koho by to na „The Fourth Dimension“ napadlo? Ještě tak pět, šest alb a budeme mít novou metalovou superstar. Nesmím zapomenout zohlednit ani vcelku solidní obal alba. Ten solidně doplňuje moderní polohu hudby, o kterou se PAIN snaží...
Hodnocení tentokrát asi trochu podstřelím, páč si ze mne kolegové dělají srandu, že stejně jako já hodnotí číselně hudbu už jen matka Tereza. A já sám musím přiznat, že snad kromě úvodního singlu mě nic moc na albu do kolen nepoložilo. To ovšem nemění nic na faktu, že PAIN stále hrají solidní hudbu a v rámci toho, o co se snaží, se jim to rozhodně daří. Co bych chtěl od nich slyšet do budoucna? Rozhodně album plné hitů. Ať už těch elektrických, nebo současných, elektro-metalových. Umění (dá-li se tomu tak říkat) nechť přenechají HYPOCRISY.
