Středa
23.8.2017
Denní verze
 id
 heslo
Rok vydání
2005

Vydavatel:
Roadrunner Records

Studio:
Fascination Street

Produkce:
Mikael Åkerfeldt & Jen Borgen

1. Ghost Of Perdition
2. The Baying Of The Hounds
3. Beneath The Mire
4. Atonement
5. Reverie / Harlequin Forest
6. Hours Of Wealth
7. The Grand Conjuration
8. Isolation Years

Mikael Åkerfeldt
kytara, vokály

Peter Lindgren
kytara

Martin Mendez
basa

Martin Lopez
bicí

Per Wiberg
klávesy

Orchid (1994)
Morningrise (1996)
Live In Rijsel (bootleg) (1996)
My Arms, Your Hearse (1998)
Still Life (1999)
Blackwater Park (2001)
Deliverance (2002)
Damnation (2003)
Lamentations (DVD) (2004)
Ghost Reveries (2005)
The Roundhouse Tapes (live) (2007)
Watershed (2008)
Heritage (2011)
Pale Communion (2014)
Sorceress (2016)

OPETH - Ghost Reveries

Popravdě řečeno, není v současnosti těmto Švédům moc co závidět. OPETH se řadí do skupiny vzácných kapel, kterým se podařilo výrazně oživit zatuchající metalové vody a získat si respekt a uznání i mimo do sebe uzavřenou komunitu vyznávající tento hudební žánr. Očekávání každé další nahrávky jsou tudíž obrovská a každý pochopitelně žádá tu nejvyšší kvalitu. Už před vydáním "dvojalba" „Deliverance“ (2002) a „Damnation“ (2003) stála kapela na významném rozcestí. Bylo jasné, že druhá zmiňovaná poloakustická deska je pouze odbočkou do neprobádaných vod nemající dalšího pokračování. OPETH tedy hodlají i nadále zůstat u toho, co jim vždycky šlo nejlíp. Kombinování tvrdých kytar, brutálního vokálu s jemnými akustickými plochami a ve svém počínání chtějí na novinkové nahrávce absorbovat ještě více hlavně artrockových vlivů.

OPETHTentokráte už jako pětice (regulérním členem ansáblu se stal klávesák Per Wilberg) jsou tady OPETH  poosmé a z mého pohledu se jedná o desku nejočekávanější. Jak již bylo předesláno, skupina nyní stojí před rozhodováním o své další budoucnosti a zvolit ten správný směr možná pro ní nikdy nebylo těžší. Úvodní kompozice „Ghost Of Perdition“ však hovoří spíše o opaku. Na poměry OPETH vcelku standardní skladba nepostrádající všechny uvedené atributy tvorby těchto Švédů. Začít album písní s nástupem klasického brutálního chropotu je možná dobré pro konzervativního fanouška, ale nás ostatní - očekávající něco neotřelého - spíše jímá hrůza. Není však potřeba házet flintu do žita, neboť OPETH si své momenty překvapení připravili i pro „Ghost Reveries“ a to je to nejpozitivnější zjištění, ke kterému jsem při mnohonásobném poslechu novinky dospěl.

OPETHHned v následující „The Baying Of The Hounds“ potěší příjemný zvuk hammodek a nepochybně i mnohem větší množství náladotvorných prvků. Mezi nejvydařenější momenty řadím úvod třetí „Beneath The Mire“, kde je lehce orientální klávesový motiv vystřídán krátkou a nádhernou kytarovou melodií. Tohle jsou typičtí OPETH, avšak ve znatelně novém kabátku. I v dalších skladbách si Åkerfeldtovci zachovávají svůj typický rukopis, který se snaží osvěžovat hlavně lehkou infiltrací vlivů artrocku, nebo třebas i blues. Nedá se říct, že by si kapela už vystřílela všechny náboje, ale i přesto, že se album dostává pod kůži jen velmi pomalu a v současné době už ani zdaleka nejsem z jeho obsahu tak rozmrzelý, jako po prvním poslechu, se však nemohu ubránit několika pocitům. Tyto pramení hlavně z faktu, že na typický styl OPETH začíná i přes zjevnou snahu o jeho renovaci pomalu padat prach a nepochybně jsem, asi jako většina fanoušků kapely, jejich minulou tvorbou smlsaný.

Budu se však snažit být maximálně objektivní, takže nemohu popřít fakt, že „Ghost Reveries“ se asi stěží stane klenotem diskografie OPETH, ale na druhou stranu nehodlám popírat její kvality. Nachází se na ní totiž příjemné a povedené písně s bohatým a pestrým aranžmá, jejichž poslech se, stejně jako tomu bylo i v minulosti, stane příjemnou záležitostí. Kapele se myslím podařilo dokázat, že na TO ještě pořád má a že ji v žádném případě nesmíme zařadit do kategorie vyčpělých dinosaurů. Za tohle si OPETH velmi vážím.


Dalas

Zveřejněno: 31.8.2005

WWW odkaz:


Názory redakce
RIP
6.10.2005

Ano, OPETH si svými předchozími alby nasadili laťku překotně vysoko, ale v porovnání s ostatními běžci kovového peletonu jsou stále s přehledem v jeho čele a podle toho je třeba „Ghost Reveries“ i hodnotit. Je pravdou, že oproti některým klenotům z doby minulé se novinka leskne o něco méně, nicméně opět srší emocemi, skvostnou hudbou a v současné podzimní době je to s přehledem to nejkrásnější čím si plním ušní boltce. Není nad to si pustit do sluchátek nové OPETH a vyrazit do ulic, které jsou orámovány spadaným listím.

[9 / 10]
Radicalcut
1.9.2005

"Ghost Reveries" pre mňa zase nie je výrazným sklamaním. Niečo takéto sa totiž dalo čakať a kapela sa od "Blackwater Park" ani nepokúša vymotať zo slepej uličky a opakovane naráža do múru na jej konci. Už pri počúvaní prvej "Ghost Of Perdition" hneď niekoľko krát dôjde na opakovanie pasáží, ktoré už na "Deliverance" boli okopírované z "Blackwater Park". OPETH "Ghost Reveries" zredukovali na zlepenca staršej tvorby od "My Arms..." až po súčasnosť, čo sa nedarí zakryť ani osadením kláves (možno vhodné miesto zaspomínať si na Akerfeldtov výrok kdesi z obdobia "Blackwater Park": "We’re a metal band - no keyboards allowed!"). Skôr ide o to, že kapele sa pod hlavičkou Roadrunner otvára nový trh s množstvom poslucháčov nepoznačených staršou tvorbou. Štýl ktorým sa dnes OPETH prezentujú kvalitatívne kulminoval dvojicou dosiek "Still Life" a "BWP". Ak sa tvorba kapely naďalej uberať týmto smerom, tak by som sa bol radšej, keby by už nič nové nenahrali.

Takmer mŕtva kapela.


[6 / 10]
Shnoff
31.8.2005

Deska má dvě části. První funguje perfektně. OPETH kladou oproti minulosti větší důraz na instrumentaci, nápadů mají požehnaně, přičemž ta emocionální naléhavost zůstává zachována. Ke zlomu dochází zhruba v půlce „Reverie/Harlequin Forest“. Silných motivů rapidně ubývá, síla nahrávky se rychle vytrácí a zejména dochází k neúměrnému a hlavně nudnému natahování skladeb (tímto trpí výše zmíněná a dále „The Grand Conjuration“). Nefunguje ani akustika v podobě „Isolation Years“. Kdybych to měl vyjádřit číselně, pak první čtyři a půl písně jsou za 8,5-9/10, zbytek stěží za 6/10. Resumé:

[7,5 / 10]
Arrow
31.8.2005

"Ghost Reveries" je dobrý album. Napriek tomuto konštatovaniu, som vždy s očakávaním ďalšej novinky tejto kapely dúfal, že takúto myšlienku si nebudem musieť pripustiť. Pretože "dobrý album" v kontexte celej tvorby je u OPETH sakra málo. Možno je naivné očakávať neustále vydávanie brilantného materiálu, ale dúfal som že tentokrát sa pohneme niekam inam. Snáď aj k tomu avizovanému blackmetalu, snáď k silnejšej úlohe kláves, snáď k menej prístupnému štýlu neopakujúcich sa motívov, snáď ... Takto tu máme staré funkčné schémy a motívy, ktoré sú až príliš charakteristické. Aj keď to (možno) vyznieva dosť kriticky, "Ghost Reveries" mám rád a budúcnosťou sa namiesto nejakých očakávaní radšej nechám prekvapiť.

[7,5 / 10]
V-dur
30.8.2005

Žijem Rudiho sen. "Netrpím" prehnanou znalosťou predošlých albumov OPETH, preto ku "Ghost Reveries" nemám väčších výhrad. Absolútne bravúrne zvládnutý kus muziky, dlhé kompozície, ktoré nenudia, umelecká náročnosť lomeno extrémna počúvateľnosť. OPETH (zrejme) aj na novinke rozvíjajú svoje úspešné šablóny. Novinka mi príde však prístupnejšia ako "Blackwater Park", zároveň sa však neorientuje len jedným smerom ako zúfalo nudný "Damnation".

Podrobnejšie radšej u kolegov opethológov..

[8 / 10]
Rudi
30.8.2005

Naozaj by som si prial nepoznať ani notu z predchádzajúcej tvorby OPETH, určite by som bol z tejto dosky nadšený. Žiaľ, nejde to. Práve preto musím smutne konštatovať, že popri silných momentoch ("The Baying Of The Hounds", "Ghost Of Perdition") si tu svoje miesto našli aj pomerne kŕčovité záležitosti ("The Grand Conjuration") a prekvapujúco tiež úplne duté miesta ("Hours Of Wealth", "Isolation Years"). Príliš často sa na novom albume opakuje pocit déjà vu, OPETH ako keby objavovali dávno objavené - celkom dobre chápem tých kritikov, ktorí tvrdia, že tu v prípade tejto kapely už všetko bolo v oveľa lepšej forme práve na míľniku "Blackwater Park".
Keď si spomeniem na Mickeho vyhlásenia typu "Ak neprepukne OPETH-mánia teraz, tak už potom nikdy", mám problémy aj s vyslovene fanúšikovskou sedmičkou. Nie je nič horšie, ako keď umelec podľahne pocitu vlastnej geniálnosti.

[7 / 10]
Darkmoor
30.8.2005

Neskutečně dlouho mi trvalo vyposlechnout tuhle desku od začátku do konce. Ani vlastně nevím proč, navíc když po vícenásobném poslechu byly zažehnány obavy z propadáku. Noví OPETH jsou totiž tradičně dobří (hlavně tedy v těch "artrockových" kouscích), jenže co naplat, prostě už bylo i mnohem líp ("Blackwater Park"). Čili album, které má svou platnost, ale na poměry skupiny je až příliš "obyčejné".

[7 / 10]
Koscj
28.8.2005

OPETH síce ničím neprekvapujú, ale svoju úroveň si držia a nemám z nich pocit, že by vykrádali sami seba. „Ghost Reveries“ je ďalším podareným dielom z dielne severských náladotvorcov. Niekto by mohol povedať, že OPETH stagnujú -- ale ak je toto stagnácia, tak na vysokej úrovni, ktorú nie je také ľahké prekonať. Možno som v tomto prípade trocha nekritický, ale ja mám z ich tvorby len pozitívne pocity, ktoré sa mi počúvaním novinky utvrdili. Úspešným krokom vpred sa mne osobne javí byť angažovanie klavesáka. Priniesol ďalší rozmer, a pritom zapadol do celkového konceptu takpovediac nenápadne. Akoby tie klávesy boli v OPETH odjakživa. Prirodzená nahrávka, ktorá sa nehrá na viac, ako skutočne je. Práve touto prirodzenosťou ma OPETH dostali od prvej chvíle, keď som ich počul prvýkrát („Blackwater Park“). A tejto prirodzenosti sa dodnes nespreneverili. Krása, krása, krása... som proste nadšený...

[9 / 10]
Noisy
26.8.2005

Tak se mi novinka již značně oposlouchaných OPETH nakonec přece jen dostala pod kůži. První poslechy sice nenaznačovaly nic co by vybočovalo z již přiznejme si hodně málo překvapivého vzorce typických OPETH, nakonec však oceňuji především výborné zpracování a zcela logickou a funkční výstavbu skladeb, která sice působí trochu méně poutavě než v minulosti, ale to může z velké části způsobovat i naše „zmlsanost“ minulými deskami a z toho pramenícího možná přehnaně obezřetně kritického pohledu na současné OPETH. Vždyť která skupina nabízí takto propracované aranže, kdy stylové kontrasty, změny a uvolnění přicházejí přesně v okamžiku potřeby okořenit plynulé metalové řečiště a jednotvárnost tedy není to co by mohlo při poslechu „Ghost Reveries“ hrozit. Nad tím, které z alb OPETH je nejlepší, se shodne málokdo a můj favorit „Blackwater Park“ zůstává nadále nepokořen, přesto jsem s novým počinem více jak spokojen.

[8 / 10]
Thorn
23.8.2005

NIE JE to zlé, JE to OPETH, JE to rozpoznateľné, ale NIE JE to silné, NIE JE to prekvapivé, JE to štandardné. Až príliš. Pol boda je za osobné sympatie.

[6,5 / 10]
"Ghost Reveries" se asi stěží stane klenotem diskografie OPETH, ale na druhou stranu nehodlám popírat její kvality. Nachází se na ní totiž příjemné a povedené písně s bohatým a pestrým aranžmá, jejichž poslech se, stejně jako tomu bylo i v minulosti, stane příjemnou záležitostí. Kapele se myslím podařilo dokázat, že na TO ještě pořád má a že ji v žádném případě nesmíme zařadit do kategorie vyčpělých dinosaurů ...

Autor recenze:
7,5 / 10

Redakce:
7,5 / 10

8,4 / 10





Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page