Pátek
26.5.2017
Denní verze
 id
 heslo
Rok vydání
1998

Vydavatel:
Nuclear Blast

Stopáž:
56:13

Studio:
Morrisound Studio, USA

Produkce:
Jim Morris a Chuck Schuldiner

1. Scavenger Of Human Sorrow
2. Bite The Pain
3. Spirit Crusher
4. Story To Tell
5. Flesh And The Power It Holdsl
6. Voice Of The Soul
7. To Forgive Is To Suffer
8. A Moment Of Clarity
9. Painkiller

Chuck Schuldiner
zpěv, kytara

Shannon Hamm
kytara

Scott Clendenin
baskytara

Richard Christy
bicí

Scream Bloody Gore (1987)
Leprosy (1988)
Spiritual Healing (1990)
Human (1991)
Fate - The Best Of (1992)
Individual Thought Patterns (1993)
Symbolic (1995)
The Sound of Perseverance (1998)
Live In L.A. (Death & Raw) (2001)
Live In Eindhoven (2001)
Live In Cottbus 1998 (2005)

Síň slávyDEATH - The Sound Of Perseverance

V tom smyslu, v jakém konec korunuje dílo, je myslím nepopiratelné, že velké dílo korunuje velký konec. A i když to tak v žádném případě nemělo dopadnout, shoda náhod a jedna moc ošklivá nemoc byly vlastně příčinami toho, že album „The Sound Of Perseverance“ je nakonec tím velkým koncem, který korunoval velké dílo v podobě poněkud skromné diskografie, kterou nám po sobě zanechala death metalová ikona DEATH. Představovat netřeba, a kdyby přece, myslím, že tohle jméno samo o sobě vypovídá o všem, co by vás při jeho vyslovení mohlo napadnout. Je jistě otázkou, co všechno mohl Chuck Schuldiner (a jeho souputníci) ještě vymyslet a nahrát, kolik nedotčených hudebních obzorů bychom ještě díky němu objevili nebo kam až by se (viděno jeho očima) dalo v tak extrémním žánru, jakým je death metal, zajít, ale to nejspíš nemá cenu rozebírat, neboť bychom se ze zjevných důvodů nikam nedostali. A nedostali bychom se tím pádem ani k tomu, zda si vůbec „The Sound Of Perseverance“ zaslouží, aby bylo titulováno velkým koncem. Jinou možnost ovšem nemáme a tak se zkrátka a jednoduše musíme s tímto faktem smířit. Při vědomí všech kvalit alba, na kterém nám Chuck představil poslední novice v sestavě, a na kterém v překonávání tradičních stylových bariér došel asi nejdále od okamžiku, kdy se v jeho tvorbě daly podobné znaky vystopovat, to ostatně nebude nejmenší problém.

DEATHHnacím motorem Smrti se protentokráte stal důraz kladený na co nejčlenitější stavbu skladeb, roztažených v drtivé většině do hrací doby okolo šesti minut. V tomto časovém rozmezí (v němž se toho mimochodem dá stihnout opravdu mnoho) předvádí spoustu všelijakých breaků a záseků, zrychlení a zpomalení a sólových odboček a výstřelků, pro něž je charakteristická především jedna vlastnost. Vedle jakési věrnosti hlavnímu tématu té které skladby (neboť na desce nenajdete pasáž, v nichž by na sebe bylo cokoli naroubováno nějakým násilným způsobem) je jí pochopitelně nenapodobitelnost Schuldinerových skladatelských postupů. Autor s neutuchajícím entusiasmem sype z rukávu ty nejvybranější riffy s puncem opravdové originality, mísí je s dechberoucími melodiemi a pravidelně přitom nechává excelovat své kytarové umění, jenž je (stejně jako ony riffy) zatraceně uhrančivé. Z každé ze skladeb, tak jak po sobě jdou, od úvodní „Scavenger Of Human Sorrow“, to ostatně přímo čiší, aniž by bylo třeba navíc zdůrazňovat ten či onen okamžik. Stejně tak je všudypřítomná (a lehce odhalitelná) i nenasytná chuť do hraní, posednuvší kompletní kapelu bez rozdílu nástrojového vybavení (vezměte si třeba jen zřetelně nápadité bicí hračičky Christyho), podle níž jeden brilantněji a řízněji zahraný nápad stíhá další minimálně stejně tak brilantně a řízně zahraný a bylo by nejspíš asi hodně podivné, kdyby tomu tak nebylo. Samostatný pohled nesmíme zapomenout věnovat Chuckovu zacházení s akustickou kytarou (viz. jedinečná instrumentální skladba „Voice Of The Soul“), svěžímu a křehkému jako jarní vánek, jehož zařazení mezi dva bloky drsného smrtícího kovu ještě více umocňuje Schuldinerovu schopnost citlivě a nenásilně kloubit podobné hudební protipóly. A kapitolou samou o sobě je jistě i Chuckův hlasový projev (říkává se mu i zpěv), který je protentokráte ještě důrazněji sušší a chrčivější než kdykoliv předtím, asi jako když mutujícímu sedmákovi přišlápnete krk. Je ale zajímavé, že podobný projev jinde jen tak neuslyšíte, ani v deathových, ba ani v blackových vodách, což znovu svědčí o jevu svým způsobem originálním. Podoba, kterou Chuck a jeho hrdlo vtiskli závěrečné předělávce „Painkiller“ (od JUDAS PRIEST, pochopitelně), o tom ostatně vypovídá v mnohých směrech, leckdy dokonce málem neuvěřitelných (zejména, když dojde na onen opravdový zpěv se vším všudy). 

Tak tedy. Nebude myslím sporu o tom, že 13. prosince 2001 opustila v Chucku Schuldinerovi, jenž toho dne podlehl zákeřné rakovině, světovou metalovou scénu (a nejen jí) obrovská osobnost. Její výjimečné schopnosti byly sice trochu zastíněny tím, že se navždy (vlastně, alespoň to tak vždycky vypadalo) upsal death metalu, nicméně v přímé souvislosti s tím, nakolik tenhle člověk skutečně byl výjimečným, pronikl nepochybně jeho věhlas i do jiných sfér hudebního světa. Se závěrečným resumé na adresu „The Sound Of Perseverance“ to zdánlivě nesouvisí, ale já si tuhle myšlenku neodpustím, vždyť už nikdy (a můžete si sami domyslet, jak děsivě tohle „nikdy“ v probíraných souvislostech zní) nebudeme mít příležitost sdělit si cokoliv nového o kapele, která si říkala DEATH. A to mám za zatraceně nespravedlivé, jakkoliv byste mi to (třeba) mohli vyčítat. Proto se klaním i poslednímu albovému zápisu Smrti a marně přemítám, zda někdy kapela zahrála ještě lépe, než právě na něm. Jistě, daly by se o tom vést spory, nicméně pokud se budeme bavit čistě o rozsahu niterního prožitku ze všech jeho atributů, soudím, že nezahrála. V jeho drážkách je totiž poodhaleno nevídaně mnoho smutného dobrodružství, němé krásy a odvahy a strachu, jimž podobným museli být naplněni i oni opravdoví, stateční gladiátoři z románů, kráčející právě do arény, volajíce „Ave Cézare, jdoucí na smrt tě zdraví!“. A symbolikou tohoto slavného zvolání bych si dovolil ocejchovat právě „The Sound Of Perseverance“, posledního kusu poctivé práce, který Chuck Schuldiner odvedl pod hlavičkou DEATH. Ave Chucku, budeš nám chybět.  


Louis

Zveřejněno: 29.12.2005



Názory redakce
Thorn
29.12.2005

Skvelá doska. Bez komentára jedno z najlepších diel, výrazne presahujúce rámec deathmetalu.

Mimochodom v roku 2005 sa "The Sound Of Perseverance" dočkalo reedície obsahujúcej DVD "Live In Cottbus" -- další dôvod, prečo si tento míľnik metalu a zároveň epitaf Chucka Schuldinera zaradiť do zbierky.

[10 / 10]
Louža
2.10.2005

Nádhera. Nejlepší album DEATH.

[10 / 10]
Koscj
30.9.2005

Vari ani niet čo dodať... To najlepšie, čo vyšlo z dielne DEATH. Angažovanie dovtedy neznámych muzikantov, možno vyzeralo riskantne, ale v konečnom dôsledku Chuck vedel čo robí. Pretože to čo nám naservíroval na „The Sound Of Perseverance“, je priam až rozumu odporujúce a podľa môjho názoru neprekonateľné. Neviem a ani nechcem vedieť, s čim by po tomto diele prišiel Chuck, ak by bol ešte medzi nami, pretože to absolútne presahuje moju predstavivosť. „The Sound Of Perseverance“ je bodkou za tvorbou DEATH, tvorbou ktorá zmenila metalový svet na nepoznanie. Večná vďaka Chuckovi...

[10 / 10]
Marně přemítám, zda DEATH někdy zahráli ještě lépe, než právě na „The Sound Of Perseverance“. Docela jistě je při této úvaze nutno vzít v potaz i všemožné úhly pohledů, z nichž se dá na album nahlížet. S ohledem na nadpoloviční většinu z nich však odpověď nakonec zní - nezahráli.

Autor recenze:
10 / 10

Redakce:
10 / 10

9,5 / 10



s kapelou DEATH:



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page