Středa
22.11.2017
Denní verze
 id
 heslo
Rok vydání
2002

Vydavatel:
Metal Blade

Stopáž:
53:04

Studio:
Nomad (USA)

Produkce:
Kol Marshall, Andy LaRocque, King Diamond

1. Spare This Life
2. The Storm
3. Mansion in Sorrow
4. Miriam
5. Little One
6. Slippery Stairs
7. The Crypt
8. Broken Glass
9. More Than Pain
10. Spirits
11. The Wheelchair
12. Mommy
13. Sorry Dear

King Diamond
vokály

Andy LaRocque
kytary

Mike Wead
kytary

Hal Patino
basa

Matt Thompson
bicí

Fatal Portrait (1986)
Abigail (1987)
Them (1988)
Conspiracy (1989)
The Eye (1990)
A Dangerous Meeting (1992)
The Spider´s Lullabeye (1995)
The Graveyard (1996)
Voodoo (1998)
House of God (2000)
Abigail II: The Revenge (2002)
The Puppet Master (2003)
Deadly Lullabyes Live (2004)
Give Me Your Soul ... Please (2007)

KING DIAMOND - Abigail II - The Revenge

Heavy metalový nestor a nestárnoucí schíza King Diamond se vrací na scénu ruku v ruce s děvčátkem, které mu v roce 1987 vydobilo respekt a postavení na výsluní. Prokletá Abigail se tak po patnácti letech znovu vrací na svět. Mnohé se změnilo – z původní sestavy krom Kinga zbyl pouze nepostradatelný Andy LaRocque, na královské pažbě přibylo albových zářezů, na královském hřbetě pár křížků a na královské tváři pár obrácených krucifixů. Jedno se ale u Kinga Diamonda nezměnilo – oddanost tvrdému kovu a stále skvělá horrorová atmosféra desek. Nic víc není mladší Abigail zapotřebí, to mi věřte. King Diamond dokázal na každém ze svých sólových alb předestřít dokonalé propojení hudby a tradičně silných příběhů, které jakoby se zrodily ze samotné kvintesence horrorového kánonu. A Abigail II? He, darmo mluvit. Holčička přichází reinkarnována na svět v rodině syna svého (kdysi) bratra - tedy v podařené famílii hraběte Jonathana LaFeye. Ten ji už v embrionálním stavu usiluje o kejháček, ale dívka přežije zásluhou O´Briana, Černého jezdce. A tak se, dosáhnuvši stavu plnoletého, může zlomyslnou hrou osudu setkat se svým úhlavním nepřítelem (otcem), všechno si s ním hezky od podlahy vyřídit a získat mír pro svou zlem poleptanou duši. Nebudu zabíhat do detailu, ale vnímavý posluchač disponující průměrnou znalostí jazyka anglického zažije pravou gotickou atmošku, duchařinu, incest, dvojnásobný brutální mord (na scéně se opět objevuje Kingovo oblíbené kolečkové křeslo – Yeah, the old bitch is back, vzpomínáte?) a nakonec i hodně otevřený konec, který našeptává cosi o trilogii. Kdo ví, King Diamond, ač původem Dán, žije v Dallasu, takže se možná dočkáme i nějaké té kulišárny navrch (Abigail 1436, J.R. srikes back :)

O kolik zůstane ochuzen lingvistický neználek nevím, nicméně těsné sepjetí hudby a textů je zcela patrné. V brutálních scénách se dějí v orchestřišti pěkné orgie – když dojde na incest, začnou pánové pěkně zhurta pražit – dva kopáky, King si může natrhnout hlasivky a povedená dvojka LaRocque / Wead se hledí usólovat k smrti. Ve chvíli, kdy jeden z hrdinů umírá se sklem v žaludku, sází kytarová sekce takové riffové falše, až se muzikologovi stahuje na fest řiť. Však to znáte, ne? Žádná velká překvapení pro nás páni muzikanti nenachystali, o skladby se podělil King s Andym a servírují pokrm, hodný téhle značky. Zpočátku jsem sice remcal, že se nic nezměnilo, nic nepohnulo z místa, ale nakonec jsem musel uznat, že heavy metal z téhle dílny žádná vylepšení nepotřebuje. Ačkoli se mi některé skladby pozdávají příliš nekonzistentní a přehuštěné, převažují tradičně vyvážené jízdy. Svižné riffy, časté změny temp, sem tam nějaká ta úchylná Diamondova zpívánka. A spousta pošukaných vokálních exhibicí, spojených s dokonalou teatralitou. King si už tradičně svoje postavy vytváří pouze děsivým vokálním rozštěpem. Mezi drsným vokálem odfrázované party vkládá kulervoucí fistule, místy kvičí jako kastrované batole, chichotá se jako posedlý atd. Na pomoc si tentokrát pozval jakési dítko, které pláče a občas mluví, a dívku, která pláče a pak se zase velice ošklivě chechtá utrpení druhých. Atmosféra výtečná, nenapodobitelná...

Nádech překvapení mají skladby Broken Glass a The Wheelchair. První se odvíjí z výtečně naspeedovatěle skočného klávesového motivu, druhá zase překvapí citlivě zakomponovaným spinetem. Mistrův sex appeal nezapře třetí Mansion In Sorrow, velmi těžké a melodické pokračovaní Mansion In Darkness z „první“ Abigail. Efekt jednotlivých skladeb je ještě umocněn nejrůznějšími strunovražednými „hičkokovinkami“ (hysterický kvil z Psycha známe asi všichni). Nespravedlivé by bylo opomenout jeden z nejlepších aspektů Kingova seskupení a to sóla. Wead a LaRocque jsou naprostí mistři, kteří s absolutním citem zasazují stále nové a nové prstolamy do kompozic a vždy mají nějakou tu blahou ideu k dobru... Vydařený se mi zdá i věčně proklínaný a nestabilní post bicmana, který suverénně ovládl.... No jo, není to sice Mikkey Dee, ale svojí práci odvádí skvěle.

A totéž v tmavě černém platí i o Abigail II – The Revenge. Není už to ta stará Abigail, vždyť časy se změnily, nicméně svoje poslání plní výtečně a téměř bez výhrad. King Diamond si holt našel tu svou tóninu a už ji asi nikdy neopustí. Ocas mu narovnávat nechci a nebudu, tudíž s povděkem znamenám další silnou řadovku do diskografie dánského démona.


Marigold

Zveřejněno: 17.2.2002



Názory redakce
Louis
27.10.2003

Startující potemnělé intro tohoto výletu do historie (slovy klasika „Balady o nenarozeném dítěti“ II.) mi sice nenápadně připomnělo probouzení šílence v úvodu jedné z nejlepších Kingových desek „The Graveyard“ (1996), nicméně po tom, co se odehrálo ve zbývajícím hracím čase, jsem si musel nafackovat a stokrát se proklít svrabem a neštovicemi. Jako kdybych nevěděl, že vše, co vyjde z ďábelské dílny Krále Diamantu, zkrátka je (neoddiskutovatelně) neopakovatelným originálem, byť (samozřejmě) poznamenaným Kingovým rukopisem. A přesně v takovém duchu se odvíjí i druhý příběh milenky temnot Abigail. Strmé a řízné kytary, bičované přeúdernou rytmikou, a především nezměřitelná škála Kingových hlasových výrazů, co víc by si mohl našinec přát. Navíc když kytaru v rukách v tomhle případě třímají Andy LaRocque (jak jinak) a novic Mike Wead (který se ovšem plynule přiblížil z rovněž Kingových Mercyful Fate), basy se znovu ujal ztracený syn Hal Patino (naposledy jsme ho mohli slyšet na „The Eye“ (1990)) a za bicí baterii usedl další novic Matt Thompson, který si ale se svými předchůdci (mimo Mikkeyho Deea, pochopitelně) absolutně v ničem nezadá.

Tenhle malý, nikoliv symfonický, ale přece jen orchestr, totiž rozehrává takovou jízdou chmurnou úplňkovou nocí, až oči smrtelníkovy přecházejí. Mám tím na mysli kytarovou práci obou výše zmíněných pánů, vedenou poctivě v duchu LaRocqueova léty prověřeného cítění Kingovy hudby (i když Wead se nenechává tolik strhávat a občas, zřejmě i ku prospěchu věci, se dokáže víc vcítit do klasického způsobu hry na kytaru – slyšte některé z jemu přidělených a jinak pečlivě rozdělených sól), ten nezastavitelný vodopád do melancholična laděných melodií, znovu a znovu se usazujících do posluchačovy hlavy jako nevytřepatelné a příjemně a zároveň nepříjemně lechtící pavoučí hnízdečko („Mansion in Sorrow“, „Little One“), rozháněné rvavými riffy, tvrdými jako skála („The Storm“, „Slippery Stairs“), a mám tím na mysli i všechno to okolo, co nejnovější portrét Abigail rovněž vynáší do výšin jiným odepřených, tedy abych byl konkrétní, i Thompsonovy bicí (vezměte takovou „Miriam“) a logicky také Kingovy šílené klávesy („Broken Glass“ nebo „The Wheelchair“).

A jsme u toho. King Diamond. Nechtějme si zbytečně představit, co všechno ten člověk dokáže, raději zavřeme víčka a celý ten příběh se nám za nimi odehraje sám. King, který si vystačí jen se svým hlasem, znovu sehrává svoji malou (nebo vlastně velkou!) horrorovou operu, ve všech rolích a charakterech, co jich jenom může nabídnout, a že jich skutečně je! Těch hlasů je samozřejmě mnoho, mnoho je i podob, které jim King propůjčuje, ale musel bych psát sakramentsky dlouho, aby se mi to všechno povedlo vylíčit. Zkusím se raději soustředit na předposlední opus „Mommy“, protože má-li nějaká skladba přesně a výstižně charakterizovat celé tohle zvrácené album, musí to být právě ona. King začíná ve své nejčastěji užívané střední poloze, ale pak to vše nabírá zběsilý spád, počínající na výraznosti nabírající fistulí při „…deep down bellow…“ a vrcholící v hrubém murmuru „… listen to the child that cries…“. To už ovšem přichází akustická mezihra obou kytar a King na pozadí téhle bestiálnosti (doplněné brekotem malé holčičky) exceluje a cupuje vaše slabé nervstvo na nejmenší možné kousíčky, po kterých ještě s libostí dupe. Brrrr. Tahle pasáž se ještě jednou opakuje a pak přichází totální výbuch. Absolutní gradace všeho, co může Kingův ďábelský vokál nabídnout (jestli toužíte poznat, jak se směje skutečné Zlo, poslechněte si Kinga právě tady), hrůzostrašné divadlo stínů na půlnoční zdi staré zříceniny, kapka krve stékající po lesklé žiletce, prostě znovu geniální představení znovu geniálního umělce. Jinými slovy máte-li pocit, že vaše vezdejší pozemská pouť se začíná stávat ubíjející, zkuste si doma zhasnout a pustit si nové Abigailino vyprávění. Neuvěříte (a to ještě nemluvím o samotných textech), jak snadné je se zamilovat do temnoty. I do like the Dark Now ...

[9 / 10]
Není už to ta stará Abigail, vždyť časy se změnily, nicméně svoje poslání plní výtečně a téměř bez výhrad. King Diamond si holt našel tu svou tóninu a už ji asi nikdy neopustí. Ocas mu narovnávat nechci a nebudu, tudíž s povděkem znamenám další silnou řadovku do diskografie dánského démona.

Autor recenze:
8,5 / 10

Redakce:
9 / 10

8,1 / 10





Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page