Pátek
24.11.2017
Denní verze
 id
 heslo
Rok vydání
2007

Vydavatel:
SPV/Steamhammer

Stopáž:
57:40

Studio:
Mi Sueno studios

Produkce:
Charlie Bauerfeind

1. Crack The Riddle
2. Kill It
3. The Saints
4. As Long As I Fall
5. Paint Of A New World
6. Final Fortune
7. The Bells Od The 7 Hells
8. Fallen To Pieces
9. I.M.E.
10. Can Do It
11. Dreambound
12. Heaven Tells No Lies

Andi Deris
zpěv

Michael Weikath
kytara

Sascha Gerstner
kytara

Markus Grosskopf
basa

Dani Löble
bicí

Helloween (EP) (1985)
Walls Of Jericho (1986)
Keeper Of The Seven Keys Pt.I (1987)
Keeper Of The Seven Keys Pt.II (1988)
Live In The U.K. (1989)
Pink Bubbles Go Ape (1991)
The Best, The Rest, The Rare (Best Of) (1991)
Chameleon (1993)
Master Of The Rings (1994)
The Time Of The Oath (1996)
High Live (1996)
Better Than Raw (1998)
Metal Jukebox (1999)
The Dark Ride (2000)
Treasure Chest (Best Of) (2002)
Rabbit Don´t Come Easy (2003)
Keeper Of The Seven Keys - The Legacy (2005)
Gambling With The Devil (2007)
Unarmed: Best Of 25th Anniversary (2010)
7 Sinners (2010)
Straight Out Of Hell (2013)
My God-Given Right (2015)

HELLOWEEN - Gambling With The Devil

Pokud čtete anonce vydavatelských firem, pobavíte se. V souvislosti s dvanáctým řadovým albem HELLOWEEN se totiž lze mimo jiné dočíst i to, že obsahuje virtuózní kytarová sóla, což v konfrontaci s následným poslechem skutečně rozesměje. Ale ruku na srdce, ať už v řadách německých dýní preludoval Kai Hansen, či Roland Grapow, o tomhle skupina rozhodně nikdy nebyla. A nepočítáme-li ty dva pokusy o vybočení ze zajetých kolejí v podobě popového „Chameleona“ či naopak přibroušené „Temné jízdy“, šlo vždycky hlavně o kratší a úderné písničky, bez dlouhých štrapácí rovnou na věc, sloka refrén sólo refrén. A běda, pokud se formulka porušila a hudebníci dodali více jak jednu obligátní delší skladbu. To pak hrozilo akutní ukolébání nudou, což ostatně může směle potvrdit i předcházející zápis „Keeper Of The Seven Keys, část třetí“.

HELLOWEENPromluvou Biffa Byforda ze SAXON se roztáčí velké losovací kolo v intru „Crack The Riddle“, automaty blikají, ruleta víří a u karetního stolku v rohu šustí bankovky z prohraných sázek, než je startovní uragán „Kill It“ přišpendlí na desku svojí agresivitou, neboť má snad až thrashové grády a pohybuje se v intencích takové „Push“ z „Better Than Raw“, což značí nejen fakt, že s výškami bude mít naživo Andi Deris značné potíže, ale i potěšitelné zjištění, že uvítání prostě vyšlo. Někdo by jásal, byl by to však na delší dobu jásot poslední. Z nářezového bifteku spořádaný dýňový kompot totiž vyrobí hnedle druhá „The Saint“ a věřte mi, disponuje skutečně vším nejodpornějším, co nám jen HELLOWEEN mohou nabídnout. Ukrutnou sedmiminutovou stopáž nevyjímaje. Neznám bohužel autorství jednotlivých písní, ale pokud bych měl tipovat, mám svého favorita. Trojka „As Long As I Fall“ je jen o fous lepší, spoléhá na klavírní vyhrávku, zrazuje ji však hodně otřepaný hardrockový odér s přiměřeně jetým refrénem. Prostě další z PINK CREAMek. Se čtyřkou se vrací ten už oplakaný úsměv. Nejde sice o nic jiného, než o dýňovou klasiku, ale příjemná titulní melodie zvedá palec vzhůru. A jako ve správné herně, kolo se zase pootočí dolů. Miliontá varianta na „ajvonouty“ či „fjúčavordy“ se jmenuje „Final Fortune“ a je... jak to jen říci a neurazit... ne zrovna přesvědčivá? Dejme tomu. Ústřední blok má (podle slov mistra Derise) tvořit jakýsi triptych ze skladeb „The Beel Of The Seven Hells“, „Fallen To Pieces“ a „I.M.E.“, což se s drobnými výhradami i děje. Ani jedna sice nevybočuje ze standardu, na druhou stranu při jejich poslechu alespoň mysl nepropadá zoufalství. Ve „Fallen...“ se dokonce dočkáme i vkusného refrénu s klávesovým doprovodem, čili žádný důvod pro zármutek, poměrně příjemná trojice. „Can I Do“ je neuvěřitelná. Představte si ten největší patos v bumčvacht rytmu s přimíchaným, naprosto nesestřelitelně vlezlým refrénem, navrch s třešničkou závěrečného klínu „kamón, kamón, kamón...“. Rychle zabít nebo si navyknete. „Dreambound“ by mohli vystavovat v muzeu speed metalu. Sloky zpívané jen do basy, povinný bridge a ošmataný refrén následovaný ještě ožvýkanější kytarovou vyhrávkou. Dvojhlasou, pochopitelně. Výsledný dojem by snad mohla ještě pozvednout závěrečná „Heaven Tells No Lie“, ale už první tóny nevěstí nic dobrého a když se v refrénu rozezní zvony fantazie, je jasné, že už žádný mesiáš v podobě fešného jokera nedorazí a na ruletě namísto vsazené červené právě naskočila zelená nula.

Sestava se stabilizovala. Bubeník Dani Löble už otlouká škopky jakoby Uli Kuschovi z kopáku vypadl a skladby tak dostaly typický punc HELLOWEENu Derisovské éry, což je věci ku prospěchu. V čem tedy spočívá hlavní problém „Karbanu s ďáblem“, potažmo skupiny jako takové? Je to velmi jednoduché - neschopnost (až na ty tři, čtyři shora zmiňované výjimky) složit chytlavý refrén, aniž by opisoval z minulosti nebo zapáchal ukrutně veselou melodií, za kterou by se měl její autor smažit v ohni pekelném až do skonání věků. Výsledek tedy dech rozhodně nevyrazí, ovšem na druhou stanu je třeba německým zasloužilcům přiznat, že narozdíl od natahovaného (a utahaného) odkazu legendárního „Strážce sedmi klíčů“ má nový materiál mírně stoupající tendenci. Buďme rádi i za to.


Darkmoor

Zveřejněno: 31.10.2007



Názory redakce
Stray
7.11.2007

Už jsem ani nedoufal, ale HELLOWEEN se po dvouch nudných albech vrací s povedeným materiálem, který má zřejmě nejblíže k devět let starému zářezu "Better Than Raw" (1998). Jak je tomu u téhle mediálně vděčné party zvykem, deska nabízí songy s mírnou kvalitativní a stylovou rozdílností. Když to letmo spláchnu tak tu lepší většinu alba reprezentují spíše Derisovské heavy rockem ovlivněné songy, slabší zbytek pak dětinské Weikathovi kvapíky, které mají podle mne prostě příliš daleko od těch znamenitých songů z prvních dvou dílů Strážce. Do toho ještě několik nadstandartně povedených věcí od ostatních členů a výsledkem je kvalitní heavy metalové album, které drží fazónu a splňuje požadavky široké fanouškovské obce. Čekal někdo víc? Asi ne. Těším se na koncert.

[8 / 10]
Louža
31.10.2007

Nebudu trhat partu. Ujdoucí hevík je ujdoucí hevík. O tom žádná. Syrové, energické, zvukově drtící. Zkrátka na poměry kapely nad očekávní málo blbé album. Komu se líbilo "Better than Raw", smlsne si.

[6,5 / 10]
Louis
23.10.2007

Nezvykle vstřícný a vlastně i mírumilovný názor kolegy Darkmoora, který mě v souvislosti s HELLOWEEN poměrně překvapil, mi nakonec i vzal slova z úst. Ano, je to přesně tak, „Gambling With The Devil“ je standardním albem Derrisovské éry, a to je pro něj nejvíce určujícím faktorem. Invencí nepřekvapí, melodií neurazí, ale nikde zároveň nepřesáhne mez, u níž by se dalo hovořit o slušném a nevyčichlém zástřihu. Oproti „Keeper Of The Seven Keys – The Legacy“ (a to je jediné místo, ve kterém s hlavní recenzí až tak nesouhlasím) však znovu ubylo něco málo životodárné šťávy, čili i já musím sáhnout trošičku níže. A příště už bych prosil rozum do hrsti, milí HELLOWEEN, nebo to s vámi jednou opravdu špatně dopadne.

[6 / 10]
Manatar
23.10.2007

Nemůžu si pomoci, ale aktuální dýně mají mé sympatie. Samozřejmě jde o stokrát ohrané kolečko, ale tentokrát to kolečko šlape a funguje tak nějak pěkně, postaru. V porovnání s předchozím opusem vycpaným patosem a slámou vychází „Gambling With The Devil“ pozoruhodně střízlivě. Speed metal jak jsme jej kdysi měli rádi. A najdou se tam i kousky, které se mě vysloveně líbí, kupříkladu „As Long As I Fall“.

[7 / 10]
HELLOWEEN hrají s ďáblem mariáš a mírně přitom pozvedají hlavu. Snad jim podobné karty alespoň vydrží, když už trumf ne a ne přijít

Autor recenze:
6 / 10

Redakce:
6,8 / 10

7,6 / 10



s kapelou HELLOWEEN:



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page