Dodnes je možné brát album „The Ritual“ (1992) od TESTAMENT jako souhlasné pokývání na stylově zlomové černé album od METALLICY. Řada z vůdčích kapel thrashmetalového ranku osmdesátých let si byla v té době dobře vědoma stále omezenějších výrazových prostředků vlastního stylu a proto počala na počátku dekády následující vyvíjet svou produkci od vysokorychlostního hromobití k nové přehlednější a melodičtější struktuře skladeb. Bylo to dobře, protože se změnou docházelo u těchto kapel k dalšímu hudebnímu růstu a zároveň ke zvýšení fanouškovské základny, která tuto změnu kupodivu většinou vzala. Můžeme sem směle zařadit mnoho z čelních představitelů zámořské metalové produkce – METALLICA, TESTAMENT, MEGADETH, ANNIHILATOR, OVERKILL, DEATH ANGEL a SACRED REICH. Každá z těchto kapel si totiž i přes vydatné ubrání na agresi, přechodu k volnějšímu stylu komponování a otevření se melodičtějším klasickým partům zachovala svůj osobitý výraz. V souvislosti s jejich tehdejší tvorbou můžeme tedy už jen stěží hovořit o thrash metalu. Myslím, že škatulky power metal nebo americká obdoba heavy metalu by jim tenkrát slušely podstatně více.

Album „The Ritual“ je také možné brát jako okázalou labutí píseň jejich vynikajícího sólového kytaristy Alexe Skolnicka, který na rozdíl od většiny spoluhráčů, vždy silně tíhnul k melodiím a umírněnějšímu civilizovanému pojetí rockové hudby. A právě na albu „The Ritual“ se mu dostalo zřejmě největšího zadostiučinění v průběhu jeho zdejšího působení. Jde totiž o poslední dílo TESTAMENT, kde je jeho nástroj ke slyšení. Spoluhráči mu zde více méně umožnili vytvořit dílo podle jeho osobního gusta, a tak se zde Alex Skolnick nalézá jako spoluautor téměř všech písní (hned vedle tradičního songwritera TESTAMENT Erica Petersona). Životní výkon zde podává zejména Chuck Billy, který svým sytým hlasem obohatil řadu nezapomenutelných metalových šlágrů, stojících na výrazných melodiích a hutném, avšak přehledném riffování ve středních tempech. Předobrazem ke tvorbě nové desky stála kapele poslední fošna konkurenční METALLICY, která sklízela se svou rok starou nahrávkou milionové úspěchy po celém světě a tak měl producent Tony Platt ve své práci jasno. Cíl byl daný – vtěsnat to nejlepší, co v TESTAMENT vězelo, do stylu úspěšné METALLICY.

Po velmi krátkém kytarovém intru přichází perla z největších – „Electric Crown“, snad nejúspěšnější píseň v historii této pětice. Riffy po vzoru „Enter Sandman“ byly opatřené častými Alexovými vyhrávkami a pumpovaly skladbu k velkolepému refrénu. Chuck Billy je jistý v každé slabice jeho nově nabitého „heavy“ výrazu, který mu zde velmi sluší. Jakoby odjakživa melodicky zpíval. Přestože se na albu nenalézá jediná rychlejší skladba, která by dala vzpomenout na bičování nespoutaným živlem v „Raging Waters“, „Alone In The Dark“ a podobných vypalovačkách z raného období, nemůžu říct, že by album znělo monotónně nebo suše, naopak je z čeho brát. Pravda je, že 90% zde umístěných písní bylo vystavěno podle velmi podobné šablony – střední tempa, klasická „hard ´n´ heavy“ sóla, krátké kytarové vyhrávky, variabilní melodie, ale to vůbec nevadí, většina z nich má své osobité kouzlo. Hned další položku „So Many Lies“ by jim tehdejší METALLICA mohla hodně závidět. Sekané Petersonovy riffy jedou jako dobře namazaný stroj, zatímco Skolnick nad nimi staví košaté konstrukce, o Billym netřeba se zmiňovat – nejlepší zpěvák v tomto metalovém stylu. Titulní song – to je mohutné tunové monstrum. Silná, zatěžkaná skladba s atmosférou, která vás zaručeně uhrane. Úlohu tradiční balady, které byly u TESTAMENT vždy na úrovni, převzala zasněná „Return To Serenity“ a dvě přímočaré čtyřminutovky „Deadline“ a „The Sermon“ zde rovněž představovaly spíše to na první poslech líbivější co mohlo nové album nabídnout.