Když solidně rozjetá kapela na sklonku roku 1985 počala shromažďovat nové nápady coby kostru alba, které už od počátku pracovně nazývala „Master Of Puppets“, nebylo pochyb o tom, že se metalový svět znovu dočká velkých věcí. Fanouškovská základna kalifornské čtyřky se právě tehdy počala rozrůstat nadzvukovou rychlostí a většina z těch, kteří se ještě před pár lety nechávali opíjet košatou instrumentací a nosnými vokály hardrockových nebo heavymetalových bohů, měli díky METALLICE rázem jasno o svých nových hrdinech. V kurzu byla najednou zběsilá rychlost a tvrdost. METALLICA skutečně přišla v pravou chvíli s hudbou, která dokázala zaujmout široké zástupy fanoušků svojí na tu dobu neslýchanou divokostí („Kill ´Em All“) a zároveň citem pro vrstvenou skladbu („Ride The Lightning“).

Změny na sebe nedaly dlouho čekat ani v oblasti vyššího hudebního byznysu. Ambiciózní parta totiž už v průběhu nahrávání podepsala lukrativní kontrakt s vydavatelstvím Phonogram a taktéž hbitě přešla, ze stáje metalového nadšence a jejich objevitele Johna Zazuly pod křídla mnohem vlivnějšího managementu Q-Prime, který se v té době staral už o takové hvězdy, jakými byly třeba DEF LEPPARD nebo DOKKEN. Vlastně už rok před vydáním „Master Of Puppets“ (1986) bylo všem jasné, že METALLICA bude chtít a má na to prorazit do sfér, kde se hraje jiná liga. Jejich debutovému vystoupení na donningtonském klání MONSTERS OF ROCK v létě 1985 totiž přihlíželo mnoho významných činitelů schopných ovlivňovat pohyb „loutek“ na šachovnici celosvětové rockové špičky. A tito pánové se dívali opravdu pozorně, protože v METALLICE neviděli jen dravou budoucnost metalové hudby, deklamovanou skrze nařvaný projev, ale i čtyři výrazné a velmi charismatické osobnosti, se kterými se díky jejich „lidovému“ vystupování mohlo ztotožnit podstatně více fanoušků než s hlavnějšími artikly celé akce. Přestože tam METALLICA působila vedle legendárních ZZ TOP, MARILLION, MAGNUM a RATT jako sbíječka v knihovně, mohla být ten večer s přijetím fanoušky hlavního proudu, zvědavci a první vlnou oddaných, velmi spokojena.

Nahrávání se stejně jako u předchozího díla zhostil známý dánský workholik a perfekcionista Flemming Rasmussen a jako producent odvedl opravdu excelentní práci. Posun byl už od prvního momentu patrný. Album totiž obsahuje moderní, hutný a na tu dobu velmi originálně zdvojený zvuk. Nové nápady sice dávaly tušit, že půjde o tvrdší řachu než v případě poměrně variabilního a k melodice svolného předchůdce „Ride The Lightning“ (1984), ale ten, kdo by čekal návrat ke kořenům, by hodně přestřelil. Album „Master Of Puppets“ (1986) totiž nechává debut „Kill ´Em All“ (1983) ležet zapadlý kdesi na skládce mezi zrezivělým šrotem. Proberme si tedy toto dokonalé dílo, ke kterému se dnes hlásí nespočet obdivovatelů i z řad velmi známých kapel (namátkou DREAM THEATER, MACHINE HEAD, MASTODON…) pěkně po pořádku - skladbu po skladbě.

Thrashmetalová zrůda je v úvodní „Battery“ ihned po krátkém akustickém intru probuzena a začíná doslova přehlídka zběsilosti, kterou charakterizují ostře řezané riffy, vysoké tempo a úsečně frázující James Hetfield. Neméně důrazný titulní song „Master Of Puppets“ se stává koncertní tutovkou a naprostou klasikou metalu. Jeden z nejkrásnějších okamžiků nejen tohoto alba, ale celé tvorby METALLICY přichází na začátku druhé části titulní skladby – Hetfieldovo kytarové sólo – requiem za padlé, které plynule přechází do počáteční válečné vřavy. Smích Páně, který píseň zakončuje, zní do dáli a nad tisícovkami mramorově bílých křížů zdobícími náhrobky padlých se nám rozprostírá krvavě rudý západ. Nabasované kladivo „The Thing That Should Not Be“ charakterizují jak sugestivně frázující Hetfield, strnule hypnotizovaný vizí světové apokalypsy, tak těžké valivé riffy, nad kterými tu a tam dovádí Hammettovy kakofonické spletence. Asi nejmelodičtější položka „Welcome Home (Sanitarium)“ představuje rovněž to nejlepší, s čím kdy kapela vylezla na světlo. Tahle píseň je důkazem skutečnosti, jak dovedně dokázala METALLICA vrstvit skladbu, přejít nenásilně z líbivé akustické fáze, vedené v pomalém tempu, ve fázi rychlejší a dále ji rozvíjet do nekonečného finále, kde znovu úřadoval malý mefisto Kirk Hammett.

Smršť „Disposable Heroes“ vypovídající o nesmyslnosti válečných konfliktů a beznaději uvnitř nich je výstavní skříní stylu „thrash“, hraného v polovině osmdesátých let. Pochodová „Leper Messiah“ vznikla z alba jako poslední přímo až v dánském studiu a obsahuje výrazné střednětempé riffy a gradaci v podobě zrychlení na v jeji druhé půli. Poté přichází chvíle Cliffa Burtona, coby jednoho z hlavních autorů zdejšího instrumentálního skvostu - „Orion“, ve kterém METALLICA předvede tolik nápadů, že by si s nimi jiné skupiny dokázaly vystačit na celé album. Klidné fáze střídají střední tempa, kytary se doplňují, prolínají se, komunikují spolu a rozvíjí už tak výborné momenty do nových ještě lepších. Celé album zakončuje nářezová „Damage, Inc.“, ve které jakoby METALLICA vzdávala definitivní hold stylu, který sama vydatně pomohla rozvíjet – nebylo možné zvolit vhodnější hudební tečky za jednou významnou kapitolou jejich kariéry. Vždyť, kdy jindy je lepší opustit to, co tvůrce charakterizuje, než v nejlepším? Nevím totiž o jediné rychlé skladbě novějšího data, která by se s „Damage, Inc.“ mohla kvalitativně měřit. Prostě další z nezapomenutelných momentů čtveřice Lars Ulrich – James Hetfield – Kirk Hammett – Cliff Burton.

Po vydání „Master Of Puppets“ (1986) jede METALLICA vyprodané turné po Spojených státech v předprogramu OZZYHO OSBOURNEA, aby se na sklonku léta 1986 přesunula do Evropy, kde počala koncertovat spolu s ANTHRAX. Po několika zastávkách v Británii a Skandinávii však přišla dobře známá tragédie, kdy při nočním přesunu ze Stockholmu do Kodaně dostal jejich autobus na zledovatělé silnici poblíž švédského města Ljungby smyk a Cliff Burton ve spánku vymrštěný skrz okno převracejícího se vozidla nehodu na místě nepřežil. Metalový svět je na moment doslova paralyzován. Zbylí členové přehodnocují situaci a rozhodují se pokračovat – „Cliff by to tak chtěl!“ Tímto okamžikem končí první významná kapitola historie nejslavnější metalové kapely – pro někoho možná i kapitola nejlepší.

V-dur
6.3.2008

Pre mňa je s odstupom rokov "Master Of Puppets" najmä súbojom METALLICY s vlastnými skladateľskými ambíciami.

Najsilnejší v momentoch, kedy na ne prakticky zabúdajú ("Battery", "Damage Inc."), alebo si nimi nenechajú prešpekulovať aj tak zaujímavú vec ("Orion"). Slabinu zbytku pre mňa osobne symbolizuje to, čo sa úderom piatej minúty stane z titulnej skladby.

Mimochodom, tiež som na tom kedysi vyrastal, tiež som na to kedysi prisahal a tiež som kedysi na starú Metaliku nedal dopustiť. Sľubujem, že už len jeden podobný a ďalšie METALLICA drupíky budú bez výhrad.

Marigold
26.2.2008

Jedno z nejsilnějších alb v historii kapely, které dobře vyvážilo hovězí dravost mladíků s touhou po propracované a inteligentní kompozici. Hammet se potkal s můzou a nezůstalo u jednoho polibku, pokud nějaké riffy vystihují první období metalu jako komerčně dravé hudební odnože, jsou to právě riffy "Master Of Puppets". Nějakým zvláštním způsobem pro mě tohle album neztratilo gloriolu tak zásadně jako ostatní staré desky METALLICY. Možná proto, že už je to přeci jen trochu výrazněji nakročené směrem k 90. létům a možná proto, že METALLICA dosáhla toho, o co marně usilovala na prvních dvou deskách. Dosáhnout esence metalového buřičství a bouřliváctví, aniž by ztratila na posluchačské atraktivitě. U "Mastera" není dobovost na závadu, ačkoli svojí poetikou dnes už spíše vyvolá lehký úsměv, je to úsměv smířlivý.