Je těžké býti žánrovým leaderem, kór na tak přesně vykolíkovaném dvorečku, jakým neo-thrash metal bezesporu je. Helsingborgská pětice se od standardního dobového debutu „Rusted Angel“ velmi rychle vypracovala mezi nejužší elitu a nejpozději od přelomového „Expanding Senses“ zaujala výsadní postavení na samotném čele stylového pelotonu. Jenže zlaté časy severské thrashové horečky jsou již nějaký ten pátek minulostí, někteří účastníci nadobro vyklidili pole (THE DUSKFALL), jiní zas se založenýma rukama balancují někde na pomezí existence a zániku (THE FORSAKEN, TAETRE, NON-HUMAN LEVEL) a ti další pro změnu ne a ne osvobodit hlavu z oprátky, kterou si na sebe sami upletli (SOILWORK). Jistě, na druhou stranu zde pořád máme jistoty typu CONSTRUCDEAD nebo CARNAL FORGE, neustále překvapující nestory THE HAUNTED a v neposlední řadě i novou krev slyšící na jméno BY NIGHT, nicméně ani tohle mnoho nemění na nezvratném faktu, že neo-thrashová zástava se již dávno netřepetá v takových výšinách, jako tomu bylo na začátku nového milénia.

„Demonic Art“ mělo před sebou dva náročné cíle, a sice upevnit pozici DARKANE na žánrovém trůnu a zároveň posunout současný neo-thrashing zase o kousek dále. Místo toho však sestava okolo kytarového virtuóza Christofera Malmströma zabředla až po pás do podobných problémů, které už pěkných pár řadových desek sužují zejména jejich krajany SOILWORK. Aktuální záznam až příliš okatě navazuje na tři roky starý manifest „Layers Of Lies“ a velmi často působí jako jeho slabší odvar. Jistě, můžete namítnout, že Björn „Speed“ Strid a co. už své revoluční receptury z „A Predator´s Portrait“ nebo „Natural Born Chaos“ vylouhovali nejméně třikrát, ovšem to nemůže být helsingborgským omluvou. Jak jsem již poznamenal v úvodu, přísně definovaný neo-thrash metalový rámec nenabízí moc prostoru pro odvážné kroky a revoluční myšlenky, nicméně právě DARKANE vždy platili za kapelu, která změny vítala s otevřenou náručí.

V roce 2008 nám DARKANE mnoho šokujícího nepřinesli. Dokonce i nová postava za mikrofonem (vyvoleným se stal Jens Broman, známý z řad THE DEFACED, CONSTRUCDEAD nebo již padlých HATELIGHT) svým projevem nijak nepřekvapila a spíše jen vyplnila místo uvolněné Andreasem Sydowem (ovšem to nic nemění na tom, že Broman je vynikajícím vokalistou). Kytarové dialogy zůstaly rovněž stejné jako na „Layers Of Lies“, na pozadí tedy znovu zuří nelítostný souboj energické, starým US thrashingem nasáklé šestistrunky v držení Klase Ideberga s elegantní, perfektně technicky vypilovanou hrou pana Malmströma, jenž znovu vytahuje z rukávu nejednu hitovou melodii, či líbivé sólo. Ani refrény nedoznaly výraznějších změn, milovníci ostrého kontrastu thrashového skřípění s čistými vokály mohu znovu spokojeně pokývat hlavou, nicméně takových žebříčky lámajících výlevů, jako je „Fading Dimensions“ z „Layers Of Lies“, se bohužel nedočkají. Ve spojení s DARKANE občas zaslechnu kouzelné slovíčko „MESHUGGAH“, leč osobně bych si ho nechal na jazyku pouze a jen pro potřeby druhého a třetího alba, rozhodně ne pro charakteristiku současné tváře kapely.

Nové album DARKANE nezklamalo, ale zároveň ani nepřekvapilo. Co si budeme povídat, ústup z progresivních pozic a sázka na jistotu nejsou ty pravé atributy, které bych od severské pětice očekával. Perfektně odvedená práce, to ano, ale ruku na srdce, nebylo to tady již nejméně jednou a ještě k tomu lépe?

Dalas
19.2.2009

U mě se jedný o řádný kvalitativní sešup o několik tříd níže. DARKANE mě na nové desce místy vysloveně nudí a něpříjemně překvapují obrovským množstvím doslova vycpávkových pasáží. Tam, kde na předchůdci doslova zabíjeli pod náporem riffů, nezpoutané agrese a skvělých melodií, dnes jen občas vystrčí růžky a dávají vzpomenout na vynikající minulost. Jedno z největších hudebních zklamání loňského roku.

[6 / 10]