Pondělí
18.12.2017
Noční verze
 id
 heslo
Rok vydání
2002

Vydavatel:
Inside Out Music

Stopáž:
45:03

Studio:
Dead Soul Temple, Vídeň

Produkce:
Devon Graves

1. Powertrip
2. Comming Down
3. Anybody There?
4. The Haunted
5. The Drowning Machine
6. You
7. Under the Weight of My Stone
8. Once
9. One Bullet
10. Empty
11. Cry for Tomorrow
12. Into the Spiral Cathedral

Devon Graves
kytara, zpěvy

Volker Wilschko
kytara

Adel Moustafa
bicí

Roland Ivenz
basa

Dead Soul Tribe (2002)
A Murder Of Crows (2003)
The January Tree (2004)
The Dead Word (2005)
A Lullaby For The Devil (2007)

DEAD SOUL TRIBE - Dead Soul Tribe

Náčelníka kmene mrtvých duší možná znáte – Devon Graves je totiž alter ego jistého Buddy Lackeyho, který získal punc kultovnosti s bandou PSYCHOTIC WALTZ. Tahle americká smečka sklízela se svým svojským metalem nemalé úspěchy, tudíž se jevilo překvapivým, že se zpěvák/kytarista Lackey rozhodl v roce 1997 odejít a začít od začátku. Celý problém byl zkrátka v tom, že Buddy potřeboval více místa na realizaci svých hudebních vizí a psychotický valčík ho svým „pravidelným krokem“ limitoval. Proto tedy DEAD SOUL TRIBE.

„Tohle album je svým způsobem deníkem posledních dvou let mého života...“, praví Devon Graves. Už to nám budiž vodítkem k hudební podstatě Kmene. Který metalový žánr poskytuje kapelám největší svobodu v realizaci hlubokých pocitů, který žánr má dostatečně propracované výrazivo na to, aby byl schopný přenášet nejrůznorodější (a často velmi rozporuplné) pocitové záchvěvy? Říkáte progress? Máte absolutní recht! Žádný jiný žánr neposkytuje tolik možností reflektovat duševní pochody a to z jednoho prostinkého důvodu. Progresivní metal je bezbřehý... A DEAD SOUL TRIBE jsou dalším důkazem.

Aby bylo škatulkování úplně objektivní, musím dodat, že pojetí Kmene zabíhá po stránce kompoziční do power metalu, místy i do trashových hájenství. To znamená – nedočkáte se žádných velkých instrumentálních šarád alá Snové divadlo, ani neskutečného žánrového akrobatismu alá Pain Of Salvation. Devon je zručný kytarista, který komponuje poměrně přímočaré písně, někdy postavené na téměř primitivně vyhlížejících kytarových motivech (ale zkuste to zahrát...). Dovede však nabalit základní kostru skladby spoustou zvukových a efektových blbinek. Výsledkem je, že albu se dostanete pod kůži rychleji, než bývá v progresivním ranku zvykem, nicméně plné vychutnání zabere nepoměrně více času. Faktem zůstává, že pod nedostupným staniólem nečeká delikateska jako v případě před chvílí zmiňovaných géniů, ale to bychom od roku 2002 chtěli přespříliš, nemyslíte?

Bezejmenný debut je velice zajímavě vystavěn – agresivita graduje úvodní mordou Powertrip, pak se ale tesáky obrušují a obrušují a album se od trashové říznosti a zkreslených vokálů posouvá do intimnějších a komornějších poloh. Devon odkrývá svůj překvapivě křehký vokál, riffy se převlékají do melodičtějšího hávu a kvalita kolekce roste každou vteřinou. Vynořují se velice zajímavé klávesové plochy, byť posunuté spíše do pozice různých meziher, na světlo se klubou oblíbené „acidní“ samply a nakonec dojde i na povinný etno-exkurz. Tentokráte nás čeká parádní jihoamerická horkokrevnost... Ucelenost desky zajišťuje excelentí rytmická sekce ve složení Adel Moustafa / Roland Ivenz. Ivenzův ostře nazvučený basový agregát a Moustafovy nevypočitatelné přechody správně zvrásňují zvukovou matérii a progresivně laděné duše blaženě souzní.

Malá výhrada patří zvuku, který je sice perfektně čitelný, nicméně připadá mi dost chladný a jakoby odříznutý od posluchače. Technicky zmáknuté, ale srovnám-li to s Remedy Lane nebo Šesti stupni vnitřní turbulence, je jasné, že tady mají pánové co zlepšovat. Stejně tak po kompoziční stránce si Devon a spol. nesáhli úplně na dno. Magnetismus tahle deska má, ale k fatální gravitaci mistrů je chybí vícero silných momentů. Ovšem emotivnost – tou hudba DEAD SOUL TRIBE disponuje. A právě proto se tahle smečka v progresivním bludišti neztratí!


Marigold

Zveřejněno: 6.6.2002



Názory redakce
Louža
27.3.2004

V recenzi je řečeno vše podstatné. Až na jeden fakt. A sice, že to všechno je to mnohem lepší než byste čekali. Tahle kapela byla moje láska už od prvního poslechu. Má na kontě dvě nahrávky znichž hlavně ta druhá je mocně protežována. No, kvalitativně jsou obě alba zhruba na stejné úrovni (tj. maximální) přesto mají vrány oproti debutu jeden menší nedostatek. Jsou zvukově moc uhlazené a hitově znějící. Při bežné konzumaci to nevadí, ale po padesáti posleších už budete dobře vědět které že ze dvojice alb má své místo na chodníku slávy. Právě a jedině dravost a syrovost debudu vám bude zárukou na nekonečně mnoho poslechů. A ještě jedna věc. Nedávno se mi dostalo do rukou digipackové vydání debutu, při jehož spatření mi doslova vyhrkly slzy do očí. Takhle nádherně zpracovaný digipack jsem tedy ještě neviděl. Za to bych byl schopen přidat i tři body v hodnocení. Což zde ovšem vůbec není potřeba. Hudba si vystačí zcela sama. Za sebe můžu prohlásit, že DEAD SOUL TRIBE jsou pro moji maličkost zcela jasně nejvýznamější kapelou, která se mi dostala do rukou od příchodu CHILDREN OF BODOM.

[10 / 10]


Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page