Čtvrtek
21.9.2017
Noční verze
 id
 heslo
Rok vydání
2009

Vydavatel:
EMI

Stopáž:
54:12

Studio:
606 Northridge

Produkce:
Nick Raskulinecz

1. All Secrets Known
2. Check My Brain
3. Last Of My Kind
4. Your Decision
5. A Looking In View
6. When The Sun Rose Again
7. Acid Bubble
8. Lessons Learned
9. Take Her Out
10. Private Hell
11. Black Gives Way To Blue

Jerry Cantrell
kytara, zpěv

William DuVall
zpěv

Mike Inez
basa

Sean Kinney
bicí

We Die Young (EP) (1990)
Facelift (1990)
Sap (EP) (1992)
Dirt (1992)
Jar Of Flies (EP) (1994)
Alice In Chains (1995)
Unplugged (1996)
Nothing Safe: Best Of The Box/ Music Bank (1999)
Live (2000)
Greatest Hits (2001)
The Essentials Alice In Chains (2006)
Black Gives Way To Blue (2009)
The Devil Put Dinosaurs Here (2013)

ALICE IN CHAINS - Black Gives Way To Blue

ALICE IN CHAINS se hřáli na výsluní největší popularity začátkem 90´s, kdy byli v Seattlu spolu s kolegy SOUNDGARDEN, PEARL JAM a NIRVANA hlavními hybateli hudebního proudu s názvem grunge. Natočili minimálně tři alba, se kterými hudební historie počítá: „Facelift“, „Dirt“ a „Jar Of Flies“. Když však grunge začal ustupovat před nu-metalovou vlnou, museli i oni vyklidit pozice. V roce 1995 se ještě připomněli bezejmenným „Alice In Chains“ a bylo ticho. Až o sedm let později obletěla svět zpráva, že leader a hlavní vokalista kapely Layne Staley byl nalezen mrtev, příčina smrti předávkování heroinem. Fanoušci zaplakali, gramofirmy vydaly „Best Of“ kompilace a všichni se chystali tuhle kapitolu uzavřít. Uběhlo dalších pár let a hudební veřejnost překvapily zprávy o příležitostném koncertování ALICE IN CHAINS s různými vokalisty slavných jmen. Nadšení fanoušků bylo obrovské a zbytek kapely to zřejmě postrčilo k regulérnímu reunionu. Zbývalo vyřešit malý problém. Ikona, zakladatel, kontroverzní osobnost a feťák Staley byl mrtev. Koho tedy na jeho místo?

ALICE IN CHAINS

Úkolem nahradit Staleyho byl nakonec pověřen neznámý William DuVall, možná proto, že se mu barvou hlasu hodně podobá. Úkol to jistě nebyl jednoduchý (navíc bez heroinových depresí bylo pro novice jistě těžké najít tu správnou polohu ve starších skladbách), ale jediná správná cesta je vykašlat se na řeči a soustředit se na hudbu.

Nástup je hodně opatrný, „All Secrets Known“ se nese v zasněné atmosféře, psychodelický kytarový riff se točí dokola a optimistický text doufá v lepší zítřky. Je to nečekaný začátek, ale povedený, podle mne navíc jeden z nejlepších kousků tohoto alba, jehož hlavní pilíře vidím v přitvrzené a hutné „Check My Brain“ s šíleným kytarovým buldozerem a sedmiminutové schíze „A Looking In View“, která je ještě umocněna depresivním videoklipem. Protipólem a odlehčením jsou akustické „Your Decision“ a perkusemi doplněná „When The Sun Rose Again“, jež jsou vloženy mezi zmiňované hutné kusy. Novým ALICE IN CHAINS zůstalo charakteristické pomalé tempo, zdvojené zpěvy a smutná nálada, jen texty ALICE IN CHAINSnejsou pouze o depresi, smutku a smrti, uslyšíte i pozitivní témata. Smutnější ovšem je, že v druhé polovině desky to začíná drhnout, z trojbloku skladeb „Take Her Out“, „Lesson Learned“ a „ Private Hell“ je cítit rutina a zajímavých momentů oproti povedené první polovině alba moc nenacházím. Závěrem zazní poklidná titulní balada „Black Gives Way To Blue“ věnovaná hádejte komu? V této skladbě dokonce piáno nahrál expert na pohřební tryzny, samotný Elton John! Zvuk a produkce jsou perfektní, což je u velké nahrávací společnosti (a po půl roce v drahém studiu) prakticky povinnost, bohužel však oproti minulosti jsou skladby možná až moc uhlazené, chybí rozervanost a syrovost starších nahrávek.

Přes to jsem však rád, že toto album vzniklo a hodnotím jej jednoznačně kladně. ALICE IN CHAINS byli vždy nadprůměrnou, originální záležitostí a u toho také bohudík zůstalo. Samozřejmě se objeví spousta hlasů lamentujících nad tím, že bez původního zpěváka to není ono, ale já k nim patřit nebudu. V dnešním trendu hudebních složitostí zkrátka potěší, že stále existuje kapela, která dokáže nahrát jednoduchou muziku s tak výrazným ksichtem.


Sicky

Zveřejněno: 19.10.2009



Názory redakce
Dalas
19.10.2009

Pro fanouška starých ALICE IN CHAINS to asi ani jinak dopadnout nemohlo. S hlasem, který je věrnou kópií Staleyoho, se stále slušným skladatelským potenciálem, avšak bez přidané hodnoty v podobě bolestných nálad, toliko typických pro zlaté období grunge, natočila kapela (pouze) vcelku solidní rockové album. To však z mého pohledu postrádá duši, nepopírám však, že především pro posluchače nezasaženého nástupem a rozmachem grunge může představovat solidní dávku kvalitní rockové muziky. Pro mě by možná představovalo také, kdyby je vydala kapela s jiným názvem.

[6,5 / 10]
Rudi
17.10.2009

Prekvapujúco silný návrat mojej najobľúbenejšej kapely z veľkej grungeovej štvorky. Kvalitatívne vyrovnané, zaujímavými nápadmi natrieskané dielo - u mojej maličkosti s pridanou hodnotou v podobe úžasnej hitovice "Check My Brain". Zmysluplný a pútavý počin!

[8,5 / 10]
Stray
15.10.2009

S Williamem DuVallem se Jerrymu Cantrellovi podařilo nahrát výtečné rockové album, které sice trochu postrádá autentickou atmosféru, bolest a klaustrofobii ranných děl ALICE IN CHAINS, ale rozhodně stojí za pozorný poslech. "Black Gives Way To Blue" je povedenou nahrávkou, která je více čistá a klasicky rocková než staré fláky a která rozhodně nedělá legendární značce seattleských prach žádnou ostudu.

[8 / 10]
Deadmann
15.10.2009

ALICE IN CHAINS zní jako by se nikdy nerozpadli - nový zpěvák pěje jako Layne Staley, kytarová práce je je také stejná, snad jen ten zvuk je moderní, čistý a méně syrový. Díky tomu všemu jsou současní ALICE IN CHAINS méně uvěřitelní. Odprostíme-li se však od výše zmíněných faktů, máme co dočinění s velmi dobrou rockovou deskou. Tečka.

[8 / 10]
Radicalcut
14.10.2009

NIRVANA bez Cobaina. PEARL JAM bez Veddera. SOUNDGARDEN bez Cornella. METALLICA bez Hetfielda. DEATH bez Schuldinera. DOORS bez Morrisona. BEATLES bez Lennona. Dokážete si to predstaviť? Samozrejme že nie! Lenže Jerry Cantrell sa nás spolu s ostatnými spoluhráčmi snaží presvedčiť o opaku. Žiaľ, výsledok je po rokoch od smrti Staleyho podobný, ako keď QUEEN vyrazili na turné s Paulom Rodgersom. Nezameniteľne svojský Cantrellov rukopis má napriek minimálnemu vývoju od posledného albumu ALICE IN CHAINS stále svoje čaro a album má po hudobnej stránke ďaleko k priemernosti, avšak aj k prekvapeniam. Kým takí PEARL JAM prešli celkom zaujímavým vývojom s početnými experimentálnymi odbočkami, SOUNDGARDEN do rozpadu napredovali s každým ďalším albumom, ALICE IN CHAINS akoby len vyprázdňovali staré zásuvky. Atmosféra bez Staleyho odžitých textov už navyše nie je natoľko pochmúrna ako naposledy pred trinástimi rokmi. Za najväčší kameň úrazu možno považovať nepochopiteľné angažovanie speváka s hlasom podobným nebohému Staylemu. Teda aj s tou podobnosťou je to veľmi relatívne, stačí si pustiť ktorúkoľvek staršiu dosku alebo projekt MAD SEASON, kde Staley podal životný výkon a zimomriavky sú roky po jeho smrti ešte intenzívnejšie. Jediná vec, kde DuVall predvedie pokus o svojský prejav je priemerná „Last Of My Kind“. Účasť Eltona Johna v záverečnej „Black Gives Way To Blue“ tomuto grotesknému revivalu navyše nasadí patetickú korunu. Cantrellovi nemožno uprieť právo na značku ALICE IN CHAINS, koniec koncov bol to práve on, kto vždy skladal väčšinu hudby, ani túžbu hrať spolu s Inezom a Kinneyim staré i nové veci. Lenže ALICE IN CHAINS by si na novinke vystačili aj výlučne s jeho vokálom (beztak dostáva jeho vokál tradične veľa priestoru) a bez zbytočného imitátora.

[5 / 10]
Žádná velká změna se nekoná. Tradiční ALICE IN CHAINS - méně naléhaví, méně depresivní a více nekonfliktní.

Autor recenze:
7 / 10

Redakce:
7,2 / 10

8,2 / 10





Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page