SWALLOW THE SUN bedlivě sleduji již od jejich prvního alba. Pomyslnou úroveň si drželi celou dobu a po malých kouscích ji zvyšovali. V doomovém žánru se tak stali stálicí „středního“ proudu. Rychle nabyli velkého množství fanoušků a i ti, kdo tomuto stylu zrovna neholdují, mnohdy v jejich případě přimhouří oko. Kolovrátku, který v podstatě nic nového nedělá, ale dělá to dobře, jsem podlehla i já a album „Hope“ bych v rámci žánru zařadila mezi své nejoblíbenější. Deska „New Moon“ byla po EP „Plague Of Butterflies“ přirozeně velmi očekáváná. První vnější-nehudební hodnocení dopadla více méně dobře – název nepotěší, ale ani neurazí, design přebalu také není žádný průšvih. Ve stejně polovičatém duchu se však nese i hudba a to už, narozdíl od předchozích aspektů, není nic, co by se dalo lehce přehlédnout.

Od SWALLOW THE SUN myslím nikdo neočekával nic moc převratného, spíš si většina fanoušků přála, aby to, co mají na svých oblíbencích tak rádi, přišlo znovu. A ono vlastně přišlo, jenže v duchu: „S tímhle jsme měli úspěch předtím, tak to dáme všechno dohromady a bude to skvělé“. Samozřejmě nemůžu říct, že by materiál, který Finové nabídli, byl vyloženě špatný, jen je tak trochu bez ducha a oné nálady, díky které se k předchozím albům tak ráda vracím. Hudba se stala více přístupná, mnohdy sladší a částečně i více modernější. Pokud se albem „New Moon“ se SWALLOW THE SUN setkáváte prvně, troufám si tvrdit, že by vás mohlo zaujmout.

„These Woods Breathe Evil“ k sobě poutá poměrně nadějné vyhlídky. Klasicky melodická skladba, nezaměnitelný řev vokalisty Mikky Kotamäkiho a dokonce se sem tam objeví i ta tolik výše zmiňovaná atmosféra. Narozdíl od přechozího alba je však ve skladbě využito elektronických zvuků a různých podbarvení. Osobně bych byla spokojenější bez nich. „Falling World“ je spíše jemně baladická, se snadno zapamatovatelou melodickou linkou refrénu, který je bohužel také tím nejzajímavějším, co v ní najdeme. Naopak k „Sleepless Swans“ bych měla jen pramálo připomínek. Nese se v duchu starších alb tak, že sice vnáší lehký závan něčeho nového, ale velmi nenásilně, zlehka a vkusně. Prolíná melodické pasáže, growling, střídá tempa a často se dočkáme až funeral doom nádechu.

"...Waiting, silence, burning touch of air
Eyes, frozen, Orion, the map of sky is quiet
November sang us songs of goodbye
But foolish hearts hailed the wait..."

Tradici, že se „Horror“ skladby na předchozích albech řadily k těm lepším, neporušilo ani nynější „New Moon“ a jeho „Horror Pt.III – Lights On The Lake“. Jemný ženský vokál ve skladbě patří zpěvačce Aleah z TREES OF ETERNITY – projektu, který byl založen Juhaem Raiviem právě na základě spolupráce na nové desce STS. Ústřední „New Moon“ je typickou jedničkovou skladbou na živá vystoupení. Podařená melodie, vokál, kytary. Rychle se vám dostane pod kůži, má atmosféru a je v ní něco, co vás nutí si ji broukat. A ačkoliv se v podstatě pořád pohybuje v kruhu a opakuje sebe sama, nenudí.

SWALLOW THE SUN si ráda poslechnu naživo stejně tak, jako se ráda vrátím k jejich deskám. Jejich starším deskám. I když není „New Moon“ něčím, co by se dalo považovat za vyložené zklamání, rozhodně nemohu říct, že by se mi s odstupem času vryla do paměti a už vůbec ne do srdce.