Pondělí
18.12.2017
Noční verze
 id
 heslo
Rok vydání
2011

Vydavatel:
Domino Records

Stopáž:
41:54

Studio:
Key Club Recordings (Michigan), Unspecified Studio in London

Produkce:
Jamie Hince, Bill Skibbe

1. Future Starts Slow
2. Satellite
3. Heart Is A Beating Drum
4. Mail In My Coffin
5. Wild Charms
6. DNA
7. Baby Says
8. The Last Goodbye
9. Damned If She Do
10. You Don´t Own The Road
11. Pots And Pans

Alison "VV" Mosshart
zpěv, kytara

Jamie "Hotel" Hince
kytary, bicí, aranže

Keep On Your Mean Side (2003)
No Wow (2005)
Midnight Boom (2008)
Blood Pressures (2011)

THE KILLS - Blood Pressures

V případě britskoamerických THE KILLS (sídlících v Londýně) jsem měl již před lety zaděláno na recenze u dvou předchozích alb, ale bohužel jsem svůj plán nakonec nedokončil, zřejmě z důvodu nedostatečné odvahy správně uchopit téma, což se prostě někdy stane. Jak průlomová dvojka „No Wow“, tak následující zásek „Midnight Boom“, totiž představily sebejistě působící duo operující v teritoriu minimalismem nasáklého retro rocku, který v případě THE KILLS stál vždy někde na pomezí vystyleovaných velkoměstských popěvků pro bohémské existence posedlé nočními tahy, stejně jako beatnickou literaturou a bluesrockových postupů (pravda, přizpůsobených moderní době). Každopádně už předchozí alba patřila k tomu lepšímu, co v uplynulé dekádě vyšlo na Ostrovech (v této stylové oblasti). Novinka dle mého názoru jejich laťku nepodlézá, právě naopak – zabijácký šmrnc dvojice byl právě zde dotažen k nejlepšímu výsledku.

THE KILLS

S duem THE KILLS je to trochu jinak než s velebenými avšak nedávno rozpadlými THE WHITE STRIPES. Zatímco Červenobílí vešli ve známost díky spojení písničkářsky nadstandardně vyspělého Jacka a roztomile mimózní Meg a v jejich žhnoucích skladbách byl po celou dekádu prostor pro vtipkování, zde jde o spolupráci dvou rovnocenně vybavených individualit, navíc krutě koncentrovaných na tak trochu chladně (avšak obdivuhodně) působící efekt stylové vytříbenosti a intošství. Tak jako tak, jde rovněž, stejně jako u michiganských, o velmi sehraný tým. Z Alison Mosshart se stala za ty roky strávené v Británii rocková femme fatale první velikosti a z Jamieho Hince uznávaný songwriter a výrazná persona londýnského kulturního a společenského života, o čemž nesvědčí jen bouřlivý vztah s modelkou Kate Moss (i když ne bouřlivější než předešlé vztahy jeho drahé), ale i mnoho smysluplnějších aktivit.

THE KILLS

Souhra sugestivního a velmi příjemně poslouchatelného hlasu Alison s Jamieho nabustřenou kytarou (připomínající ležérní rukopis nesmrtelného Keitha Richardse z ROLLING STONES) dosahuje na letošní sbírce maximální účinnosti. Každá ze skladeb má obrovské charisma (charakteristické kouzlo zašlých šedesátek), ale hlavně nosný motiv, který se zaryje hluboko do podvědomí. THE KILLS se prostě nepatlají ve zbytečnostech a předkládají kompaktní album plné stroze ponurého boogie, které je zvlášť v dnešní době přeplněné různými žánrovými fůzemi naprosto k věci. I v rámci retro rocku jde o velmi svěží a čistou esenci rockerství bez otravně afektovaných póz.

Mohl bych zde uvést několik vrcholných skladeb, ale neudělám to, neboť zdejší plíživé popěvky vykazují zcela vyrovnané (dobré) kvality. Oproti levobočkům Alison Mosshart - psychotickým THE DEAD WEATHER, tvoří letošní songy THE KILLS o mnoho písničkově výraznější a přímočařejší rockovou desku, která ze sebe nedělá (i díky absenci nesrozumitelných struktur) větší zajímavost, než je důležité a nutné. Velmi příjemná a velmi módní nahrávka, ovšem ne módní ve smyslu sezónní životnosti, nýbrž taková, jaká se bude velebit ještě po deseti letech. Bravo!


Stray
Stray

Zveřejněno: 18.5.2011

WWW odkaz:



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page