Pondělí
23.10.2017
Noční verze
 id
 heslo
Rok vydání
2002

Vydavatel:
Music For Nations

Stopáž:
161:00

1. "Harmony Breaks" Live At The Longhorn, Stuttgart 5th September 1993:
2. Mortals Watch The Day
3. Joys Of The Emptiness
4. Your Hand In Mine
5. Widow
6. Shallow Seasons
7. Pity The Sadness
8. As I Die
9. Promo Videos:
10. As I Die
11. Pity The Sadness
12. True Belief
13. Embers Fire
14. Widow
15. "One Second Live" Shepard's Bush Empire, London 26th January 1998:
16. Say Just Words
17. Hallowed Land
18. Blood Of Another
19. True Belief
20. Disappear
21. Lydia
22. Dying Freedom
23. Mercy
24. Shadowkings
25. The Sufferer
26. Remembrance
27. Forever Failure
28. Soul Courageous
29. One Second
30. This Cold Life
31. Embers Fire
32. As I Die
33. The Last Time
34. Promo Videos:
35. The Last Time
36. Forever Failure
37. Say Just Words
38. One Second

Nick Holmes
vokály

Gregory Mackintosh
kytara

Aaron Aedy
kytara

Stephen Edmondson
kytara

Matthew Archer
bicí ("Harmony Breaks")

Lee Morris
bicí ("One Second Live")

Lost Paradise (1990)
Gothic (1991)
Shades Of God (1992)
Icon (1993)
Draconian Times (1995)
One Second (1997)
The Singles Collection (1997)
Reflection (1998)
Host (1999)
Believe In Nothing (2001)
Symbol Of Life (2002)
Evolve (Live) (2002)
Paradise Lost (2005)
In Requiem (2007)
Faith Divides Us - Death Unites Us (2009)
Tragic Idol (2012)
The Plague Within (2015)
Medusa (2017)

PARADISE LOST - Evolve

Renomované anglické vydavatelství Music For The Nations se během své jedenadvacetileté historie (1983-2004) mohlo pochlubit nejedním kovově zvučným jménem na své soupisce. Mezi nejvýznamnější a zároveň nevěrnější patřili krajané PARADISE LOST, kteří pod touto hlavičkou vydali své, časem už značně prověřené, klasiky. Na alba z let 1992-1997 přísahá nejeden (nejen) metalový fanoušek.

V roce 2002 se firma rozhodla představit koncertní kompilaci „Evolve“, jež v podstatě čerpá z předešlých živých záznamů vydaných na VHS. Vybírá sedm písní z jedenáctipoložkového koncertu „Harmony Breaks“ z roku 1993 a další na pásce zaznamenaný - „One Seconds Live“ transformuje do digitálu úplně. Navíc přidává i devět klipů a devítiminutové home video, čítající krátké záznamy z Academy studia (1993), Donningtonu a Tour (1996), zkoušky z nahrávání „One Second“.

PARADISE LOST

Vrhněme se na "Harmony Breaks" alias Live at the Longhorn, Stuttgart 5 žáří L.P. 1993. Stuttgartský klub Longhorn, činný od roku 1984, je přesně místem kam kapela jako PARADISE LOST patří. Středně velký prostor dodává hudebnímu ovzduší „čtvrtou dimenzi“. Po technické stránce je vše na vysoké úrovni, zvuk je kvalitní, ani u vokálního přednesu jsem nezaznamenal větší nesrovnalosti vůči studiové tvorbě. Navíc jsem ani nenabyl pocitu, že by se extra dopilovávalo ve studiu. Přenosy z několika kamer nabízejí pro konečný obrazový mix kvanta všech možných záběrů sestříhaných do vitální obrazové show, kde samozřejmě téměř všichni včetně hudebníků holdují „máničkové“ módě.

Parádní svižně kmitající střihy detailních záběrů práce bicí soupravy, kytaristů a Holmese u mikrofonu, letmé, avšak zajímavé pohledy na zvukový pult, společně s několika odvážnými výlety do publika, kde se několikrát nad hlavami objeví i nějaký ten plavec, udržují posluchače-diváka v patřičném napětí a střehu. Obraz je většinou vyveden doomově korektními kombinacemi hnědo-modro-šedo-bílých odstínů, podkreslen decentní světelnou produkcí a je vidět i slyšet, že si oba tábory své úlohy opravdu užívají. Zařazení rychlejší „Pity The Sadness” potom ideálně vygraduje celistvost skvělé atmosféry. Tato trošku trpí krátkými prostřihy k večírkovému ohni, kde skupina poprvé před „Widow“, vysvětluje vznik jejího názvu a význam (silný vliv žen na životní změny, pozoruhodné), podruhé před posledním válem „As I Die“, kde se hovoří o rozložení sil na koncertních podiích.

Pro úplnost je nutné přiznat, že výše zmiňované zkrácení jistě ubralo materiálu na širším historickém rozsahu, zajímavosti a určitě bych tuhle porci bez problémů snesl, a to rád, v původní plné kráse. Vypuštění čtveřice: „Intro (Deus Misereatur)” a tří skladeb z alba „Gothic” - titulní, „Desolate“, „Eternal“, nejspíše i kvůli kapacitě DVD nosiče, dává tak jasně najevo, že se tady bude vzpomínat na doby největší slávy započaté opusem „Shades Of God“ a završené, dle mě, nejlepší nahrávkou pětice „One Second“, kterou velmi důkladně dokumentuje druhý z koncertů. I takto se jedná o zážitek, jenž jako pomyslný bonus k hlavnímu artiklu rozhodně potěší.

"One Second Live", Shepard´s Bush Empire, Londýn 26. ledna 1998.
Ubylo vlasatců. Jak v hledišti, tak v ansámblu. Pouze Gregory Mackintosh a teď už Lee Morris za bicími se mají čím ohánět. Opět vhodně vybraný středně velký klub je připravený na natáčení s největší pečlivostí. Světlená show je stejně jako hudba barevnější. Rozmístnění a režie kamer přesně vědí, jak s naaranžovaným představením zacházet. Střih si cení a dokáže patřičně zužitkovat sílu klidnějších záběrů více kamer. Zvláště pak oceňuji záběr kdy se kamera jakoby zhoupává od stropu a plynule snímá publikum, aktéry a kompletní promítaní na plátno umístněné za kapelou. Projekce je pojata střídmě, ale i tak slouží společně se světly k perfektnímu vizuálnímu dokreslení hudebního poselství. Červené inferno „Blood Of Another” a znázorňování různých symbolů víry při „True Believe“ jmenuji jako jedny z nejpůsobivějších.

Z osmnáctikusového setlistu je přesná polovina písní z alba „One Second“. Nelze hned nezmínit nádhernou rockovou riffárnu dvojče „One Second” a „This Cold Life”, psychedelii „Lydia” anebo decentní „depešácké” samply v procítěné „Mercy. Dle ohlasů diváků soudím, že nejsem sám, pokud se odvážím říci, že na živo tyto skladby fungují úžasně a navíc jsou zde vyváženě protkané temnotou, mohutností a táhlostí válů z alb „Icon“ a „Draconian Times“. Fatálnost „Forever Failure” prozpívá Holmes na kolenou, údernost „Shadowkings” zase dokáže rozskákat téměř celý klub. Po naléhavém fláku „The Sufferer” jinak nepříliš výřečný Holmes klasicky anglicky suše oznámí, že se vystoupení filmuje, tak by bylo na místě projevit větší koncertní nadšení. Abyste si tento pokus o vtip nevysvětlovali špatně, tak na pravou míru uvádím, že všichni protagonisté si své party nenuceně vychutnávají. Členové skupiny, i ti kteří to nemají v popisu práce, si prozpěvují společně s Holmesem prodávajícím své hlasové charisma na jedničku. Greg Mackintosh rozvážlivě protřepává zastřiženou máňu při soustředěném projíždění strun, střihy několikrát rozpitvají prácičku pohodového Morrise za baterií, vypomáhajícího doprovodným zpěvem.

Po „Embers Fire“ následuje krátké, avšak vydatné vytleskání a soubor předkládá „As I Die“, která spustí poslední fázi pěkně nasvětleného davového šílenství. Extázi potom dokončí skočný refrén úplně poslední „The Last Time“.

„Heart´s beating for the last time, heart´s beating, it is a state of mind,
heart´s beating for the last time, heart´s beating, the peace you cannot find”

„Evolve“ považuji za velmi příjemné živé zdokumentování nejlepší tvůrčí etapy PARADISE LOST, s pro mě ideální kombinací písní. Otevřeně mohu přiznat, že mě tahle kolekce naučila těmto Anglánům znovu rozumět.



Zveřejněno: 23.7.2011


Velmi příjemné živé zdokumentování nejlepší tvůrčí etapy PARADISE LOST.

Autor recenze:
nehodnoceno

Redakce:
zatím nehodnoceno

9,6 / 10





Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page