Čtvrtek
19.10.2017
Noční verze
 id
 heslo
Rok vydání
2011

Vydavatel:
J&R Adventures

Stopáž:
63:00

Produkce:
Kevin Shirley

1. Slow Train
2. Dust Bowl
3. Tennessee Plates
4. The Meaning Of The Blues
5. Black Lung Heartache
6. You Better Watch Yourself
7. The Last Matador Of Bayonne
8. Heartbreaker
9. No Love On The Street
10. The Whale That Swallowed Jonah
11. Sweet Rowena
12. Prisoner

Joe Bonamassa
kytara, zpěv, mandolína, baglama, tzouras

Carmine Rojas
basa

Anton Fig
bicí, perkuse, shaker, hammer guitar

Rick Melick
piáno, tamburína, varhany, akordeon, syntetizátory

+ hosté

A New Day Yesterday (2000)
A New Day Yesterday, Live (2002)
So, It's Like That (2002)
Blues Deluxe (2003)
Had To Cry Today (2004)
You & Me (2006)
Sloe Gin (2007)
Shepherds Bush Empire (Live) (2007)
Live From Nowhere In Particular (2008)
The Ballad Of John Henry (2009)
Live Trom The Royal Albert Hall (2009)
Black Rock (2010)
Dust Bowl (2011)
Blues Of Desperation (2016)

JOE BONAMASSA - Dust Bowl

Deset let, deset desek, dva tisíce koncertů a nejúžasnější fanoušci, které si mohl nějaký chlápek přát…

Takto zakončuje Joe Bonamassa prolog ke své deváté sólové desce a čtyřiatřicetiletý blues-rockový kytarista nemohl volit lepších slov. Slov, jež dokonale vystihují život a kariéru muzikanta, přičemž v jeho případě si mezi tyto dva termíny klidně vložte rovnítko. Slov, jež bez jakéhokoliv falešného přikrášlování vykreslují obrovské odhodlání, obrovské nadšení, obrovské kvantum práce a konečně obrovskou porci pokory.

JOE BONAMASSASyn obchodníka s kytarami si odbyl své první profesionální představení ve dvanácti letech. Po „výchovných“ zkušenostech teenagera v uměle vytvořené kapele talentů BLOODLINE, po níž následovalo už jen časté sólové koncertovaní mu Epic vydává debut „A New Day Yesterday”. Bonamassovi bylo tehdy třiadvacet a pokud se podíváte na jeho diskografii, připočtete nekonečnou řadu živých vystoupení, tak je jasné, že tenhle chlápek prostě ví, co chce, aniž by o tom dlouze mluvil, tak miluje to, co dělá a nutno říci, že to dělá zatraceně dobře.

Jeden se určitě zeptá, zdali je možné při podobném nasazení udržet i odpovídající kvalitu jednotlivých nahrávek. Moje odpověď bude, že jí lze nejen udržet, ale i zlepšovat. Tímto nechci vyloženě říci, že by „Dust Bowl” měla být Bonamassova nejlepší nahrávka. I když, proč vlastně ne?

Joe na album dodává plně autorsky čtyři skladby, na dvou se podílí spoluautorsky a pod zbytek je podepsaná celá řada person. Stejně tak i list hostujících muzikantů je příliš dlouhý na to, aby se kompletně vešel na místo k tomuto účelu zde určené. Ačkoliv Bonamassa společně s dvorním producentem Kevinem Shirleyem, se kterým exkluzivně spolupracuje od „You & Me”, pevně drží otěže ve svých rukou, tak oba shodně dokážou zpracovat, přizpůsobit a vynikajícím způsobem využít cizí podklady pro své účely. A právě v tomto faktu bych viděl jejich nevětší sílu.

Kytarista ani ve svých začátcích nikdy neoplýval nějakými hvězdnými manýry a sebeuspokojením, k nimž mohl mít tendence, vzhledem k svému nespornému talentu a věku. Naopak, nebránil se čerpat a učit se od druhých, a i díky tomu má každé jeho album vlastní, ale rozdílné charisma pečetěné jasným rukopisem.

Přestože bylo natočeno, jak jinak než v obrovském časovém tlaku, během osmi týdnů na čtyřech různých lokacích, tak navenek působí „Dust Bowl” oproti svým předchůdcům snad nejuvolněnějším a nejrozmanitějším dojmem. A ve srovnání s předchozí tvorbou nelze hned nezmínit a nepochválit i rozšiřující se vokální spektrum tohoto „strunoholika“.

Hudebně se samozřejmě pořád jedná o osobitou kombinaci převažujícího blues („The Meaning Of The Blues”) dosti naroubovaného klasickým hard rockem a v menší míře i country. Nejtypičtěji v „Tennessee Plates”, kde v duetu u mikrofonu hostuje John Hiatt, jenž je podepsán i pod autorstvím skladby. Podobný kousek přináší bluesovější piánem doprovázená „Sweet Rowena”, představující Vince Gilla, přičemž zajímavostí je, že zapomenuté demo musela do studia hbitě „e-mailnout“ devítiletá Gillova dcera.

JOE BONAMASSAJe nemyslitelné, aby se zapomnělo, jak Bonamassa říká, na „The Voice of Rock“, parťáka z BLACK COUNTRY COMMUNION Glenna Hughese, žhavícího „Heartbreaker”. Nástrojově pestrá „Black Lung Heartache” je určitě osvěžením. Jenom sám strunový virtuóz zaměstnává kromě kytary i baglama, tzouras, slide bouzouki, dědictví Řeckem načichlého opusu „Black Rock”. Dalšími instrumenty dolaďujícími exotickou atmosféru jsou decentně zapojená tamburína, harmonika, varhany, piáno, hammer kytara a perkuse. Tímto však výčet zúčastněných nástrojů na nahrávce nekončí a zdůrazním, že jejich využití je kořením kompozic bez toho, aby budilo dojem nadbytečné exhibice nebo naopak skladatelské křeče.

K vrcholům patří úvodní pěkně vybasovaná, táhlými varhany podkreslená, „Slow Train”, na které se autorsky podílel Shirley, svižnější country feelingem oplývající „The Whale That Swallowed Jonah”, nádherně výřečná „Prisoner“. Kytarové mistrovství hlavního aktéra v plné parádě přináší „The Last Matador Of Bayonne” a konečně dobře známou atmosféru rozjímání v zahuleném baru dodává titulní pecka s nádherným textem a refrénem:

„Lifting me up, tearing me down,
All you give me is indecision the classic run-around,
Bringing me higher, keeping me whole,
Now I feel I´ve been living, living in a dustbowl”

Malou kaňkou na kráse jinak výpravně precizně provedené deluxe verze je absence textů. Ostatní negativa se mně nepodařilo najít. Možná proto, že neřeším, jak moc originální tohle všechno může být.

Jsem přesvědčen, že jde o poctivě odvedenou práci, a to i přesto, že kudy chodím tak tudy nadávám na dlouhé stopáže. Zde však odzbrojen a unesen hudbou šedesát tři minut zapomínám na čas.



Zveřejněno: 14.7.2011

WWW odkaz:



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page