Pondělí
21.5.2018
Denní verze
 id
 heslo
Rok vydání
2011

Vydavatel:
Roadrunner Records

Stopáž:
48:58

Studio:
Jingletown Studio, Oakland

Produkce:
Rob Flynn

1. I Am Hell (Sonata In C ) - I:Sangre Sani (Blood Saint) II: I Am Hell III: Ashes To The Sky
2. Be Still And Know
3. Locust
4. This Is The End
5. The Darkness Within
6. Pearls Before The Swine
7. Who We Are

Robb Flynn
zpěv, kytara

Phil Demmel
kytara

Adam Duce
baskytara

Dave McClain
bicí

Burn My Eyes (1994)
The More Things Change (1997)
The Burning Red (1999)
Supercharger (2001)
Through The Ashes Of Empires (2003)
Elegies DVD (2005)
The Blackening (2007)
Unto The Locust (2011)
Bloodstone & Diamonds (2014)
Catharsis (2018)

MP tipMACHINE HEAD - Unto The Locust

Jako když mezi otroky na plochu starodávného římského Kolossea vypustíte několik vyhladovělých lvů, tak nějak by se dal charakterizovat obsah jejich předcházejícího mistrovského díla „The Blackening“. Význam této kapitoly na další kariéru oaklandské čtveřice tak považuji za zcela zásadní, protože nejenže se tahle letitá kapela vrátila do zorného pole tisíců metalových fanoušků po celém světě a upevnila své pozice, ale dala rovněž zapomenout takřka na všechno, čím se kdy dříve ve své pestré minulosti prezentovala, včetně svého vychvalovaného debutu „Burn My Eyes“.

Nezvykle rozsáhlé epické kompozice, kde MACHINE HEAD dali dohromady svůj typický groove, výbušnost a agresivitu s košatými kytarovými vyhrávkami a bleskurychlými sóly, stylově oslavujícími největší legendy metalu osmdesátých let, působily v jejich podání opravdu velkolepě a album „The Blackening“ si našlo mnoho obdivovatelů i mezi mladší generací. Stejně tak kritika v roce 2007 nešetřila superlativy. Přejděme do současnosti.

MACHINE HEAD

Novinka „Unto The Locust“ v tomto zachází ještě dál a je tak bravurním vyvrcholením cesty MACHINE HEAD od jejich hrubozrnných thrashmetalových kořenů postavených na valivých riffech, přes zpěvnější a velmi zajímavé nu-metalové období, až do své současné nejkomplexnější podoby. MACHINE HEAD totiž letos přicházejí se svým kompozičně nejsilnějším albem a předkládají nám své po všech stránkách dotažené „heavymetalové absolutno“! Jakoby nás skrze něj brali na dalekou pouť do minulosti vlastních životů, protože až nyní vlastně hrají styl, díky kterému se vůbec, jako patnáctiletí floutkové běhající po stráních Bay Area, dostali k hudbě. A hrají jej jako matadoři nabití čtvrtstoletím zkušeností, tedy s nadhledem, zatraceně dobře, současně a aktuálně. Heavy metal v jejich podání, to je robustní nebezpečné monstrum, které má k nějaké korozi sakra daleko.

Oproti obdivovanému předchůdci „The Blackening“ sice nejde o materiál srovnatelné nosnosti a divokosti, ale rozhodně je zde všechno vynahrazeno, ať už zvukovou bohatostí (propracovaností) a zároveň lepší zapamatovatelností skladeb, nebo chcete-li jakousi telepatickou samozřejmostí s jakou do nás kapela střílí jednu vyexponovanou skladbu za druhou. V úctě k velikánům metalového starověku (IRON MAIDEN, METALLICA, JUDAS PRIEST) se zde zachází ještě dál než tomu bylo posledně a prvořadé jsou zejména kytarové duely s bohatými vyhrávkami a sóly, stejně jako chlapácké Flynnovy nápěvy, gradující v mocných refrénech. Na MACHINE HEAD nezvykle košaté a melodické hymny (takto se dají označit všechny zdejší skladby) spolehlivě zvedající hladinu adrenalinu, však nepůsobí ani náhodou prvoplánově, na to jsou songy stále dost strukturované, i když tentokrát únosněji. Jejich síla se dostaví až po chvíli, natolik je tím posunem k výraznějším melodiím člověk zpočátku zaskočen.

Pokud máte rádi stěžejní díla metalové klasiky z poloviny osmdesátých let a zároveň máte rádi MACHINE HEAD, pak zde budete mrouskat blahem. „Unto The Locust“ je totiž jejich moderní verzí - pokračovatelem takových nesmrtelných nahrávek jakými jsou v metalové historii třeba „Ride The Lightning“, „Somewhere In Time“ nebo „Defenders Of The Faith“. Zdejší kytarové motivy, ať už riffy nebo melodie, snad ležely někde na chodníku celé čtvrtstoletí a všichni kolem nich chodili úplně bez povšimnutí, až teprve MACHINE HEAD je sebrali a zabudovali do svých songů.

A udělali to moc dobře. V jejich podání jsou tyto motivy obrovské a vůbec nezní zastarale. „Unto The Locust“ je albem majícím stejnou nadčasovou auru něčeho výjimečného jako třeba „Ride The Lightning“ nebo „Master Of  Puppets“, ovšem na rozdíl od nich se nikdy nestane (z logických důvodů posunu doby) tak význačným. Mně osobně to však nevadí, protože abych řekl pravdu, tak jeho bohatá panoramata mají schopnost člověka, který vyrůstal na metalové 80´s klasice, doslova přikovat.

MACHINE HEAD

Všechny songy jsou doslova neprůstřelné, silné jako celek, a to i ve svých okouzlujících detailech. Tak třeba při nástupu (jak od Adriana Smitha) do druhé a zřejmě úplně nejlepší skladby celého alba - „Be Still And Know“ čekám, odkud na mě během majestátní vybrnkávačky vyskočí kosmický Eddie. Na druhou stranu hned úvodní „I Am Hell“ je démonickou etudou o třech dějstvích, které procházejí zcela rozlišnými krajinami temných emocí.  Jeden lepší motiv střídá druhý, vrství se, trilkuje, aby song doslova gradoval v pandemoniu zvuků. Takhle zlostně, jak to předvádí Rob Flynn v úvodu této skladby, necedí slova skrz zuby snad ani švýcarský Azazel - Tom Gabriel Fischer.

Při teskném kytarovém sóle uprostřed „Locust“ se zas posluchači nutně vyjeví panorama pole s řadami bílých křížů a zapadajícím sluncem. Jinak tenhle titulní song má opravdu neskutečnou sílu, což jsem si uvědomil až postupem doby - celé album znamenitě reprezentuje. „This Is The End“ je ultra-rychlou new metalovou střelou, je pravou americkou heavymetalovou skladbou dnešní doby. Song s metallicovským názvem „Darkness Within“ je jedním z dalších vrcholů alba, protože pojímá všechny podoby současné tvorby MACHINE HEAD - začíná jako atmosférický komorní popěvek a posléze nabírá na tempu, aby vygradoval v bohatých zpěvových linkách i kytarových kejklích.

Nejvíce spřízněný song s původní podobou MACHINE HEAD z devadesátých let je zřejmě šestka - důrazná riffovitá věcička „Pearls Before The Swine“, kde ovšem v závěru dojde rovněž na baldachýnové zpěvové linky. Sedmá a zároveň poslední skladba „Who We Are“, s dětským sborem v úvodu, je jakýmsi shrnujícím epilogem celého díla a jednoznačnou hymnou na závěr, patrně však nejsnadněji zapamatovatelnou.

MACHINE HEAD mají již pět let životní formu a tak věřím, že mé přání - jejich účast na festivalu Brutal Assault - bude příští rok vyslyšeno. Je dobré podchytit kapelu v době, kdy zažívá své vrcholné období, takže organizátoři - zapřísahám vás!


Stray
Stray

Zveřejněno: 29.9.2011



Názory redakce
Hooya
4.10.2011

MACHINE HEAD po 4 letech, stále dostatečně přesvědčiví, agresivní a v prvé řadě zábavní. Novinková kolekce se poslouchá téměř sama a to i díky úměrné stopáži skladeb. Jen škoda té poslední, ta mým šálkem čaje rozhodně není. Na "The Blackening" a kultovní debut "Burn My Eyes" novinka nedosáhne, ale i přesto se "Unto The Locust" zapíše mezi to podařené, co tato oaklandská čtveřice pro metalový svět vyprodukovala.

[7,5 / 10]
Sicky
30.9.2011

„Unto The Locust“ je vcelku povedené, dobře stravitelné metalové album, které obsahuje nemálo silných melodických momentů, ale též spoustu klišé. Lze ho brát jako vcelku logické pokračování minulého „The Blackening“, ale se superlativy bych to nepřeháněl. Většina skladeb sice zaujme monumentálním, epickým úvodem, ale dříve nebo později sklouzne k průměrnému thrashingu model „JZD Horní Beřkovice“ a v tu chvíli je třeba nadšení korigovat. Pokud má být „Unto The Locust“ za deset, tak by poslední dvě alba stylově spřízněných Francouzů DAGOBA museli být za jedenáct.

[7 / 10]
Rudi
29.9.2011

Ďalší krok správnym smerom. Po všeobecne velebenom záreze "The Blackening" prichádzajú MACHINE HEAD so svojím "Zeleným" albumom, ktorý výraznou mierou definuje tvár metalovej hudby v roku 2011.
Košaté, epické a zároveň veľmi chytľavé kompozície - páči sa mi tento RUSHovský systém práce Flynnovcov. Oceňujem neuveriteľný tlak a ťah nahrávky, obrovská snaha kapely strieka z každej noty, no vo výsledku neprichádza žiadny kŕč. Skôr naopak. Veľmi silný materiál.

[9 / 10]
Darkmoor
29.9.2011

Rob Flynn je dobrý obchodník a vždycky se svojí Mašínovou hlavou zapluje na místa, která se aktuálně nosí. Novinková "Unto The Locust" je hevík jako poleno, riffostřelbu šperkují sólíčkovaté vyhrávky, chvilku jak to dělají IN FLAMES, chvilku jako superzlodějíčci z TRIVIUM, zvolnit brnkačkou ála prastará METALLICA, prostě co je potřeba a co se hodí. A neposlouchá se to vůbec špatně, to zase ne. Navíc, když úvodní dvojblok písní je hodně silný. Celý zbylý materiál pak už sice (snad s výjimkou skvělé "The Darkness Within") více či méně polevuje a závěr je pak naprosto zadupán příšernou odrhovačkou "Who We Are", jednou za čas ale "Unto The Locust" v přehrávači rozhodně nemůže urazit. Ta skutečně silná čísla totiž stojí za to...

[6,5 / 10]
Dalas
29.9.2011

Ale jo, MACHINE HEAD pořád celkem solidně zvládají držet prst na tepu doby i přestože jejich nové album je ve své podstatě slušně třeskuté retro.

"Unto The Locust" tak pro mě představuje horskou dráhu směřující skoro až do metalového pravěku. Oproti epicky rozmáchlému předchůdci však ubylo velkorysosti ve stopáži, takže letošní novinka může působit o něco sevřeněji.

Deska, která zatím celkem solidně baví, ale je tady hned několik ALE, z nichž nejvýraznější je skutečnost, že se MACHINE HEAD nijak zvlášť nepohli z místa. To by samo o sobě ještě nevadilo, ale problémem už může být fakt, že tohle všechno jsem tady už prostě mockrát slyšeli.

Rob Flynn a spol. to však umí prodat, to se musí nechat. Mám sice své výhrady, ale k "Unto The Locust" se s největší pravděpodobností budu rád vracet.

[7 / 10]
Subeer
29.9.2011

MACHINE HEAD a nové album? Chtělo by se až vykřiknout: „Další klasika!

Vše co jsem kdy měl na téhle kapele rád nacházím i teď, viz. zdejší „Pearls Before The Swine“. Vazby na jejich tolik typické postupy hojně přetrvávají, ale zase tu je trošku, trošičku jinačí tvůrčí přistup, takže ani „Unto The Locust“ nesplývá s ostatními položkami diskografie.

Američané určitě opět přitáhli ventil „hard-coreové“ páry, přičemž s držením plynového pedálu na podlaze nemají i nadále větší problém. Neprvoplánově rozmanitý materiál není tedy toliko valivý, kytary jsou odlehčeny, zpřehledněny a nesvětlovány leskem intenzivnějších heavy metalových paprsků. O náladě kapely asi ne nadarmo svědčí výborná, přímo natlakovaná, předělávka „Sentinel“ od praotců žánru JUDAS PRIEST na Ltd. verzi. Povšechně se jedná o svěží, kvalitně udělaný hevík s monogramem osobitosti MH.

Síla vyprovokovat posluchače ke zvýšené pozornosti je pořád hodně veliká. Robert Flynn znovu zaměstnal svůj hlasový rejstřík jenom ku prospěchu skladeb. Dokonce nechybí i návyková hithalekačka „Who We Are“, kterou díky jakési přirozené bezmocnosti nemůžete vyprat z mozku (ani pořádně nevíte jestli to vlastně chcete). A pokud vám nestačí vytříbená kytarová nádhera, tak velké mistrovství bicmena Davea McClaina (s překvapivě staženými bicími), budiž malou náplastí!

Ačkoliv jsem velmi spokojen, tak jsem v minulosti býval spokojenější. A jak mám teď mašinky pozičně srovnané?

1) The Blackening
2) Through The Ashes Of Empires
3) Burn My Eyes
4) The Burning Red
5) The More Things Change
6) Unto The Locust
7) Supercharger

[8 / 10]
Dudri
28.9.2011

Ťažká kovová mreža sa pomaly zdvíha, do úzkej chodby preniká svetlo. "Sangre sani, sangre sani," znie hlas akoby z diaľky a odsúva hukot davu do úzadia. Štyria gladiátori prichádzajú na bojisko, pripravení zafarbiť piesok arény na červeno.

MACHINE HEAD nahrali svoj "The Blackening" č. 2. Ak poznáte stavbu a výrazové prostriedky takej "Aesthetics Of Hate", novinka vás veľmi neprekvapí. Vybrnkávačka na úvod, tvrdý riff, Rob Flynn deklamuje časť textu za sprievodu gitary a hajtky, nasleduje melodický refrén, skľudnenie, sólová prestrelka.

To by samo o sebe nebolo až tak na škodu, ale je tu viac vecí, ktoré špatia tvár "Unto The Locust". Príliš plochý zvuk (hlavne bicie), sóla akosi postrádajú nápaditosť a aj melódie hlavne v druhej polovici nahrávky sú často prevarené.

Našťastie tu máme polovicu prvú. Úvodný trojzáprah ponúkne skvelé momenty, nad ktorými sa týči skladba "Be Still And Know". Absolútne strhujúci refrén sa stal ozdobou tohto septembra a pieseň ako celok ašpiruje na titul skladba roka.

Jediným problémom "The Blackening" bola stopáž. Tu sa MACHINE HEAD poučili. Cisár v tom správnom momente ukazuje gesto, aby sa zápas skončil.

[7 / 10]
To, co znamená "Temný rytíř" pro světovou kinematografii posledních let, platí pro novinku oaklandských MACHINE HEAD. Neskutečně silná, vyexponovaná a sebevědomá dělovka, která sice své ingredience přebírá od mnoha velkých ikon z historie žánru, ale staví z nich svůj vlastní masivní obelisk bez přiblblého poklonkování. Naopak - album zní velmi moderně a dýchá svou vlastní duší. Nečekejte žádné zaprděné retro, ale současný špičkový METAL plný vygradovaných hymen a kytarových kejklí.

Autor recenze:
10 / 10

Redakce:
7,4 / 10

7,7 / 10



s kapelou MACHINE HEAD:

s kapelou METALLICA:

s kapelou TESTAMENT:

s kapelou EXODUS:

s kapelou SLAYER:

s kapelou IRON MAIDEN:

s kapelou JUDAS PRIEST:

s kapelou PANTERA:

s kapelou SEPULTURA:



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page