Určitě jste už někdy navštívili obrazovou galerii, zámek či hrad, kde byly k vidění staré obrazy. Kdysi se skvěly novými zářivými barvami. Ty barvy jsou na plátnech naneseny stále, ale zapracoval čas a obrazy tmavly a tmavly. A tak je to i s tvorbou finské skupiny SONATA ARCTICA (dále jen „SA“) a albem „The Days Of Grays“ (poněkud příznačný název při pohledu z okna do smogové situace přelomu listopadu a prosince Léta Páně 2011). Tak nám SA sice poněkud potemněla, ale tvorba zůstala víceméně malebná stejně jako obal této nahrávky.
„The Days Of Grays“ není rozhodně tak uceleným a komplexním albem jako jeho předchůdce „Unia“, ale zase nabízí více pocitů a nálad. Album téměř postrádá dříve tolik typické speedové upalováky vzor STRATOVARIUS. Ty jsou na albu zastoupeny vlastně jedinou písní – zdařilou „Flag In The Ground“, v níž i v klipu jsou poznat irské motivy, které vyniknou především na orchestrální verzi (viz níže).
Když už je řeč o orchestru – jeho přítomnost je další změnou v tvorbě SA. Tam, kde si minulá deska vystačila pouze se smyčcovými nástroji, tentokrát ve většině písní burácí nebo ševelí orchestr. Kdybych měl orchestrace k něčemu připodobnit, napadají mě NIGHTWISH nebo DIMMU BORGIR. To vše ale v intencích znaků tvorby SA. Opět se objevují značně variabilní klávesy – jednou hammondy (ty jsou tak šikovně zabaleny, že ač jsem jejich nepřítel, tady prostě sedí), jindy melancholické ve stylu soundtracku k filmu „CORPSE BRIDE“ (intro a outro „Everything Fades To Gray“, píseň s mulderovským názvem „The Truth Is Out There“ nebo balada „As If The World Wasn´t Ending“). Po formální stránce tedy album působí na jedničku.
Jak jsem již uvedl, obsah je tentokrát variabilnější, než tomu bylo u předchůdce „Unia“, což je i příčinou určitých výkyvů v kvalitě jednotlivých skladeb. Na zadek vás určitě posadí hned druhá bombastická věc „Deathaura“ (určitě jedna z nejlepších písní z tvorby finské kapely vůbec) – orchestr alá DIMMU BORGIR, zklidnění, a člověk by očekával zpěv – ten skutečně přijde, ale nikoli od frontmana Tonyho Kakka, ale od hostující zpěvačky Johanny Kurkely. Nádherný hlas, který vás ještě okouzlí v „No Dream Can Heal A Broken Heart“.
Po úvodu songu „Deathaura“ se mikrofonu chopí Tony Kakko, který opět předvádí, že hlasově umí pohladit i náležitě zařvat (např. v nejtvrdší písni „The Dead Skin“). Kromě zmíněné zpěvačky se na albu objevuje další host – Perttu Kivilaakso (APOCALYPTICA), který zde zanechal nejvýraznější otisk svým cellovým sólem v „The Truth Is Out There“. Tony Kakko kromě svého přirozeného hlasového rejstříku využil i zkresleného zpěvu (v poněkud průměrnější „Zeroes“). Svou strukturou a muzikálovým vyzněním dají na předchozí nahrávku upamatovat písně „Juliet“ nebo již zmíněná „The Truth Is Out There“. Hra s vokály zde může evokovat krefeldské BLIND GUARDIAN.
Jediným kamenem úrazu (nikoli však velkým nebo zásadním) jsou tentokrát balady („Breathing“ a „As If The World Wasn´t Ending“). Už v minulosti v nich SA balancovali na pomezí kýče a unylé sladkobolnosti a nejinak je tomu i tentokrát. Ale to koneckonců asi k jejich tvorbě patří.
Rozhodně je třeba ještě upozornit na opravdový hudební bonbónek v podobě orchestrálního bonusového CD (obsaženého v evropské limitované edici), které obsahuje většinu songů z „The Days Of Grays“ pouze v orchestrálním podání. Některé písně zde dostávají zcela jiný rozměr, je slyšet nejen orchestr, ale také doprovodné vokály – taková „Flag In The Ground“ má rázem daleko pomalejší a keltštější vyznění.
Přiznám se, že vývoj SA na posledních třech albech se mi moc líbí. Jsem ještě zvědav, zda se někdy do kompozičního procesu zapojí i nový kytarista Elias Viljanen, který se k sólům moc nedostal (zřejmě v důsledku využití orchestru), a především na další hudební vývoj těchto sympatických Finů.