Pondělí
18.12.2017
Noční verze
 id
 heslo
Rok vydání
2012

Vydavatel:
Napalm Records

Stopáž:
78:44

Produkce:
Tue Madsen

1. Axis Mundi
2. Lickanthrope
3. Versus
4. Alpha Noir
5. Em Nome Do Medo
6. Opera Carne
7. Love Is Blasphemy
8. Grandstand
9. Sine Missione
10. Whiteomega
11. White Skies
12. Fireseason
13. New Tears Eve
14. Herodisiac
15. Incantatrix
16. Sacrificial
17. A Greater Darkness

Fernando Ribeiro
vokály

Ricardo Amorim
kytary

Aires Pereira
baskytara

Pedro Paixao
kytary, klávesy

Miguel Gaspar
bicí

hosté:

Valter Freitas
violoncello

Silvia Guerreiro
vokály

Carmen Susana Simões
vokály

Serpent Angel (demo) (1992)
Anno Satanae (demo) (1992)
Goat On Fire (vinyl single) (1993)
Under The Moonspell (mini CD) (1994)
Wolfheart (1995)
Irreligious (1996)
Opium (singl) (1996)
Second Skin (EP) (1997)
Sin/Pecado (1998)
Buterfly Effect (1999)
Darkness and Hope (2001)
Antidote (2003)
Memorial (2006)
Under Satanae (2007)
Night Eternal (2008)
Lusitanian Metal (2008)
Alpha Noir / Omega White (2012)
Extinct (2015)

MOONSPELL - Alpha Noir / Omega White

Stvořitelům kouzelného měsíčního svitu začala v posledních letech pořádně hořet koudel pod zadkem. Ať už třebas hovoříme o padáku od bývalého vydavatele, či problematickém jednání s promotéry koncertů, které vrcholilo několika zrušenými vystoupeními, nebo o tom nejpodstatnějším – nepřílišnou kvalitou posledních alb. Avizovaná krize MOONSPELL zkrátka s portugalskou legendou temně romantického gothic metalu pořádně lomcovala, což mimo jiné potvrzuje i nezvykle vleklá doba vydání nového alba. Překrásná obálka, opět nakreslena řeckým umělcem všeho druhu Sethem (SEPTICFLESH), nakonec uhranula chlapíky z Napalm Records, čímž byl náročný porod, nejdelší v kariéře kapely, definitivně a úspěšně ukončen. Jako satisfakci za věrnost v těžkých časech se fanoušci mohou těšit hned na dvojitou dávku, pokud svou sbírku obohatí luxusní limitovanou edicí.

Prvním a hlavním diskem „Alpha Noir“ ukazují MOONSPELL svou ryze brutální tvář neznající slitování, která kapelu 6 let zpět vinou desky „Memorial“ nešťastně ztrapnila. Pamatuji, jak jsem učiněnému kroku nerozuměl tehdy a přiznám se, že i teď s velkým odstupem času máme do vzájemné tykačky pořádně daleko. Přestože má „Alpha Noir“ nejvíce styčných bodů právě s tímto kontroverzním počinem, a částečně i s minulým, též nemastným a neslaným „Night Eternal“, zdaleka nevyznívá tak bezradně a jistou míru zábavnosti jí upřít nelze. Navíc působí mnohem sevřenějším a zemitějším dojmem, za což je slušností poděkovat oběma sekerníkům, kteří odvedli velmi solidní práci a vytlačili tak všudypřítomné a již notně otravné klávesy do druhé vlny.

Snaha vytvořit charakteristicky temnou, či chcete-li impozantně děsivou atmosféru se sice vydařila tak napůl, ale pokud přistoupíte na očividnou pozérskou hru, případně necháte-li na sebe působit několik chytlavých popěvků, můžete se příjemně bavit. Mezi nejzábavnější položky patří klipem podpořená „Lickanthrope“ (především Riberiem odsekaná pasáž: „Little Red, Riding Hood, Godspeed, Prostitute!“ zaručeně utkví), návykovým riffem poháněná titulní „Alpha Noir“ nebo nejlépe stadionová „Opera Carne“ s výraznou ústřední melodií, přitažlivě podbarvující Fernandem deklamovaný refrén. Nedá se ale říci, že by výše uvedené skladby nějak výrazně čněly nad zbytkem. Naopak, sbírka písní působí vyrovnaně a i díky příznivé stopáži plynule odsýpá. Z kompaktnosti mírně nadprůměrně znějícího materiálu však bohužel vyplývá, že se na plochu 40 minut nepodařilo vměstnat skutečný trhák typu „Opium“, který by bičoval k častějším schůzkám. Podobně zamrzí i ignorace jakéhokoliv svěžího a neočekaného momentu, jakým svého času byl dechvyrážející duet „Scorpion Flower“ s Anneke van Giersbergen, který by to nekompromisní a postupně i unavující metalové burácení rozvířil. Poslední pochybnosti směřují k božskému Fernandovi, jehož neustálé growlení postupem času značne utupí a materiál tak sune k ještě většímu stereotypu. 6,3/10

Snad i proto MOONSPELL k limitované edici přiložili disk druhý s názvem „Omega White“, mající tendence zaujmout posluchače, kteří rádi MOONSPELL v měkčí, odlehčenější podobě. Fernando, zde prezentující pestřejší formy svého hrdla, sice avizoval návrat k milníku „Irreligous“, jeho přirovnání však neshledávám přesným. Více bych většinu materiálu bonusového kotoučku nasměroval k nedoceněnému albu „Darkness And Hope“, které částečně vzhlíželo k tvrdšímu období, avšak nitro mělo stále křehké a hříšné. A ejhle! Ono to tam je! „Omegawhite“ ještě nenaznačuje stoupající tendenci, ale typicky moonspellově gradující hitovka „White Skies“, podpořena ženským elementem, již chytne pořádně za pačesy. „Fireseason“ společně s následující „New Tears Eve“ jsou očividně skladby, které zůstaly v šuplíku od roku 1998 a ukazují MOONSPELL v depešáckém kabátku, který Portugalcům padne jako ulitý. A přestože jsem jeden z mála, kdo „Sin/Pecado“ nepřiznává prvenství v žebříčku alb portugalské legendy (díky subjektivní kolísavosti materiálu), tak tyto jsou esencí toho, v jakém světle bych kapelu momentálně viděl nejradši. 7,7/10

Jenže tahle smečka hladových vlků to vidí jinak a pokud si mám tipnout, co bude znít na letošním Brutal Assaultu, tak mi sám název festivalu určí odpověď. Přesto všechno jsem dospěl k závěru, že ani první disk „Alpha Noir“ neudělal kapele ostudu. A to je, při uvážení v jakém rozpoložení se v posledních letech nacházela, bezesporu zpráva pozitivní.


Hooya

Zveřejněno: 27.6.2012

WWW odkaz:

Portugalcům se podařilo vyrukovat se solidním (dvoj)albem, ukazujícím dva odlišné světy, ve kterých jsou schopni operovat. Jeden ortodoxně metalový, druhý odlehčeně rockový. Oba mají něco do sebe a výsledek mírně napravuje pošramocenou pověst z posledních let. Ovšem na nějaké glorifikování to stále nestačí.

Autor recenze:
7 / 10

Redakce:
zatím nehodnoceno

7,9 / 10





Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page