Sobota
19.8.2017
Denní verze
 id
 heslo
Rok vydání
2012

Vydavatel:
Nuclear Blast

Stopáž:
57:00

Produkce:
Neil Kernon

1. Enduring The Eternal Molestation of Flame
2. The Fiends Who Come To Steal The Magick Of The Deceased
3. The Inevitable Degradation Of Flesh
4. When My Wrath Is Done
5. Slaves Of Xul
6. The Gods Who Light Up the Sky At The Gate Of Sethu
7. Natural Liberation Of Fear Through The Ritual Deception Of Death
8. Ethno-Musicological Cannibalisms
9. Tribunal Of The Dead
10. Supreme Humanism Of Megalomania
11. The Chaining Of The Iniquitous
12. Bonus
13. Enduring The Eternal Molestation of Flame (instrumental)
14. The Inevitable Degradation Of Flesh (instrumental)

Karl Sanders
kytary,zpěv, basa

Dallas Toler-Wade
kytary, zpěv

George Kollias
bicí, perkuse

Festivals Of Atonement (MCD) (1995)
Ramses Bringer Of War (MCD) (1997)
Amongst The Catacombs Of Nephren-Ka (1998)
In The Beginning (2000)
Black Seeds Of Vengeance (2000)
In Their Darkened Shrines (2002)
Annihilation Of The Wicked (2005)
Ithyphallic (2007)
Those Whom The Gods Detest (2009)
At The Gate Of Sethu (2012)
What Should Not Be Unearthed (2015)

NILE - At The Gate Of Sethu

Těžko říci zda-li může death metal s nádechem starověkého Egypta v podání NILE ještě něčím překvapit. Sedmnáct let sepisování smrtících hudebních hieroglyfů muselo ze své podstaty poněkud zevšednět a i v tomto duchu je nutno k novinkovému albu přistupovat.

Letošní epos je znovu vystavěn na přísných hodnotách, které z tria Američanů udělaly jednoho z předních představitelů žánru. Pro kapelu pořád zůstává nejtvrdším měřítkem kvality její vlastní historie. Do té se bohužel sedmá studiovka zapíše jako jeden z nejslabších článků.

Po předchozích čtyřech naprosto výstavních opusech (neboli dekádě ve fantastické skladatelské formě) padá na trojici Sanders, Toler-Wade, Kollias stín sebe samotných a možná i trošku únava ze studijní látky. Problém skýtá ona dle mě už otrocká povinnost roubovat do neustále prvotřídního materiálu hudební vazby na (možná už prokleté) téma egyptské mytologie. Různé esence k tomuto účelu vybrané (domnělé zvuky ze záhrobí, etno-ambietní vložky, akustické proklady), které mají za úkol vyvolat tajuplnost atmosféry počátků civilizace a vystupňovat napětí kompozic, působí na „At The Gate Of Sethu“ spíše rušivým dojmem reklamy na exotickou dovolenou.

NILE

Pokud se však oprostím od této dědičné křeče, jež zanechává dojem roztříštěnosti, nedodělanosti a bloudění katakombami fascinujících pyramid, tak při průzkumu technického provedení, zvláště pak Kolliasovy fazóny bubenického Spider-mana, stále nalézám death metal s visačkou par excelance. Jednotlivým skladbám se dá vytknout jen velmi málo a zcela jistě by obstály bez svazující povinnosti obsáhnout historickou příchuť. Za všechny zmíním asi nejpovedenější epizodu „The Gods Who Light Up the Sky At The Gate Of Sethu” ozdobenou náležitě krutou riffovou smrští a specifickou melodikou.

Snad každý zná Karla Sanderse jako zručného skladatele, který nemusí nikomu dokazovat, že umí pracovat s vícerem hudebních podnětů, proto by byla škoda, kdyby nenašel odvahu k nějakému razantnějšímu tahu. Takovému, který by nevyvolával pocit slepého (zištného) dojení dobře zavedené značky. NILE totiž bývali i synonymem pro experimenty a bylo by trestuhodné, aby trojce nechala tuto schopnost zarůst pavučinou.

Kapele by asi nikdo nezazlíval větší využití instrumentálních ploch, volnější ruku při výběru a formovaní poloh zpěvu, či jeho omezení nebo úplné vypuštění. Samo album nabízí i dvě slušivé bonusové skladby bez vokálů, které přímo vybízejí k podobnému kroku, jenž by možná otevřel dokořán dveře i pro smysluplnější a efektivnější uplatnění egyptských i jiných hudebních motivů tak, jak tomu bývalo v minulosti.

I přes vytýkané vady na kráse rozhodně stojí „At The Gate Of Sethu“ za nejeden poslech. Díky charakteristickému tvůrčímu rukopisu a špičkovým výkonům muzikantů ještě stačí na uhájení pozice mezi death metalovou elitou. Posluchač a fanoušek si však při aktuálním statusu skupiny neodpustí otázku, co bude dál. Spokojím se příště pouze s podobnou kostrbatou rutinou?



Zveřejněno: 3.10.2012



Názory redakce
Martin Lukáč
3.10.2012

NILE stále úspešne žijú z toho, že v rámci žánru, akým je technický, brutálny death metal, prišli s originálnym ideovým konceptom a rovnako originálnou hudbou. Vďaka svojským postupom si ich proste s nikým iným nespletiete, takto nehrá nikto iný.

Aj na siedmom štúdiovom albume je všetko, ako má byť, vrátane atmosféry, ktorá u NILE vždy bola v porovnaní s väčšinou kolegov významným plusom. Na „At The Gates Of Sethu“ Sanders, Toler-Wade a Kollias neprichádzajú s ničím ohromujúco novým či oproti predošlej tvorbe prevratným, lenže po 19 rokoch existencie oceňujem to, že kapela je stále pri sile a na vysokej úrovni sa drží toho, čo si vymyslela.

Hudobnícke výkony sú stále skvelé, bubeník je extratrieda, takže dobrá práca. Vedel by som si predstaviť „hrubšie“, hutnejšie gitary a tá jedna z vokálnych polôh, ktorá je ako návrat do demo-čias (kde bol spev taký „divne testamentovský“) je niečo, na čo som si musel zvyknúť. Zvyšok je z môjho pohľadu v poriadku.

[7 / 10]


Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page