Pátek
22.6.2018
Noční verze
 id
 heslo
Rok vydání
2012

Vydavatel:
Steamhammer Records

Stopáž:
53:53

Studio:
LeFink Studios

Produkce:
Sascha Paeth and Miro

1. Manus Dei
2. Sacrimony (Angel Of Afterlife)
3. Ashes To Ashes
4. Torn
5. Song For Jolee
6. Veritas
7. My Confession
8. Silverthorn
9. Falling Like The Fahrenheit
10. Solitaire
11. Prodigal Son (Part I., II. a III.)
12. Continuum

Tommy Karevik
zpěv

Thomas Youngblood
kytary

Oliver Palotai
klávesy, orchestrace

Sean Tibbetts
baskytara

Casey Grillo
bicí, perkuse

+ hosté

Elize Ryd

Alissa White-Gluz

István Tamás

a mnoho dalších

Eternity (1996)
Dominion (1997)
Siege Perilous (1998)
The Fourth Legacy (2000)
The Expedition (2000)
Karma (2001)
Epica (2003)
The Black Halo (2005)
One Cold Winter Night (Live CD/DVD) (2006)
Ghost Opera (2007)
Poetry For The Poisoned (2010)
Silverthorn (2012)
Haven (2015)

KAMELOT - Silverthorn

S jistou dávkou nostalgie se v myšlenkách vracím k jaru 2007. Byla to doba, kdy krom zeleně a obligátních jarních rostlinek začala kvést i má alergie k všudypřítomným a značně marným kapelám melodicko-metalového směru. V hromadě nepotřebného plevelu jsem ovšem narazil i na květinu, která se pro mne stala společnicí toho ročního období a zároveň pádným důkazem, že nezáleží na tom, jaký žánr interpret hraje, ale především jak!

A právě způsob, jakým KAMELOT svůj foch ovládali, mne dokonale přesvědčil o jejich přednostech a sebevědomě mi přeházel žebříček důležitosti podobně koncipovaných kapel. Mystická atmosféra, kompoziční přístup, kde se všudypřítomně proplétaly silné a neotřelé melodie, vyšperkované propracovanými aranžemi a především Royovým magickým hlasem, to v konečném zúčtování bylo něco, o čem snad nesnili ani ti největší „hevíkoví“ skeptici.

Jenže v tu dobu, kdy jsem v euforickém rozpoložení glorifikoval (což ani čas nijak nezměnil) grandiózní trojlístek „Karma“, „Epica“ a „The Black Halo“, přišla na svět „Ghost Opera“ a přinesla s sebou otázku „Jak dál?“ Poprvé se totiž k materiálu přikradla bestie, s níž se dřív nebo později setkávají všechny kapely, které se ocitnou na vrcholu žánru. Dobrý pocit ničící matka rutina. Neklid v duši prohloubil ještě více vyvařený následovník „Poetry For The Poisoned“, jehož nespasila ani plejáda zvučných jmen (Jon Oliva, Gus G., Björn „Speed“ Strid, Simone Simons a další). Než přejdeme k současnosti, dodejme snad jen, že krizi v řadách KAMELOT korunoval odchod jejich poznávacího znamení, fenomenálního pěvce Roye Khana, jehož zprvu na koncertních pódiích nahradil Fabio Lione z RHAPSODY OF FIRE, aby poté i on vyklidil pozici pro nově příchozího Tommyho Karevika.

KAMELOT

Ačkoliv má tento novic za sebou tři angažmá ve švédských progmetalových uskupení (VINDICTIV, SEVENTH WONDER, FIRECRACKER), pátrali byste po jeho minulosti spíše v některém povedeném KAMELOT revivalu. Disponuje totiž velmi podobnou barvou hlasu jako jeho předchůdce a i technika jím prezentovaná vám též bude přinejmenším velmi povědomá. Jedná se tedy o jasnou sázku na jistotu, a to jak pro kapelu, tak pro konzervativní fanoušky, kteří se v živých vstupech spokojí s věrnou interpretací starých, osvědčených skladeb. Těžko říct, jestli je úplně špatně, že se kapelník Thomas Youngblood zalekl možnosti pozměnit tvář kapely, jisté však je, že tak neučinil ani v hudební struktuře nového alba „Silverthorn“.

Přitom poslední desky jasně hladoví po špetce soli, po neotřelém a vzrušujícím kompozičním přístupu, jenž je u KAMELOT již pár let minulostí. Ať už se novinka poslouchá jakkoliv příjemně, ani zde se Thomasovi nepodařil vyřešit rébus, jímž by seřídil zmagnetizovanou buzolu, naznačil tak cestu z bludiště a triumfálně svou kapelu vyvedl zpět do časů, kdy poslech jejích opusů byl skutečným zážitkem.

Smíříme-li se tedy s tím, že kluci elixír excelentních nápadů spotřebovali v první polovině minulé dekády, vyjde nám „Silverthorn“ jako solidní a dobře poslouchatelná metalová deska, jež překvapivě neskýtá tolik hluchých míst, jako předchozí dvě fošny. Je konstruována v šlapavém středním tempu, takže se fanoušci speedových kvapíků krom pár výjimek („Sacrimony (Angel Of Afterlife)“ a „Solitaire“) opět nedočkají kýžené satisfakce, a podobně přijdou na buben i příznivci tíživě temné, až přímo zlověstné atmosféry, tolik prostoupené minulou řadovkou. Novinka je i přes tradiční absenci veselých popěvků přece jenom méně posmutnělá a sází spíše na chytlavost (vydařený střed alba „My Confession“, „Silverthorn“ a „Falling Like The Fahrenheit“), což kvituji s povděkem, jakkoliv je úspěch oproti hvězdné minulosti jen poloviční a opravdový návykový trhák typu „Forever“, „Edge Of Paradise“ nebo „March Of Mephisto“ v nedohlednu.

Pozitivní však je, že i přes občasnou křečovitost postupů umí kapela stále elegantně vybruslit z kýčovitých pasáží a nepustit je za hranu (ne)vkusu. Například poněkud prvoplánový „therionský“ chorál ve „Veritas“ přetne skvělý refrén a v titulní „Silverthorn“ po „nightwisho-dětskému“ sboru zase přebere štafetu zboostrovaná kytara, takže než vás podobné oko na punčoše začne iritovat, je zase dobře.

Nejlépe je u biblické suity „Prodigal Son“, upečené ze tří částí, potvrzující především staré známé stanovisko, že i v těchto nepříznivých časech zůstávají rozmáchlejší kousky jednou z největších devíz KAMELOT. Horší je to s baladou „Song For Jolee“, která nepatří mezi top kousky tohoto střihu a z vlažného dojmu ji nevytáhne ani vzpomínaný Khanův klon.

Jinak se nic zásadního nemění a KAMELOT jsou nadále rozpoznatelní z každé noty. Kytarové výpady, jak bývá zvykem, doprovází podpůrné smyčcové a klávesové hradby, a byť nepůsobí rušivě, dokázal bych si zde představit kousavější zvuk kytar. Avšak to jsou jen drobnosti. Důležitější je, že tito Američané stále patří ve svém ranku mezi to lepší, a že se jim navzdory všem patáliím, jež natáčení předcházely, podařilo vyrukovat s důstojným albem, které se sice těžko dostane na piedestal studiové tvorby těchto borců, ale ostudu jim zaručeně netrhne.


Hooya

Zveřejněno: 26.10.2012

WWW odkaz:


Názory redakce
Morbo
26.10.2012

Můj postoj k novince KAMELOT je trochu smířlivější. Mám plné pochopení pro obavy Thomase Youngblooda sáhnout pro drastičtějších změnách. Tommy Karevik byl "zkhanován" až neuvěřitelně. I nejoddanější fanoušek se neubrání nutkání trochu kroutit hlavou s otázkou, jestli to není až tak trochu trapné.
Ale dobře. KAMELOT nejsou kapelou ani tak velkou ani tak malou, aby si mohli dělat, co chtějí, s jistotou, že si nebudou muset hledat přivýdělek jinde. Řekněme tedy, že máme vstřícnou náladu a promineme jim to. Čeho se nám v podobě "Silverthorn" dostane?
Dle mého názoru nejsilnější desky KAMELOT od "The Black Halo". Ze dvou důvodů. Předně má kapela konečně po mnoha letech opět silný zpěv. Po Khanovi, který byl již na "Poetry For The Poisoned" vyloženě dýchavičný a na následujícím turné mu hlas definitivně odešel, působí Tommy Karevik jako vodopád živé vody. Druhak disponuje album dostatečně silnými nápady, skladby se neslévají v nepřehlednou změť jako na "Ghost Opera" a nepůsobí nejistě a nedotaženě jako na "Poetry For The Poisoned". Výtku bych měl snad jen k produkci, která mi přijde, ač plná a majestatní, příliš hodná a neškodná. Chybí mi dravost. Což je ale dnes bohužel tak trochu standard.
"Silverthorn" považuji za album přelomové. Fanoušci byli přesvědčeni, že pro Khana netřeba truchlit. Já osobně ale tuto sázku na jistotu promíjím naposledy. Doufám, že Tommy Karevik se ukáže jako natolik silná osobnost, že příště do písní vloží více ze sebe a Thomas Youngblood se pokusí hudbu KAMELOT posunout trochu dál. Jestliže ne, bude to již tristní.

[7,5 / 10]
Darkmoor
26.10.2012

Že mají KAMELOT nového zpěváka, to po vypuštění první vlaštovky v podobě skladby „Sacrimony“ někteří méně znalí fanoušci určitě ani nezaregistrovali. Skutečně, je až s podivem, že v ní novic Tommy Karevik zní jakoby Khanovy z huby vypadl, hlavně pokud jste si dali tu práci a poslechli si jeho pěvecký projev (technicky slušný, byť volně zaměnitelný se spoustou podobných hlasů) v některém z jeho předchozích působišť. No, ale světe div se, „Sacrimony“ přesto fungovala a funguje, protože jde o příjemnou vypalovačku se vší KAMELOTí artilérií za ta léta na scéně posbíranou. Otázka pro „Silverthorn“ byla tedy nasnadě, ustojí to podobně i celá novinka? Myslím, že tak na půl. Dvě věci jsou neoddiskutovatelné – materiál pokračuje tam, kde skupina bývala nejsilnější v kramflecích, krapítek ustoupila z temnoty posledních alb a Tommy Karevik ze sebe i nadále ždíme Khana, co jen to jde. Ovšem ono to často nejde, a tak spousta pasáží zní díky této stylizaci nějak nedomrle, křečovitě, zkrátka je poznat, že je tlačen někam, kde není barvou hlasu doma. Pokud na tuhle hru přistoupíte, dostane se vám ta nejklasičtější sázka na jistotu, jakou si pod jménem amerických KAMELOT umíte představit. Zajímavé a neotřelé nápady jsou ale zase o hezkých pár kroků vzdálenější.

[6 / 10]
Skvostnou minulost KAMELOT nevyženete ze vzpomínek ani po poslechu této sympatické desky, a je zhola jedno, zda na ní bude pět Roy Khan nebo jakýkoliv jeho klon.

Autor recenze:
6,5 / 10

Redakce:
6,7 / 10

8,4 / 10





Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page