Středa
20.6.2018
Noční verze
 id
 heslo
Rok vydání
2013

Vydavatel:
Kscope

Stopáž:
54:42

Produkce:
Steven Wilson, Alan Parsons

1. Luminol
2. Drive Home
3. The Holy Drinker
4. The Pin Drop
5. The Watchmaker
6. The Raven That Refused To Sing

Steven Wilson
gitara, basgitara, klávesy, spev

Adam Holzman
hammondy, piano, minimoog

Guthrie Govan
gitary

Marco Minnemann
bicie

Theo Travis
saxofón, flauta, klarinet

+ hostia

Insurgentes (2008)
Grace For Drowning (2011)
The Raven That Refused To Sing (And Other Stories) (2013)
Hand. Cannot. Erase. (2015)
(2016)
To The Bone (2017)

STEVEN WILSON - The Raven That Refused To Sing (And Other Stories)

Doba je zlá. Havrany nechcú krákať, Wilson si doma zo skrine vytiahol sveter, na ktorom má napísané „GATE“, no a s tým predajom hudobných nosičov to tiež nie je ružové. Takže treba koncertovať. Show must go on, a tak vôbec. Nezdá sa však, že by mal Steven navzdory v poslednej dobe úctyhodnej kadencii nových nahrávok strácať dych.

Desať až pätnásť rokov po tom, čo boli domovskí PORCUPINE TREE zásadnou kapelou, musia síce aktuálne vyvracať chýry o vlastnom rozpade, no jednotlivé súčiastky kapely sa jednako nestratia ani samé osebe, čo špeciálne hlavný principál dokazuje vcelku nabitým diárom a, pokiaľ ide priamo o jeho tvorbu, aj zaujímavými doskami.

Medzi kritikou vyzdvihovanými vlastnými sólovkami sa tak nestratil ani minimalistický debut STORM CORROSION, kde síce spojil svoje sily s iným, švédskym hudobným mágom, no počuteľne mal hlavné slovo.

Agilný štyridsiatnik svoju sólovú tvorbu zjavne chápe ako tribute projekt, keď jej prostredníctvom ohýba koleno pred oltárom vybudovaným veličinám hudby zlatých sedemdesiatych rokov, ktoré ho ako umelca definujú. Majstrovstvo, s akým tak činí, tradične tkvie v schopnosti ukočírovať a umne prepojiť zásadné „sujetotvorné“ činitele. A pokiaľ možno, počuteľne sa pri tom neopakovať.

Obrázek1

Navzdory svižnému rozbehu pod diktátom basy a hojnosti technických pasáží nahrávka veľmi rýchlo odhalí svoj všeobecne komorný charakter. Tentokrát Wilson stavil výhradne na dlhšie kompozície a dokázal ich naplniť výživným obsahom. Fantastické, naozaj zmysluplné sóla na rôznych nástrojoch tak len sporadicky nechá skĺznuť k inštrumentálnej masturbácii. A tam, kde sa tak stane, vám do hlavy vtlačí pocit, že ide o nevyhnutnú súčasť jeho sebarealizácie. Ventil zle skrývaného narcizmu. A že je teda logicky všetko v poriadku.

Rytmickými saltami a atmosférickými predelmi dodáva aj najdlhším skladbám vnútorné napätie - frenetické sonické vyvrcholenie „Svätého Piča“, predznamenané progresívnym „kingcrimsonovským“ zauzľovávaním šnúrok a kontemplatívnou medzihrou, patrí k najzaujímavejším pasážam albumu.

Čo je dôležité, skladby obstoja aj bez týchto „púťových atrakcií“ – naplno odhaľujú svoj potenciál aj v mysli poslucháča ako na kosť ohlodané a zbavené všetkých tých komplikovane sa tváriacich vyhrávok. Tradične podmanivá Porcupinovská psychedélia sa nielen v tých „výklusových“ skladbách stará o dostatok takmer až katarzných momentov. Náhla fascinácia, teplý pohľad von oknom, príjemná husia koža na rukách...  Chápeme sa.

Wilson tu nemusí nutne ohurovať zložitosťou a komplexnosťou hudobného prejavu. No práve tam, kde vaše sluchové receptory prestane pokrývať hustými pavučinami „progresívnych“ prstolamov, vás ako jeden z mála hudobníkov pre ten prchavý okamih nainfikuje falošným pocitom, že viac už v hudbe počuť a zažiť nepotrebujete.

Dôvodov, prečo sa k „Havranovi“ vracať, je dostatok. Ak sa vám navyše odhaľujú len postupne a pomaly, vy a váš prehrávač sa síce spočiatku zapotíte, no takto príjemne vám po vynaloženej „námahe“ príliš často nebýva.

Z Wilsonovej kazateľnice už možno nezaznieva nič vyložene originálne, no keď medzi notami zachytíte zanietené rozprávanie o velikánoch (britskej) progresívnej hudby, zabalené do súčasne a moderne znejúceho zvukového kabátu, nemôžete si pomôcť. Svoje už tak indiferentné okolie zasypávate otravnými prehláseniami o jednej z progresívnych nahrávok roka.


Martin

Zveřejněno: 3.6.2013


Názory redakce
Marigold
4.6.2013

Neobyčejně pestrá toulka prog rockovým vetešnictvím fenomenálního sběratele a kronikáře žánru Stevena Wilsona. Havran rozhodně zpívat nezapomněl. Tohle album má pečlivou dramaturgii, která drží pozornost po celou stopáž, výtečně kloubí širokou škálu poloh a de facto ani jednou nedovolí, aby člověk propadl pocitu, že tohle zákoutí zná od Wilsona až příliš důvěrně. Přitom třeba "Drive Home", tahle zklidněná jízda podvečerní krajinou, tak moc evokuje podobné songy PORCUPINE TREE... ale i slyšený příběh vyzní v kontextu těch ostatních jako perla. "The Raven That Refused To Sing" patří mezi ona vzácná alba, kde takřka chybí otravný exhibicionismus a kde se nostalgie nestává zatuchlým větráním starých skříní. I přes všechnu tu zaprášenou žánrovou veteš zní Wilsonova sólovka přesně tak, jak má - pokorně, barvitě a nesmírně sugestivně. Looking forward to his other stories...

[8,5 / 10]
Darkmoor
3.6.2013

Opravdu povedená nahrávka se Stevenovi podařila a za ten skvělý pocit z ní vděčí především výtečnému startu v podobě mnohavrstevného "Luminolu" - to je skladba, která umí pohltit. Co na tom, že celý komplet vlastně skládá poklony otcům progresivního rocku, poslechněte si třeba geniální saxofon Theo Travise a veškeré myšlenky na pouhé komplilátorství vás zaručeně přejdou. Rozhodně nejlepší Wilsonova sólovka...

[8 / 10]
Hooya
2.6.2013

Poslední dobou mě tvorba tohoto anglického velikána čím dál více míjela, tudíž jsem do třetího sólového alba nějaká zvláštní očekávání nevkládal. Tentokrát to však Steven dokázal. Konečně přestal halit nahrávku do únavné depresivní šedi, namísto toho nabral na štětec pestrou škálu barev a na paletu začal nanášet motivy jako za starých časů. Navíc výsledný obraz dostatečně vystínoval, nepřepískl stopáž, a co je nejdůležitější, za pomocí fantastického instrumentálního pod(k)ladu (Marco Minnemann se doslova utrhl ze řetězu) stvořil vynikající skladby. Za všechny uvedu úvodní kompozici „Luminol“ - skladbu, která je skutečným výtryskem geniality, jaký jsem u mistra už dávno neviděl. Nejlepší sólový Steven Wilson, nejlepší Wilson za hodně dlouhou dobu.

[8,5 / 10]
Wilson už nemá komu čo dokazovať. Ak sa aj predvádza, tak preto, že v jeho ostatných projektoch sa nemôže. Popri tom našťastie opäť prináša ďalšiu porciu skvelej muziky.

Autor recenze:
8,5 / 10

Redakce:
8,3 / 10

8,6 / 10





Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page