Sobota
21.7.2018
Denní verze
 id
 heslo
Rok vydání
2013

Vydavatel:
Columbia, Mute

Stopáž:
57:55

Produkce:
Ben Hillier

1. Welcome To My World
2. Angel
3. Heaven
4. Secret To The End
5. My Little Universe
6. Slow
7. Broken
8. The Child Inside
9. Soft Touch/Raw Nerve
10. Should Be Higher
11. Alone
12. Soothe My Soul
13. Goodbye

Dave Gahan
zpěv

Martin L. Gore
kytara, basa, klávesy, piáno, syntetizátory, zpěv

Andy Fletcher
systetizátory, klávesy

Speak And Spell (1981)
A Broken Frame (1982)
Construction Time Again (1983)
Some Great Reward (1984)
Black Celebration (1986)
Music For The Masses (1987)
101 (live) (1989)
Violator (1990)
Songs Of Faith And Devotion (1993)
Ultra (1997)
The Singles 81-85 (1998)
The Singles 86-98 (1998)
Exciter (2001)
Remixes (2004)
Playing The Angel (2005)
Sounds Of The Universe (2009)
Delta Machine (2013)

DEPECHE MODE - Delta Machine

„Ty nevypadáš ani jako somrák, ani jako vekslák, ani jako depešák....“, takto nějak zněl jeden z mnoha nezapomenutelných myšlenkových průchodů v jistém Českém kultovním filmu z roku 1989. Mě se však podobná úvaha týkat nemohla, protože tomu bude už dvacet let, co jsem se vší vážností praktikoval obyčeje skalního fanouška DEPECHE MODE.

V té době snad nebylo v Československu jedince, který by si na ulici neuměl zařadit ony „černé“ melancholicky vzhlížející figury. Nukleární síle britského hudebního fenoménu potom podlehla i všemocná, rozkládající se, Strana, jež už v roce 1988 požehnala prvnímu koncertu tehdy ještě čtyřčlenného tělesa na naší půdě, a to, jak jinak, za obrovského zájmu místních příznivců, padělatelů lístků a zodpovědných medií, jimž tenkrát se svými názory vévodil Mladý Svět.

Při pohledu na aktuální letopočet zjišťuji, že šrumec a mediální vánice kolem této syntpopockové značky vůbec neubraly na síle, akorát možná není tak ozařující, protože tu jsou další komety, a je jich mnoho, kteří ten marketing přece jenom také umějí obratně praktikovat.

Přestože jsem už velmi dávno z horlivého fanouškovství odrostl (kromě té zádumčivé image už ani nesbírám remixy jejich skladeb), tak samozřejmě dění a tvorbu současné tříkrálové sestavy se zájmem sleduji. Trio, jenž je při koncertech chvályhodně doplňováno dalšími hudebníky z masa a kostí (hlavně pak ty živé bicí přinášejí znatelný a osvěžující rozdíl) ustálilo emise svých desek do čtyřletých cyklů a letošní „Delta Machine“ je jejich třináctou řadovkou v třicátém třetím roku jejich existence.

Po poněkud těžko přístupném až elektronicky surovém předchůdci „Sounds Of The Universe“ se nám kapela rozhodla opět ukázat svojí melodičtější a písničkovější tvář, jež by dle vyjádření šedé eminence Andyho Fletchera měla kombinovat bluesovější postupy (Delta-jakožto delta řeky Mississippi, kolébky blues) vyjádřené přes běžné instrumenty ansámblu tedy syntetizátory (resp. Machine).

Kolekce především znovu objevuje famózní pěvecké schopnosti páně Davida Gahana. Baryton tohoto čerstvého padesátníka jakoby nabíral čím dál tím více různých vokálních barev, jež by se asi daly abstraktně charakterizovat jako půvabné odstíny podzimu života a hromadících se zkušeností („Angel“, „Heaven“). Zde jsem si jistý, že jeden z nejcharismatičtějších popových zpěváků chodící po této planetě bude i nadále schopný rozhoupat narvané stadióny, a to nejen jeho taneční gymnastikou a „self-akupresurou“ v oblastech pánve, ale právě jeho procítěným hlasovým přednesem.

Největším pro ale i proti disku je právě ten fakt, že se až přespříliš točí kolem Gahanova zpěvu, který na jednu stranu opravdu dokáže posluchače strhnout, na stranu druhou ten samý posluchač při opakovaných posleších hledá více oné specificky konstruované hudební melancholie, resp. hudby jako takové, která by jaksi vyvážila jinak zdařilý Davidův recitál. Tento stav těžko definovatelné vyrovnanosti nabízí jenom pár skladeb, „The Child Inside“ tu však odrecituje Martin Lee Gore, vitální „Should Be Higher“, citlivá „Alone“ nebo přímo klasicky „depešácky“ vystavěná „Soothe My Soul“.

Jinými slovy letos zvolená forma syntetizátorových vsuvek vystupující z pozadí Gahanova přednesu prostě vytváří jenom malou rovnováhu jeho dominantnímu zpěvu, jenž se sice náramně poslouchá, ale jeho (vše)mocná intenzita jakoby i bolestivě propalovala jakési povědomě chtěné pouto nějakého bližšího vztahu s deskou. Situace ovšem není bůhví jak tragická, a jak je i výše vidět i z výčtu povedených skladeb, tak „Delta Machine“ umí svým způsobem hodně potěšit celou řadou vydařených kompozic, těžko však už nadchnout a vyčarovat tak impozantní a nezaměnitelné atmosféry, jako alba „Music For The Massses“ „Violator“, „Songs Of Faith And Devotion“ nebo i osm let staré „Playing The Angel“.

Novinka v diskografii určitě nezapadne, protože po skladatelské stránce mají DEPECHE MODE pořád co nabídnout a i přes občasné (nezávadné) přešlapování na místě, toho není opravdu málo. Jejich soupeř není ani tak čas nebo absence svěžích nápadů, ale ona samotná a vele úspěšná historie kapely, jež přináší svá nemalá (nostalgická) očekávaní.


Subeer

Zveřejněno: 29.7.2013




Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page