V průběhu času (prakticky třiceti let) se hudební styl plzeňské skupiny ZNOUZECTNOST (dále jen ZNC) měnil tak často, jako se otáčí korouhvička na kostele svatého Bartoloměje. Od jakéhosi avantgardního pojetí punkové hudby se ZNC přes různé formy tvrdších žánrů dostala až k folkrocku, který byl na jejích posledních deskách zastoupený nejvíc. Pro kapelu ale není problém střídat různé žánry i v rámci jednoho alba, což jednak prospívá pestrosti skladeb, a také to lépe eliminuje hrozbu brzkého oposlouchání (drtivá většina jejich nahrávek se mi neoposlouchala dodnes a to je znám už téměř dvě dekády).
Novinka je v určitých směrech proti svým nedávným předchůdcům odlišná. K nahrávání se (kromě zvukaře) dostavilo jen základní trio, tudíž se na desce nenachází žádné zpestřující elementy jako v minulosti například ženský zpěv, příčná flétna, nebo saxofon. Akustické pasáže jsou zde zastoupeny minimálně, „Beat simplicitas“ se totiž nese ve znamení tvrdosti a syrovosti. Vždyť jak jinak by měla znít deska, která startuje regulérním deathmetalovým „murmurem“ ? Metalový našinec krom toho ocení i kovový zvuk Démovy kytary, ale ten už je, dá se říci, vlastně standardem.
Ještě větší posun jsem ovšem zaznamenal v lyrické složce jednotlivých písní. Na poměry ZNC jsou některé z nich až nezvykle vážné a víc nutí posluchače k zamyšlení. Ať už jsou to Démovy životní vzpomínky („Šroubek“), či Goldovy komentáře (kritika?) aktuální doby („Každý věk má hrdiny“, „Čech Orba“ a „Nejlepší ze všech světů“). Nevím jak to mají ostatní posluchači, ale mně tyto písně navozují „příjemně depresivní“ atmosféru „Obludného neználka“, i když hudebně už je to samozřejmě někde jinde.
Na „Bonanzu“ z předchozí desky navazuje „Jericho“ s motivem jak z pera Ennia Morriconeho a načrtnutou trilogii z divokého západu uzavírá „Kovboj jménem Dan“. Z koncertů již delší dobu známá „Vlak do Ženevy“ potěší také ve studiové verzi. Jde o jasný hit alba s velkým potenciálem na videoklip – pokud by skupina využila služeb některé z těch „startovacích“ stránek, kde se shromažďují peněžní prostředky na vydávání čehokoliv, jsem si jistý, že fanouškovská základna by natočení videoklipu ráda podpořila.
Ač jsem ve výše napsaném vypichoval určité odlišnosti a rozdíly proti předcházející tvorbě, jednalo se spíš o drobné nuance, které nikterak nepopírají typický skladatelský rukopis obou hlavních autorů. Prakticky všechny skladby mají chytlavý a dokonale naaranžovaný refrén, který vše zachrání i v případě, že dotyčná píseň není úplný „majstrštyk“ („Ziggy Boy“ nebo slovensky zpívaná „Federální“). Zvuk a produkce jsou bez chyb, těžko lze předpokládat, že by si to takoví zkušení matadoři nepohlídali. Snad nebudu působit jako bláznivý schizofrenik, když můj závěrečný verdikt bude takový, že „Beat Simplicitas“ je na poměry ZNC netradiční nahrávkou, ale přitom má všechny typické znaky „znouzí“ tvorby. Přesvědčte se sami.
