Čtvrtek
19.10.2017
Noční verze
 id
 heslo
Rok vydání
2002

Vydavatel:
GUN Records

Stopáž:
53:13

Studio:
Chapel Studios, Lincolnshire (UK)

Produkce:
Rhys Fulber

1. isolate
2. erased
3. two worlds
4. pray nighfall
5. primal
6. perfect mask
7. mystify
8. nocelebration
9. self-obsessed
10. symbol of life
11. channel for the pain
12. xavier (bonus)
13. snmall town boy (bonus)

Greg Macintosh
kytara, programming

Nick Holmes
vokály

Lee Morris
bicí

Aaron Aedy
kytara

Steve Edmondson
basa

Lost Paradise (1990)
Gothic (1991)
Shades Of God (1992)
Icon (1993)
Draconian Times (1995)
One Second (1997)
The Singles Collection (1997)
Reflection (1998)
Host (1999)
Believe In Nothing (2001)
Symbol Of Life (2002)
Evolve (Live) (2002)
Paradise Lost (2005)
In Requiem (2007)
Faith Divides Us - Death Unites Us (2009)
Tragic Idol (2012)
The Plague Within (2015)
Medusa (2017)

PARADISE LOST - Symbol Of Life

Symbol života. Symbol toho, že jedna z velkých legend gotického metalu žije. Symbol radosti pro všechny fanoušky starých kytarových časů. Ale zároveň symbol, který se v nánosech moderní muziky neztratí jako anachronismus. Symbol Of Life jedné z nejlepších kapel 90. let – PARADISE LOST. Doba úpadku a sčítání prodaných výlisků je snad definitivně za námi a albionští melancholici zase hrají hudbu tryskající od srdce – temnou, charakteristickou, nezaměnitelnou. Propad do hlubin končí, Host byl zřejmě příznačným sáhnutím na dno, Believe In Nothing odrazem, Symbol Of Life vynořením se nad hladinu průměru. Albem, které po dlouhé době dává v celé stopáži jasný smysl, které neutápí atmosféru v proklaté „mediálně přijatelné“ omáčce. Albem, které je hodno „miltonovského“ odkazu.

Je to patrné od prvního tónu – co tě nazbije, to tě posílí. A avantýra s komerčním popíkováním PARADISE LOST nikterak neoslabila, ba naopak. Jakoby jim dala impulz, vyprovokovala v nich vnitřní zlost a emotivní přetlak. A z toho všeho stvořen byl Symbol života. Předně – rád bych varoval před pocitem, že tohle album je nějakým „návratem“ k doomovým kořenům. Směr, který Britové nastoupili albem One Second, je zachován. Ztracený ráj nechce přešlapovat na místě, nebojí se moderny, nebojí se hokus-pokusů (tentokrát ovšem promyšlených a nikoli vykalkulovaných). Z nedávné minulosti si přinesl um napsat hitově ambiciózní skladbu (kupříkladu singlovku „Erased“), dovedně začlenit do své muziky živé smyčce (velmi vydařený orchstrální opar se vznáší nad titulní skladbou), ale na rozdíl od posledních počinů zapomněl na cukrkandlovou produkci a něžňounké provedení. Přitlačilo se na všechno, na co přitlačit šlo. Rapidně ubylo samplů, rytmika konečně stojí na pevných a variabilních úderech Lee Morrise a ne na tenkém artificiálním ledě tokajících mašinek. Taktéž Nick Holmes jaksi rezignoval na snahu zavlažovat dívčí textílie svým úlisně popovatým hláskem a důkladně rozkmital vazy. Jeho projev má velmi blízko k staré „hetfieldovštině“, přičemž občas si zaběhne přibrousit ostří i k drsnějšímu křiku (působivý nářez „Channel For The Pain“). Určitá učesanost z něj nezmizela, ale pokud v minulosti působila mnohdy jalově, pak na Symbol Of Life se odrazila spíše ve větší konzistentnosti vokálu a vylepšené technice. Kolik emotivity má Holmes v hlase netřeba pamětníkům starých časů připomínat…

Hlavním pilířem PARADISE LOST ale byl, je a bude Greg MacIntosh – jeho mozek a jeho kytara. Specifické riffy a nazvučení jednou pro vždy ovlivnily styl dnes běžně nazývaný doom rock. A když se nedařilo jemu, poroučela se celá kapela do stádečka unifikovaných anglických kytarovek. Stačilo překrýt jeho instrument křemíkovým příkrovem a je po atmosféře. Symbol života pouští kytary opět ke slovu – nikoli ty zmutované a přeefektované hybridy – ale ty poctivé a nesmlouvavé. V této souvislosti často padá příměr k RAMMSTEIN… Nevím, drazí přátelé, srovnávat Ztracený ráj s Beranidlem jen proto, že si MacIntosh a Aedy tu a tam sáhnou do mošny pro přímočarý a nabuzený lauf („Perfect Mask“), je podle mne za vlasy přitažené. Určitá souvislost tu bezesporu je, ale při vší úctě – kytarista formátu MacIntoshe by si mohl s německými androidy denně vytírat… víte co. A na Symbol Of Life to dokazuje. Neučesané melodické postupy, jednoduché a přitom naprosto unikátní riffy. Samply sice občas vytvářejí dojem, že Ztracený ráj podlehl novometalové vlně, ale když si je odmyslíte, najdete pod nimi kytarovou klasiku, jakou Angličané produkovali již v dobách, kdy pánům z LINKIN PARK tekl po bradě první shake (to je případ úvodní hopsárny „Isolate“) . Kusy jako „Pray Nightfall“, „No Celebration“, nebo „Two Worlds“ nechť jsou důkazem návratu ke starým dobrým mustrům – rozbouřený riff + naříkající sólovka = PARADISE LOST. Rovnice, která už pěkných pár let platí…

Symbol Of Life je konečně naplněním toho, po čem celá kapela toužila od dob Draconian Times. Jestiť to fošna moderní a přitom jedním dechem tradiční a příjemně dřevitá. Vrací zpět vše, co učinilo z PARADISE LOST ikonu temného metalu a navrch přidává notnou dávku modernosti. Nevěřili jste, že se to stane? Já také ne. Ale je to pravda. Ztracený ráj se vrací v plné síle.


Marigold

Zveřejněno: 10.12.2002


Symbol Of Life je konečně naplněním toho, po čem celá kapela toužila od dob Draconian Times. Jestiť to fošna moderní a přitom jedním dechem tradiční a příjemně dřevitá. Vrací zpět vše, co učinilo z PARADISE LOST ikonu temného metalu a navrch přidává notnou dávku modernosti. Nevěřili jste, že se to stane? Já také ne. Ale je to pravda. Ztracený ráj se vrací v plné síle.

Autor recenze:
8,5 / 10

Redakce:
zatím nehodnoceno

7,8 / 10





Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page