Středa
13.12.2017
Denní verze
 id
 heslo
Rok vydání
2017

Vydavatel:
Kitchenable Records

Stopáž:
43:41

Další informace:
Dynamic range: 6 (FLAC)

1. Trans Am Sunday
2. Monsterbater
3. Dimensional Beard
4. Up The Down Walls
5. Monolith
6. VHS or Sharon Stone
7. Cincinatti Juggernaut
8. The Grey Mountain
9. Night of 1000 Daggers
10. Sunset Adieu

Ben Harwood
vokály, kytara, klavír

Jeff Silva
bicí

Hobosexual (2010)
Hobosexual II (2013)
Monolith (2017)

HOBOSEXUAL - Monolith

Karty na stůl, holoto. Kdo z vás někdy neměl chuť nechat si narůst plnovous, přibrat pár kilo, hlavu si ovázat šátkem a s kejtrou obrážet zaplivaná bistra a motoresty podél nekonečných amerických highways. Upocený oktanový blues. Nehlaste se tolik. Romantika nekočícího asfaltu a monotónních planin, bůčkatých peroxidových koček v minisukních, hranatých kár, chromovaných kamionů. Prostě Americana jak z blbý pohlednice. Pokud jste na tom jako já, tedy, vousy vám nerostou, břicho tekoucí přes kalhoty ve vás vyvolává nevolnost, pod šátkem se vám potí hlava a na kytaru nehrajete, možná vezmete za vděk kapelou, která tuhle rachotu udělá za vás. Říkají si HOBOSEXUAL, protože nedbají o svůj zevnějšek a tak trochu připomínají somráky. Jsou dva a když Bůh naděloval buňky pro rock´n´roll, roztrhl se mu s ním nad Seattlem pytel. A zrovna nad barákem bubeníka Jeffa Silvy a zpívajícího kytaristy Bena Harwooda. 

Od roku 2009 se tohle svérázné střapaté duo se zálibou ve svérázných rodinných fotografiích zapsalo do kroniky místní rockové scény stříbrným písmem, nejen díky pověstným energickým koncertům, na nichž kapela připomíná dvouhlavé dynamo, ale i díky třem deskám. HOBOSEXUAL vzývají především zemitý blues rock a jeho početné dějinné levobočky. Poctivá, fortelná muzika, stojící na zemitých Benových riffech a šlakovité Jeffově hře, se přelévá i na novinkovou desku „Monolith“, která se zálibně poohlíží do časů osmdesátkových pudlíků, rockerů se zařízlými poklopci a siláckých gest.

Nebyli by to ovšem HOBOSEXUAL, kdyby tenhle hair metalový a hard rockový oltář nevyšperkovali nadhledem. Nostalgie po odpoutaném mládí dýchá z chytře napsaných textů, které se toulají vzpomínkami i fantazií o dobách, která byla stejně adrenalinová a pubertální jako „unprotected sex and illegal fireworks“. Songwritting seattleské dvojky patří k ukázkám účelnosti, encyklopedických znalostí žánrů a toho, čemu se všeobecně říká srdcařství. Otevírák „Trans Am Sunday“ je poklonou líným californským dnům, při němž HOBOSEXUAL trochu netradičně vrství kytary, takže jejich projev evokuje stoner / melodický doom metal v podání třeba takových PALLBEARER. Už dvojka „Monsterbater“ ale vrací výhybky na své místo – Ben hard rockově zariffuje od podlahy, Jeff odpálí nervně stepující bicí a vyráží se na bezstarostnou jízdu širou plání, kde vás v protisměru míjí majestátní cadillacy a motory zpívají své hříšné boogie. 

HOBOSEXUAL jsou možná nostalgičtí, ale nenechávají se svést k slzavé melancholii. Nejblíž k ní má těžkotonážní křižník brázdící vody americké popkultury „VHS or Sharon Stone“, jasný to vrchol desky, a blues rocková „Night of 1000 Daggers“. Jinak se ale „Monolith“ chlapácky drbe v rozkroku a vydechuje kouzlo podobné ošoupaným košilkám rockových vinylů (motiv, který si kapela vetkla na obal desky). Vedle přirozeného zvuku a plnotučné produkce si zaslouží vyzdvihnout i vtipný twist, kterému pracovně říkám časová zpátečka. Stonerový pařez „The Grey Mountain“ zakoření v šesté i sedmé dekádě a vyvrcholí psychedelickým kvílením. Závěr desky se zhlédne v drsném blues, dokonce i Jeff, který do té doby výškami vyzývá na souboj hair metalové a glam rockové heroes, se na „Sunset Adieu“ ponoří do hluších rejstříků. 

Není rocková poloha, kde by se tahle kapela necítila doma. Hraje žánr, který miluje od kořínků ke konečkům a umí to dát najevo tím nejlepším a nejpřirozenějším způsobem. „Monolith“ kombinuje řadu různých vlivů, přesto soudržností dostává svému názvu. Když vám Bůh dával rock´n´roll, chtěl, abyste se k němu chovali přesně takhle! 


Marigold

Zveřejněno: 8.12.2017



Názory redakce
Dalas
7.12.2017

Tito cápci s rozkošným názvem nejsou prvními nástrojovými minimalisty (kytara + bicí), se kterými zde máme tu čest. Ovšem jsou rozhodně prvními, kteří nedrhnou čistokrevný metal a místo toho jedou staré dobré rockové hodnoty. A jedou je pěkně živelně a zároveň s citem pro tradice. Chvíli máte pocit, že jste se ocitli na konci šedesátých let uprostřed květinového poblouznění a pak si zase připadáte jako kytarový hrdina o dekádu později. Tenhle způsob přehrávání prověřených postupů zdá se mi býti velmi šťastným, protože těmto Američanům věřím každou notu. Ne, klasická rocková muzika jen tak brzy neumře! Tito a jim podobní se o to vždy postarají.

[7,5 / 10]


Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page