Pátek
24.11.2017
Denní verze
 id
 heslo
Rok vydání
1996

Vydavatel:
Massacre Records

Stopáž:
61:05

Studio:
The Dallas Sound Lab, USA

Produkce:
King Diamond, Tim Kimsey, Andy LaRocque

1. The Graveyard
2. Black Hill Sanitarium
3. Waiting
4. Heads on the Wall
5. Whispers
6. I´m not a Stranger
7. Digging Graves
8. Meet me at Midnight
9. Sleep Tight Little Baby
10. Daddy
11. Trick or Treat
12. Up from the Grave
13. I am
14. Lucy Forever

King Diamond
zpěv, klávesy

Andy LaRocque
kytara

Herb Simonsen
kytara

Chris Estes
baskytara

Darrin Anthony
bicí

Fatal Portrait (1986)
Abigail (1987)
Them (1988)
Conspiracy (1989)
The Eye (1990)
A Dangerous Meeting (1992)
The Spider´s Lullabeye (1995)
The Graveyard (1996)
Voodoo (1998)
House of God (2000)
Abigail II: The Revenge (2002)
The Puppet Master (2003)
Deadly Lullabyes Live (2004)
Give Me Your Soul ... Please (2007)

Síň slávyKING DIAMOND - The Graveyard

Obláček vzduchu vydechnutého v noční tmě, prosvícené září úplňku, záblesk nejčistší hrůzy v očích nezletilého děcka, do morku kosti se zadírající dutý náraz lopaty o víko rakve. Opus Magnum. Mohl bych napsat tisíc takových přirovnání, a přece bych asi jen velmi těžko přesně pojmenoval to, co se King Diamond povedlo zhmotnit na sedmém (symbolicky?) řadovém albu nazvaném sugestivně „The Graveyard“ nebo-li „Hřbitov“, albu ve srovnání s dosavadní diamantovou tvorbou výrazně dlouhém (60 minut), což ovšem přesně odpovídá obrovskému náporu autorské potence, jaký tradičně výhradní autoři King Diamond a Andy LaRocque snad do té doby ještě neměli.

K úplnému pochopení celé téhle nádherné zvrácenosti se ale nejprve projděme ztvárněným příběhem, hlavně kvůli lepšímu pochopení podstaty věci. King jej vypráví v první osobě coby šílenec, který se chtěl pomstít jistému McKenziemu, protože ten, poté, co zneužil svou sedmiletou dceru Lucy, to svedl na něj a šílenec byl za to nespravedlivě potrestán. Tenhle šílenec po zavraždění ošetřující sestry utíká ze sanatoria na Černém kopci, kde byl kvůli své ´mentální slabosti´ vězněn, a v touze po pomstě dobíhá až ke známé bráně hřbitova, jak sám říká, ke svému domovu. Za dlouhých nocí si vzpomíná, že když někdo přijde o hlavu na hřbitově, jeho duše pak nemůže utéct, žije dál v mozku hlavy, která obrazně řečeno nemůže dále, než na zeď hřbitova, což si pak ověřuje mimo jiné i na místním hrobníkovi. Jistý si sám s sebou pak několik týdnů za sebou pečlivě sleduje malou Lucy, McKenzieho dceru, aby si osvojil její denní rozvrh, až jednoho dne využívá její důvěřivosti a pod záminkou, že její otec právě nemá čas, ale že za ní přijde, zatímco si spolu budou hrát, jí odvádí na svůj hřbitov, kde užaslé a brečící děvčátko za měsícem ozářené noci nechává sledovat, jak vedle sebe kope sedm hrobů. Tutéž noc, když dokončí poslední ze sedmi hrobů, šílenec volá McKenziemu a dává mu ultimátum, následující půlnoc na něj bude čekat u hřbitovní brány, nebo bude jeho dcera Lucy mrtvá. Pak ukládá Lucy do šíleně neuvěřitelného lože, rakve, s ukolébavkou na rtech a Lucy, na pokraji opravdového šílenství, brečí a volá svého tátu, který jí tolik ublížil. McKenzie přichází na hřbitov a šílenec s ním rozehrává zvrácenou hru – nad sedmi čerstvými hroby, v jednom z nichž je Lucy, mu předá lopatu, aby si jí během tří pokusů našel – buď anebo. Na potřetí se to McKenziemu povede, nicméně to už je šílencem odsouzen k smrti v právě vyhrabaném hrobě. Zachráněná Lucy si však počíná tak neopatrně, že šílence připraví o hlavu, a protože si nakonec vybere správně, nezachrání otce, ale šílence, jehož hlavu si s sebou ze hřbitova odnáší v batohu už navždycky.

Na pozadí téhle originální zápletky pak King Diamond rozehrávají svoji hudební hru se životem a smrtí a je to skutečně nebezpečná hra. Když dozní hřmění hromů a blesků v úvodním intru, v němž si náš šílenec uvědomuje, kdo vlastně je a co chce, rozčísne, a to do slova a do písmene, ticho další, tentokráte kytarový blesk. Mohlo by se říct, obyčejný heavy metalový riff, ale je toho v něm daleko více, je hluboký, až uši přecházejí, je silný jako skála a Kingův schizofrenický vokál se po něm vozí jako kuličky v čerstvě namazaném ložisku. Zároveň odráží vlastnost, která zdobí veškerou kytarovou rozšafnost, co jí jen na téhle nahrávce je, a jen malým kouskem z ní je třeba i nečekané a maximálně užitečné vkládání sól (i když ta mají také svou vlastní sílu, srovnejte si třeba úvod „Waiting“ či střední část „Digging Graves“). A když máte pocit, že kytarové čarování právě vrcholí (mimochodem ve zřejmě nejúžasnější skladbě King Diamond všech dob, právě zmíněné „Digging Graves“, stupínek po pomyslném stupínku skvěle dramaticky vystavěné (všimněte si mrazivého zvonění zvonu ve chvíli kdy King prožívá větu „does that mean …“) sonátě smrti a pomsty), přicházejí také sugestivní klávesy, vyzkoušené už na minulém albu „The Spider´s Lullabye“. Klávesové šílenství, jinak to totiž nelze nazvat, vrcholí ve skladbách „Sleep Tight Little Baby“, „Daddy“ a „Up from the Grave“, umocněných víceméně pasivnější účastí všech ostatních nástrojů a sólovým vypíchnutím toho za nehty lezoucího mrazivého zvuku, té snůšky zmaru, žalu a neštěstí, který snad ani z klávesových klapek není možné vyloudit. Nad tím vším, veliký ve své výrazové nedostižnosti, sehrává svůj prozatím nejlepší a možná i životní herecký a pěvecký výkon i samotný King Diamond, schopný posluchači přiblížit opravdu všechno, brečící Lucy počínaje a telefonujícím šílencem či zmateným McKenziem konče. Ale nejsou to jen postavy, co ožívá v jeho hrdle, protože King jde ještě dál a daří se mu předvést i pocity, například úplně hmatatelný hlad po pomstě v „Meet me at Midnight“ /když coby šílenec zpívá „ … Oh, pomsta je sladká!“ nebo když si sám pro sebe hodnotí McKenzieho slovy „ … Je to takový hajzl, ještě větší než jsem já, a že já jsem!…“) či zlomyslnost /to když pitvořivým „La-la-la“ škodolibě napodobňuje právě kopajícího McKenzieho/. Jeden by až pochyboval, zda-li nemáme tu čest s novodobým Faustem. Budoucnost možná ještě ukáže (zatím se tak, alespoň předpokládám, nestalo), jestli nám po Kingovi jednoho krásného dne nezbyde jenom díra ve stropě. I když „Hřbitov“ by za to opravdu stál. Ó bože, už zase se rouhám!


Louis

Zveřejněno: 21.1.2003




Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page