Kanadská formace VOIVOD se s každým svým řadovým počinem přesouvá na jinou planetu. Změna gravitace, oslnivé rozdíly barevného ladění atmosféry a proměnlivé klimatické podmínky, jimž byl jejich kosmický koráb posledních dvacet let vystaven, se podepsaly nejen na stárnoucí a chátrající konstrukci, ale také na obsazení samotné posádky. Těžkou zatěžkávací zkouškou je jejich první cesta v novém milleniu. Vždyť tato hvězdná bárka, oprýskaná kosmickým prachem, může úspěšně zakotvit v docích bohaté galaxie nebo se navždy ztratit v černých záhybech nekonečna.

Kvartet chladného Quebecu byl v 80.letech svým způsobem hudební nezmar, který svůj progresivní metal tlačil s vrozenou tvrdohlavostí a neutuchající bojovností stále vpřed. Away, Piggy, Snake a Jean Yves nebrali ohledy na mainstreamová pozlátka a s radostí se uzavírali do soukromé cely metalové zpupnosti, rockové hravosti, industriálních jisker, ba i prostoduchého punkového zabarvení a se zřejmou bezostyšností odmítali okázalé nabídky na propuštění. Schizofrenie bohémské nenažranosti však na sebe nenechala dlouho čekat. Leccos již skrytě naznačovalo album „The Outer Limits“, avšak dějovým blitzkriegem se stal zejména odchod významné persóny – zpěváka Denise Belangera. Náhrada se sice promptně našla v podobě Erica Fostera, který „nahradil“ i Jeana Yvese na postu basáka, ale rázem se z inspirujícího přítmí zamřížované místnosti, prosvětlované pouze paprsky pootevřených vstupních dveří oázy hudebního absolutna, stala noční můra, jejíž děsivou podstatu místy přerušovalo jen mučivé vrzání ocelových vrat vedoucích do popravčí komory. Příznivce původní sestavy VOIVOD však letošní rok jistě vytrhl z mučivé letargie. Vždyť za mikrofon se po deseti letech postavil zbloudilý Denis „Snake“ Belanger a předzvěstí nového kurzu měl být i Jason Newsted, dlouholetý přítel kapely.

Od prvních okamžiků po zážehu motorů je jasné, že VOIVOD opustili zvuk marťanské občanské války a vsadili vše na produkci čirého vakua – zvuku konvenčního metalu. Přetížení organismu již v první fázi startu však zapříčiňuje nervový kolaps – je cítit neuvěřitelně živý duch britského rocku/metalu minulé dekády, ba dokonce Snakeův hlas v záblescích vokální výpravy silně evokuje nejmenovaného zpěváka britské pop-rockové sebranky. Naprosto průhledná, čistá a vykonstruovaná stavba jednotlivých skladeb je protknuta pouze řídkým oblakem vzpomínek na doby jiskrného úžasu, radostné invence a metafyzické hypnózy. Jen v náznacích se kvartet prezentuje coby důstojný následovník mocného démona „Nothingface“. Z hudebního paliva je zřejmé, že se čtveřice vrátila pro kořenovou návaznost do roku 1993, k počinu „The Outer Limits“. Duch umělecké polarity univerza je však značně vyčpělý a kajícný.

Vytratila se ona pestrost a barevnost širokoúhlého a trojrozměrného „Voivod snímku“. Ačkoliv nezaměnitelnou přece stále zůstává Piggyho kytara, která hledá spojení mezi trashem, heavy metalem a punkem, vysílá charakteristické echo signály a lehce vybíhá do vibrací vyšších tónů, je scéna a výprava dosti zjednodušená. Ke spokojenosti stačí totiž pár statických riffů, postpunková přímočarost a z pětašedesátiminutové naděje je rázem slepenec rockové melodiky, britské rytmiky a heavy metalu kovového obrození. Ani Belangerův jistý, a svým osobitým způsobem charismatický, zpěv, či snad Awayovo občasné dráždidlo bubenické zralosti nemůže zakrýt absenci magických kouzel, která tolik odlišovala starou tvorbu VOIVOD od základního balení metalové učebnice. A má-li být Jason svým nevýrazným nastřelováním strun příslibem sluneční radosti a stability při vesmírných toulkách, nemusela by se radost ze hry odvíjet pouze z „ozvěn v mozku“.

Awayovy náčrty skladeb jsou i přes skrumáže jednoduchých starších principů voivodovsky nasáklé a prokoušete-li se zhruba první půlhodinkou sprosté flákoty, dostanete se do předsálí hudebního labyrintu. Bohužel ani o krok dále. Mizivé procento jiskrných invencí, převážně eklektický přístup k vlastní historii a masově zaměřenou těžkou riffující monotónní kytaru prakticky bez sólových výstupů nemohou spasit ani lehce zapamatovatelné melodie. A právě ta šedost celého kompletu připíná, slovy moderního klasika, k nahrávce visačku „převážně neškodná“.

VOIVOD usedá do křesla smrti. V mém srdci pomalu uhasíná poslední plamínek naděje – topí se v moři beznaděje hudební štědrosti, odchází po strmé a úzké cestě slunečního paprsku do nekonečné absolutní temnoty a vícekrát již nenastaví svou žhavou tvář pokrytecké samolibosti egoistické vypočítavosti. Hudba musí nám být něčím božským, co otevírá naše nitro … má duše však v tomto případě zůstává jen těžce opracovatelným nerostem.

Koscj
12.11.2004

Podľa mňa ide o jednoznačný krok vpred. VOIVOD nikdy nestagnovali, stále išli dopredu a každý ich album bol v niečom iný. Aj tento je iný a určite nie zlý. Práve toto som vždy na VOIVODE obdivoval, že hocijaký hudobný skok urobili, tak vždy to bol VOIVOD. Tento album je podľa mňa perfektný a niet mu čo vyčítať. Áno, aj mne je ľúto za Erikom Forestom, ale toto obdobie je definitívne preč a je tu Snake... Dávam plný počet!

[10 / 10]