Pátek
15.12.2017
Noční verze
 id
 heslo
WARREL DANE
Dle serveru Blabbermouth zemřel včera zpěvák amerických ... cely text

THERION
vydají 2. února dlouho očekávanou rockovou operu "Beloved ... cely text

MONSTER MAGNET
vydají 23. března 2018 své již jedenácté řadové album "Mindf ... cely text

OBITUARY
nový klípek k řádnému protřepání palice "Brave" sledujte ... cely text

DECAPITATED
Polská čtveřice byla na konci listopadu propuštěna na svobod ... cely text

GHOST
vydali digitální edici nového živého alba "Ceremony And De ... cely text

NAPALM DEATH
se krom toho, že se v únoru příštího roku představí u nás na ... cely text

ORPHANED LAND
Čerstvý singl „Like Orpheus“ z nové desky „Unsung Prophets & ... cely text

ANTHRAX
vydají 27. dubna příštího roku u Megaforce živý záznam „King ... cely text

MACHINE HEAD
Videoklip ke skladbě "Catharsis" ze stejnojmenného nového al ... cely text

LAIBACH
22. 3. 2018 - Majestic Music Club, Bratislava ... cely text

BRUTAL ASSAULT 2018
NOVÉ KAPELY S PARADISE LOST, NOCTURNUS AD, UNLEASHED AND ... cely text

GOTICKÝ MANIFEST
ČESKOSLOVENSKÁ GOTICKÁ SUBKULTURA VYDÁVÁ SVŮJ HUDEBNÍ MAN ... cely text

Stránka: 1/759 Jste na první stránce
 /759
Následující stránkaPočet záznamů: 7581
THE FACELESS - In Becoming A Ghost

THE FACELESS jsou na metalové scéně hojně diskutovaným pojmem, a to ne vždy v pozitivním slova smyslu. Tihle mladí kluci „bez tváře“ dokázali vzít tvrdou muziku nečekaně tvrdým útokem již před rovnými jedenácti lety debutovým albem „Akeldama“. Jejich technicky zmáknutá verze death metalu s nenápadnými progresivními prvky jim ihned onu pomyslnou tvář získala. Dva roky poté přišla technická dokonalost jménem „Planetary Duality“ a legenda byla na světě. Ty nejvyšší formy umění si však občas žádají své oběti. Van Gogha stál jeho um levé ucho, Heath Ledger za svého Oscara zaplatil životem a komplikovaná osobnost frontmana THE FACELESS si očividně žádá před každým albem několikrát překopat celý roster. Pomineme-li nápadně dlouhou časovou prodlevu od předchozího alba a zrušené letošní turné, za které jsme uronili slzu i v České republice, můžeme si konečně položit onu zásadní otázku: stála ta pětiletá depka Michaelu Keenovi za to, anebo si měl raději rovnou uříznout to ucho? Po obligatorním minutovém intru začíná album pěkně zostra. Ďábelský křik zastává vokalista Ken Sorceron z kapely ABIGAIL WILLIAMS, avšak své black metalové kořeny zastírá poměrně úspěšně. Napříč celým albem se převážně snaží zapadnout do zajetých kolejí THE FACELESS, tedy lišit se od předchozích vokalistů co nejméně. Z každé skladby mnohem více vyčnívá monumentální čistý zpěv samotného Michaela Keenea. Stačí, aby jeho osobitý hlas zazněl na několik málo vteřin, a přesto dokáže ozvláštnit de facto každou skladbu již od doby předchozího alba „Autotheism“. Je to právě vokál frontmana ve spolupráci s dočasným zvolněním tempa kytar a zpomalením bicích, které dokáží úspěšně přetvořit ten drtivý technický death v něco podstatně okázalejšího, velkolepějšího a v neposlední řadě také citlivějšího… Jinými slovy ne, „Planetary Duality“ II se opět nekoná. Pokud chcete čistokrevný a technicky dokonalý nářez, obraťte se raději na letošní ARCHSPIRE, nebo loňský FIRST FRAGMENT. Když už si dovoluji použít ve spojení s THE FACELESS slovo jako „citlivost“, musím navázat jednou překvapivě důležitou věcí; texty. Nalejme si čistého, v (death) metalu jsou texty většinou vedlejší, hlas slouží pouze jako nástroj a basta. Ovšem v novince THE FACELESS je něco jinak. Dalšími a dalšími poslechy se do vás vkrádá letmý depresivní feeling, který právě slova jednotlivých skladeb perfektně dokreslují (vysvětlují). Téma smrti a trh& ... celý text
[Recenze]   [dnes]   [H34D]   [Diskuse: zatím žádná]  

STAR WARS: The Last Jedi - Není takový, jaký si ho fanoušci přáli mít.

Recenze bez spoilerů. Nenechte si ani naznačovat, co se stane, jinak si to neužijete. Tento díl bude jedna část diváků adorovat a druhá možná nenávidět. Nepochybuji o tom. Na jednu stranu je úctyhodné, kolik děje se Rianu Johnsonovi podařilo nacpat do filmu, který má sto padesát minut. Má to spád a je to strhující, ale současně i dost dlouhé. Na opravdu epickém konci už budete trochu použití a unavení. Je skvělé, že se podařilo uchránit dějové zvraty před vyzrazením v trailerech. The Last Jedi rozhodně překvapí. Rozhodně není takový, jaký si ho fanoušci přáli mít nebo jak si ho vybájili. Pro mě je zásadním problémem to, že někdy scénář zřetelně šustí papírem. Působí kostrbatě a lámaně. Měl jsem pocit, jakoby to snad ani nebyl filmový scénář, ale jen plnění guestů v nějaké hře. Jako bych se díval na letsplay. Zjeví se postava, dá hrdinům podivným úkol a oni se ho vydají plnit. V tomto ohledu jsou místa, kde je dějová nit zauzlovaná a rozhodně nejede přirozeně. Zápletka kulhá a belhá se. Současně je tu několik WTF momentů, kde budete muset zahodit zdravý úsudek a nepřemýšlet o tom, co to Johnson vlastně napsal. Čím víc budete o některých pilířích děje přemýšlet, tím více budete lomit rukama a k nebesům řvát slova jako „bože próóč“? Když už jsme u těch výtek, další z nich jsou hlavní hrdinové. Jejich charaktery se během filmu nijak nerozvíjí a tím pádem máte jen pramalou šanci si k nim vytvořit nějaký hlubší vztah. V tomto ohledu zaplať pánbůh alespoň za Kylo Rena. Některé postavy, které se tváří důležitě ale ani teď neobhájily svoji přítomnost na scéně a člověk se neubrání myšlence, že jen zbytečně zaplevelují děj, protože třeba vypadají cool. To vlastně vidím jako zásadní problém, neboť Kylo Ren má našlápnuto na to stát se kultem, ale co ostatní? První díl měl načrtnout nováčky v hrubých obrysech a druhému by slušelo je trochu rozvinout. Bohužel. Ani teď tu nevidím strhující nové postavy, jako v původní trilogii, kde člověka připoutali i vedlejšáci jako Jabba Hutt, Lando Calrissian nebo admirál Ackbar, který si fanouškovskou základu omotal kolem prstu jedinou hláškou. V tomto ohledu vytýkám vlastně stejnou věc, jako u Rogue One, ale tam to fakt nevadilo. Byl to film na jedno použití. Tady by měla být u postav nějaká perspektiva a mělo by s nimi být ještě nějak počítáno, ale není. ... celý text
[Downtown]   [14.12.2017]   [RIP]   [3 příspěvků]  

BELL WITCH - Mirror Reaper

Seattleská dvojice BELL WITCH si do názvu vetkla hlavní postavu jižanské legendy a od roku 2010 let stabilně vybrušuje doomový materiál ke svojskému stylu. Ten se nebojí vzletnosti, která hudbu vytahuje z podzemních hlubin a v temnotě nachází trochu světla. Už předchozí dvě desky „Longing“ (2012) a „Four Phantoms“ (2015) stály na delších kusech. „Mirror Reaper“ naproti tomu přichází se skladbou jedinou (byť pro CD vydání rozdělenou do dvou cca čtyřicetiminutových kusů), monolitem, který je nejlépe vychutnávat v celku a soustředěně. Počasí, které je teď za okny, je pro vychutnání tohohle long-drinku ideální. BELL WITCH nejsou jako SUNN O))) staviteli architektonických skvostů, které baví opájet se jejich dokonalou stejnoměrností. Jsou spíše sochaři. Rádi pronikají pod povrch, hledají, vrtají a narušují, objevují struktury, původní kámen přetvářejí ke svému obrazu. Výsledek má mnoho faset. Je beznadějný i vzletně vznešeně krásný, hraje si s poklidnými chorály i řevem hříšníků z pekla. Staví sonické zdi a bourá je čistou melodií, jež ale nefunguje jako soustava tónů, ale celých akordů. Onen mnohovrstevnatý celek však nepůsobí překombinovaně, jakkoliv by to tak ze shora uvedeného popisu mohlo vypadat. Má systém, nikdy to není jen samoúčelné vrstvení nápadů jeden na druhý. Myšlenky a melodie se vracejí, pracuje se hned s několikerými vrcholy i závěrečným katarzním tichem. Doom, ač to jde trochu proti jeho původní koncepci, nemusí být vždy beznadějný. Nemusí to nutně být hudba, která své už tak depresivní posluchače uvrhá ještě hlouběji do tenat jejich nemoci. Naopak. Může z tohoto vězení povznést. „Mirror Reaper„ je přesně takový. ... celý text
[Recenze]   [14.12.2017]   [Jiří V. Matýsek]   [Diskuse: zatím žádná]  

HENTAI CORPORATION - Intracellular Pets

Uběhla již neuvěřitelná čtyři a půl léta ode dne, kdy Radek Škarohlíd zpečetil fenomenální výstup své družiny na Brutal Assaultu slovy: „Ať Zeman vymře!“. Celý ten koncert, který následoval hned po rozpačitém vystoupení TESTAMENT, mám stále v živé paměti. Na první seznámení jsem byl nucen strávit příliš mnoho „kurev“, „čuráků“ a jiných nevybíravých slov. Na druhou stranu byl ohromen obří porcí poctivého bigbítu, jenž byl navíc podpořen skvělým zvukem a nelidským nasazení Škarohlídovic družiny. Přes některé morální pochybnosti tak převládl dobrý pocit z ryzí show, daleko převyšující cokoliv dalšího z naší kotliny, svou intenzitou ničící pevné josefovské hradby. Tohle že bublá v českém podhoubí? Nemohl jsem uvěřit. Dnes jsou HENTAI CORPORATION v jiné pozici. Excesy se od nich očekávají. Před čtyřmi lety nastavili nový standard kontroverze svým již legendárním klipem s bobry a tak jsou jejich fans hladoví po další perverzní krmi. A tak není překvapivé, že některé skalní mohl loňský klip úspěšné Kollerovy předělávky „Až ti řeknu“ zklamat. Že to byl výstavní exemplář, jak cover verze dělat, je vedlejší. Vlastně i klip, který měl opět pod palcem Jarek Plouhar, to byl setsakramentsky povedený. Ale od HENTAI´s se holt čekají průsery. Nicméně i na ty se nadále dostává. Ten největší jste pravděpodobně zaznamenali. Přišel nezván, o to šokující byly jeho důsledky. Uskutečnil se onoho srpnového dne siláží provoněným festem v Dačicích, kde byl zpěvák Radek Škarohlíd nejprve označen za buznu, aby se snažil nepřívětivě reagující publikum dostat na svou stranu tím, že je nazval pedofilními „zmrdy“. Vše nakonec korunoval varovným prohlášením na adresu Lucie Bílé, která se v tu dobu v zákulisí chystala na svůj set s ARAKAIN, že kdo se s ní vyfotí, zemře. Následující pěst jednoho z účastníků a sekuriťácká deportace kapely z areálu budiž jednou velkou reklamou na již tak populární těleso, které si v minulém roce odneslo cenu pro Nejlepší skupinu v anketě Žebřík. Čert vem jeden nevyplacený honorář. Ten pohled na oddané fanoušky, kteří se na sociální síti pustili do organizátorů, jež své stanovisko nedokázali obhájit, určitě stál za to. Trochu jsem se obával zpráv, které kolem sebe kapela vysílala, týkajících se nového materiálu. Zněly trošku alibisticky, že se kapela zklidnila, vyzrála a že již to nebude taková divočina. Sliby o hlubokém umění se nakonec naštěstí nepotvrdily. Pod povrchem totiž stále tepe ten správný rockový puls. Zdá se, že divokému způsobu života a nekonečným turné s všeříkající heslem „Sex, drogy a rock´n´roll“ definitivně neodzvonilo. A je to jen dobře. Totiž komu jinému to v našich luzích a hájích věřit, když ne HENTAI CORPORATION? Kdo jiný si může dovolit natočit videoklip v zaplivané čtyřce, který je jenom o tom, že tam prostě kapela chlastá s jinými výpitky, a nevypadat u toho toporně? Zde se totiž krásně vybarvuje půvabné souznění primitivismu, jak sebe občas pětice prezentuje, s propracovaností, jež jejich hudbou prostupuje. Ta je stále plná rock´n´rollových postupů, dále se rozmachující do českých new wave poloh, jazzových trhanců, metalových laufů, psycheledických ploch, všemožných pazvuků a divokých melodií. Obrovský prostor nekonvenční seberealizace umožňuje vyniknout Radkovu teatrálnímu projevu, díky němuž kapela zabrušuje i do rejstříků, v němž vládla taková esa jako SOUNDGARDEN, FAITH NO MORE či jejich šílenější alter ego MR. BUNGLE. A jelikož to HENTAI dělají s naprostou samozřejmostí a profesionalitou, nemusí se z toho ani vybrušovat. Přestože aktuální materiál zpočátku vyvíjí tlak na posluchače a nedává mu nic zadarmo, záhy se stává stravitelnějším, ukazujícím každou skladbu jako právoplatný hit. HENTAI C ... celý text
[Recenze]   [13.12.2017]   [Hooya]   [2 příspěvků]  

CALIGULA'S HORSE - In Contact

Australská progová scéna zažívá utěšené období rozkvětu. Nenarážím jen na minulou desku CALIGULA´S HORSE „Bloom“, která lehkým baletním krokem spojila chytlavé písničkářství s power metalovým / djentovým tahem na branku. S vřelostí v srdci můžeme vzpomenout i posledních počinů jejich krajanů PLINI, VOYAGER či CHAOS DIVINE, z trochu extrémnějšího ranku pak neradno opomíjet NE OBLIVISCARIS, kteří tančí na death metalovém ostří svoje těkavé flamenco. Pokud bych měl najít nějaký spojovník mezi jmenovanými, je to především svěží, barvitý přístup k žánru, v případě VOYAGER a právě probíraných CALIGULA’S HORSE definovaný nezaměnitelnou melodikou. Co je pro HAKEN Ross Jennings a pro LEPROUS Einar Solberg, to je pro vousáče z Brisbane Jim Grey; muž s neobyčejně silným a sebejistým vysokým hlasem, který působí školeně, ale nikoli koženě. Jeho výšky a falzety jsou extrémní, ale nikdy netahají za uší. Jim je „in contact“ s emocionálním jádrem kapely, což naplno demonstruje recitací strhují básně v próze „Inertia and the Weapon of the Wall“. Ačkoli v téhle „skladbě“ není jediný nástroj a jediný tón, naléhavý text, Jimův hlas a stoupající i klesající kadence přednesu z ní dělají obrovský zážitek. But you´ll find no spark in the sandstone darkBecause what the holy men won´t preachIs that the one thing that unites usIs reachWe reach forward Možná je trochu bizarní začínat recenzi progové desky rozborem epického recitálu, jenže přesně tady tkví jedinečnost a poselství desky „In Contact“. Její epicentrum leží mimo virtuózně napsané a provedené kompozice, mimo nádherné melodie a vybrané kaskádové harmonie, kterými CALIGULA’S HORSE vynikají snad jako žádná kapela. Tahle nahrávka není technické cvičení fantasticky disponovaných hudebníků. Funguje jako dobrá báseň, kde to podstatné dříme až za notami, za zkroceným rytmem a okouzlující melodií. „In Contact“, deska rozdělená do čtyř kapitol, si zaslouží ono těžko zaškatulkovatelné a definovatelné přízvisko „osobní“. Přerývané, metaforické texty jsou plné působivých výjevů bolesti, touhy po blízkosti, naléhavých výkřiků i překvapivé něhy. Kontakt a dotek tvoří jejich motivický zdroj, realizace je zcela prostá banalit a kýčovitých ozdob. CALIGULA’S HORSE prostě dělají unikavou poezii a navrch poezii velmi dobrou.  Hudba – oproti „Bloom“ se zprvu zd&aa ... celý text
[Recenze]   [12.12.2017]   [Marigold]   [7 příspěvků]  

CAVALERA CONSPIRACY - Psychosis

Čeká snad ještě někdo od bratří Cavalerů nějaké překvapení? Předpokládá někdo, že se tito zasloužilí pardálové na stará kolena rozhodnou zkoušet experimentovat? Ale no tak! Teplé bydlo je teplé bydlo. To platí jak v České republice, stejně tak v Austrálii a bez diskuse i v Brazílii. Čtvrté album této bratrské kooperace tak nemůže přinést nic jiného, než to, na co jsme byli v minulosti od Los Cavaleros zvyklí. Jedinou otázkou k zodpovězení pak je, zda-li i „Psychosis“ bude prohlubovat postupující agónii a šeď předchozích nahrávek anebo zda-li alespoň v rámci možností zastaví tento kvalitativní pád. Odpověď je vcelku nejednoznačná. Jako pouhý recenzent vám v tomto směru příliš nepomůžu, neboť hodnocení tohoto alba plně závisí na vaší ochotě nacpat do sebe postopadesáté něco, co jste předtím slyšeli už 149x. Pokud vám nevadí další přehrávání postupů, jež byly moderní zhruba v první půli devadesátých let, tak jistá naděje tady bude. Protože, ruku na srdce, „Psychosis“ se v nakonec ukázal být jako poměrně zábavným průvodcem v expozici (dnes již) této metalové historie. A jaký že je tedy ten letošní recept v detailech? No tak to se vezme pár fragmentů z „Chaos A.D.“, uvedou se do varu a postupně, ale velmi opatrně, se přimíchává z pytlíku s nápisem „Point Blank“. Když nám to začne bublat a kypět, zavoláme na pomoc i kamarády Justina a Joseho, aby nám svými zkušenostmi pomohli uvařit trochu jiný pokrm než minule, protože naši fanoušci nejsou zas tak hloupí, aby se pořád dokola cpali stejnou šlichtou chuti nevalné. Ale vážně. „Psychosis“ je vskutku nic neřešící nahrávkou, jejímž jediným smyslem je do posluchače napálit „retro-moderní“ metalové riffování a toto v rámci možností vylepšit sem tam nějakým nápadem. A popravdě jsou momenty, kdy to funguje lépe než hůře. Jeden z kytarových riffů v „Impaled Execution“ natolik upomene úvodní kus „Refuse/Resist“ z již vzpomenutého alba „Chaos A.D.“, že chuť vzdát poslech hned zkraje je veliká. Pak však ještě v rámci té samé kompozice přichází zajímavější chvíle a ve výsledku je z toho vskutku solidní a dramatická metalová nakládačka. Produkce to do posluchače v duchu současných standardů hrne hezky bez dynamiky, navíc se zahuštěnými kytarami a „nahallovanými“ vokály, což má patrně budit dojem monumentálnosti a navodit industriální feeling. Ve výsledku to však působí lehce nepřirozeně a nuceně. Vše si v tomto směru pořádně sedne až ve skladbě „Hellfire“, která za asistence Justina Broadricka (JESU) spustí fešný industriální marš, upomínající na to l ... celý text
[Recenze]   [11.12.2017]   [Dalas]   [14 příspěvků]  

DEVIN TOWNSEND - Ocean Machine: Biomech

Začínat tento článek slovy, že rok 1997 byl pro tohoto kanadského umělce nanejvýš plodný by se vzhledem k dění v letech následujících zdálo trošku jako klasické klišé, ale přesto… Rok 1997 byl pro tohoto kanadského umělce nanejvýš plodný. Emise dvou dnes již legendárních a žánrově odlišných nahrávek nemůže toto tvrzení podpořit víc. Nejdříve přišel uragán „City“ pod hlavičkou STRAPPING YOUNG LAD, aby zanedlouho situaci uklidnilo toto pestrými barvami hýřící dílo, jež na nejbližší léta zřetelně definovalo Townsendův hudební rukopis. Bylo to ale zpočátku poměrně veliké překvapení, slyšet vzdušnou rockovou nahrávku sotva pár měsíců poté, co odezněl prvotní šok ze zničujícího „City“. Kontrast s rozdováděnou metalovou vichřicí byl příliš veliký na to, aby se dalo lehce uvěřit faktu, že je má na svědomí tentýž autor. Po čase však na povrch začínají vyplouvat jasné styčné plochy, které se později staly typickým Townsendovým zvukovým trademarkem. Řeč je o masivním a všeobjímajícím kytarovém zvuku, který, pravda, na „Ocean Machine“ dostal poněkud vzdušnější podobu, a především o Kanaďanově vokálu, jehož zabarvení je natolik typické, že je úplně jedno, jestli zrovna řve během nějaké metalové nakládačky anebo se oddává své verzi hard-rockového muzicírování. Hard rock, ten je možná nejtypičtější žánrový představitel této (jak jinak) ne zrovna lehce zaškatulkovatelné nahrávky. Album na většině své velkorysé plochy obsahuje povětšinou variace klasické písničkové formy, jež častokráte slouží jako rozbuška pro detonátor Towsendovy kreativity a neposednosti, což v jeho případě jedno jest. Máme zde tedy skupinu hitových a poměrně přímočarých skladeb, jejichž refrény se dostávají do mysli s lehkostí nože plujícího máslem. Jako typické představitele tohoto proudu lze vybrat euforickou „Life“, či třebas energetickou bombu „Voices In The Fun“´, střídající dvě velmi důvěrně známé vokální polohy Devina Townsenda – od expresivního, téměř křiku až po klidný a zádumčivý přednes. Když po úvodním čtyř-skladbovém bloku šťavnatých hard-rockových písní nastane uvolnění v podobě velmi silné náladotvorné dvojice „Sister“ a „3 A.M.“, z nichž především ta druhá otevírá zcela nové ambientním rozjímáním ovlivněné obzory v Kanaďanově tvorbě, bylo snad už úplně každému definitivně jasné, že až tak přímočará a lehce předvídatelná jízda to nebude. V podobě „Greetings“ přicházejí na scénu, řekněme, přemý&scar ... celý text
[Recenze]   [10.12.2017]   [Dalas]   [10 příspěvků]  

JUSTICE LEAGUE - Marvel opět zvýšil náskok nad DC

Další hřebík do rakve DC? Trochu to tak vypadá. Filmový DC svět tímto filmem opět o ždibec víc rezignoval na to, čím byl v minulosti výjimečný. Restart universa byl více než slibný a vytvořil velký kvalitativní náskok před o poznání limonádovější zábavou, kterou reprezentoval Marvel. Pryč je unikátní rukopis, kterým disponovali Watchmani, ideový přesah, který dal zárodek kultu díky filmu V jako Vendata nebo temnota prvních Batmanů. Mnohé scény, hlavně z prvních dvou jmenovaných filmů, se pro mě staly ikonické a viděl jsem je mnohokrát. Zato u Justice League vím jistě, že z ní již žádnou část nechci vidět podruhé. Liga spravedlnosti je vlastně takový odvar z Avengers. Částečně tomu pomáhá i fakt, že když se Zackovi Snyderovi zabila dcera, na židli režiséra ho vystřídal Joss Whedon, který Avengers režíroval a Ligu dokončoval. Dá se bez nadsázky říci, že výsledek tomu přesně odpovídá. Na filmu jsou citelné trosky a cáry temnoty, které Whedon rozřezal břitkým humorem. Bohužel i Batman, který by měl být vážný, za všech okolností trousí vtipy. Trochu hloupé je to, že většinu z nich tvůrci propálili již v trailerech. A o čem že to teda je? Na světě jsou tři mocné energo-krychle. Jednu maj lidé, jednu Amazonky a jednu střeží Atlantida. Kde se vzal, tu se vzal, na světě se zjeví padouch jménem Steppenwolf, kterého ověsili přídomkem „ničitel světů“ a začne krychle sbírat, přičemž s nimi zamýšlí jednu jedinou věc. Zničit náš svět. Jak jinak. Pokud se vám to zdá trochu málo na hlavního záporáka jednoho z potenciálně nejepičtějších crossoverů DC světa, tak nejste jediní. Záporák se tu opravu nepovedl, není cool, nemá charisma, má sice kolem sebe hodně hmyzodémonů, kteří parádně vybuchují, ale to opravdu nestačí. Steppenwolf je CGI třímetrový panák, ke kterému si vlastně za celý film nevybudujete žádný vztah a je vám jedno, jak na konci skončí. Možná je pro vás důležitější, aby to skončilo rychle, protože na finální digitální rvačku fakt nejde koukat dlouho, aniž byste nezívali. Co se naopak velmi povedlo, je design a sošnost superhrdinů. Všichni vypadají jako vlhký sen fanoušků DC. Hlavně Aquaman tu možná i svým charisma překonává svoji předlohu. O to víc vás pak bude štvát, že se z nich nevyždímalo mnohem víc, protože potenciál zde rozhodně je. Hrdinové se dají r ... celý text
[Downtown]   [9.12.2017]   [RIP]   [8 příspěvků]  

HOBOSEXUAL - Monolith

Karty na stůl, holoto. Kdo z vás někdy neměl chuť nechat si narůst plnovous, přibrat pár kilo, hlavu si ovázat šátkem a s kejtrou obrážet zaplivaná bistra a motoresty podél nekonečných amerických highways. Upocený oktanový blues. Nehlaste se tolik. Romantika nekočícího asfaltu a monotónních planin, bůčkatých peroxidových koček v minisukních, hranatých kár, chromovaných kamionů. Prostě Americana jak z blbý pohlednice. Pokud jste na tom jako já, tedy, vousy vám nerostou, břicho tekoucí přes kalhoty ve vás vyvolává nevolnost, pod šátkem se vám potí hlava a na kytaru nehrajete, možná vezmete za vděk kapelou, která tuhle rachotu udělá za vás. Říkají si HOBOSEXUAL, protože nedbají o svůj zevnějšek a tak trochu připomínají somráky. Jsou dva a když Bůh naděloval buňky pro rock´n´roll, roztrhl se mu s ním nad Seattlem pytel. A zrovna nad barákem bubeníka Jeffa Silvy a zpívajícího kytaristy Bena Harwooda.  Od roku 2009 se tohle svérázné střapaté duo se zálibou ve svérázných rodinných fotografiích zapsalo do kroniky místní rockové scény stříbrným písmem, nejen díky pověstným energickým koncertům, na nichž kapela připomíná dvouhlavé dynamo, ale i díky třem deskám. HOBOSEXUAL vzývají především zemitý blues rock a jeho početné dějinné levobočky. Poctivá, fortelná muzika, stojící na zemitých Benových riffech a šlakovité Jeffově hře, se přelévá i na novinkovou desku „Monolith“, která se zálibně poohlíží do časů osmdesátkových pudlíků, rockerů se zařízlými poklopci a siláckých gest. Nebyli by to ovšem HOBOSEXUAL, kdyby tenhle hair metalový a hard rockový oltář nevyšperkovali nadhledem. Nostalgie po odpoutaném mládí dýchá z chytře napsaných textů, které se toulají vzpomínkami i fantazií o dobách, která byla stejně adrenalinová a pubertální jako „unprotected sex and illegal fireworks“. Songwritting seattleské dvojky patří k ukázkám účelnosti, encyklopedických znalostí žánrů a toho, čemu se všeobecně říká srdcařství. Otevírák „Trans Am Sunday“ je poklonou líným californským dnům, při němž HOBOSEXUAL trochu netradičně vrství kytary, takže jejich projev evokuje stoner / melodický doom metal v podání třeba takových PALLBEARER. Už dvojka „Monsterbater“ ale vrací výhybky na své místo – Ben hard rockově zariffuje od podlahy, Jeff odpálí nervně stepující bicí a vyráží se na bezstarostnou jízdu širou plání, kde vás v protisměru míjí ... celý text
[Recenze]   [8.12.2017]   [Marigold]   [Diskuse: zatím žádná]  

MASTER´S HAMMER, UMBRTKA - Dívat se Mistrovi do tváře

Začalo to vlastně už doprovodnými koncerty k albu „Necrotica“ projektu MORTAL CABINET. Tehdy v sobě zřejmě František Štorm, jinak zasloužilý předák MASTER´S HAMMER neboli české blackmetalové legendy, objevil znovu chuť živě vystupovat. A jelikož původní kytarista Tomáš „Necrocock“ Kohout a jeho pravá ruka v jednom vytrvale dál odmítal vystoupat na pódium, zatímco tlak na koncerty Mistrova kladiva se stával téměř neúnosným, nezbylo mu, než přivést na svět alternativní živou verzi kapely.Zbytek je už známou minulostí. Neutajená předpremiéra letos v červnu v pražském Futuru, monstrózní sukces na programu josefovského Brutal Assaultu a náhle se plnící koncertní itinerář kapely, mnohdy i o skutečně významné položky (za všechny jmenujme třeba slavný marylandský „Deathfest“ příští rok v květnu, kde budou MASTER´S HAMMER dokonce headlinery). Do konce roku letošního pak ještě přibyla i tři (téměř)domácí dostaveníčka, tedy to vyprodané v brněnské Flédě, nakonec zrušený koncert v Košickém Collosseu a listopadová uzávěrka v pražské Roxy. Ta se nedlouho před datem svého konání stala rovněž vyprodanou, což ovšem bylo celkem logické nejen vzhledem k tomu, jakému zájmu se u nás aktuálně MASTER´S HAMMER těší, ale i proto, že bylo jednoduše velice lákavé vyzkoušet Mistrovu formu i v klubovém provedení.Předskokan asi nemohl být vybrán lépe – UMBRTKA nekoncertuje zrovna často a kromě toho se rovněž těší statutu jakéhosi blackmetalového kultu. I proto byla na místě hojně k vidění také trička plzeňských „prachmatických“ soustružníků a zahlédl jsem dokonce i fanouška kompletně v pracovním, se svářečskými brýlemi, rádiovkou a pracovními rukavicemi. Samotná show, jíž kraloval pan Strastinen, čtoucí texty z papíru formátu A4, a svačinové pauzy na rohlíky a vysočinu (která byla dokonce po kolečkách hojně rozhazována do publika), pak neměla jedinou chybu, snad krom té, že nějaká ta minutka či skladba navíc („Vezeme bábu“?) by jistě nepřišla vniveč.Představení MASTER´S HAMMER poté odstartovalo, řekl bych již tradiční, intro z debutu „Rituál“, následované v rychlém sledu „Pádem modly“, „Věčným návratem“ a „Génii“. K tvářím, které jsme si již zvykli v takových případech na pódiu vídávat, přibyl Petr „Rámus“ Mecák, rytmická spojka Honzy Kapáka z AVENGER, který definitivně nahradil Vlastu Henycha a v Praze si takto odbyl premiéru. Zvolil k tomu i vpravdě slušivý viktoriánský oblek a ještě slušivější diamondovský klobouček, v nichž se, možná i díky častým výletům mimo „přidělený“ flek na levém okraji pódia, stal téměř nepřehlédnutelným.Což je v přítomnosti zejména Franty Štorma s novými „lemmyovskými“ kníry či dvou dnes již rovněž tradičních polonahých slečen v obrovských kozlích hlavách vlastně celkem zajímavé zjištění, mimochodem. Zcela naplněné a freneticky juchající Roxy tvořilo černému divadlu Mistrova kladiva výbornou atmosféru, takže když zazněly dvě nové skladby („Ve věži ticha“ a „Estetika Ďábla“), reakce ani na chvilku nepřestaly být stejně hlučné, jako když se hrály klasiky z nejklasičtějších. Ty nakonec zazněly úplně všechny (oproti Brutal Assaultu přibyl i tehdá postrádaný „Panuška“) ... celý text
[Koncerty]   [7.12.2017]   [Louis]   [Diskuse: zatím žádná]  

Stránka: 1/759 Jste na první stránce
 /759
Následující stránkaPočet záznamů: 7581
Rychlá navigace:


Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page