Sobota
16.12.2017
Noční verze
 id
 heslo
WARREL DANE
Dle serveru Blabbermouth zemřel včera zpěvák amerických ... cely text

THERION
vydají 2. února dlouho očekávanou rockovou operu "Beloved ... cely text

MONSTER MAGNET
vydají 23. března 2018 své již jedenácté řadové album "Mindf ... cely text

OBITUARY
nový klípek k řádnému protřepání palice "Brave" sledujte ... cely text

DECAPITATED
Polská čtveřice byla na konci listopadu propuštěna na svobod ... cely text

GHOST
vydali digitální edici nového živého alba "Ceremony And De ... cely text

NAPALM DEATH
se krom toho, že se v únoru příštího roku představí u nás na ... cely text

ORPHANED LAND
Čerstvý singl „Like Orpheus“ z nové desky „Unsung Prophets & ... cely text

ANTHRAX
vydají 27. dubna příštího roku u Megaforce živý záznam „King ... cely text

MACHINE HEAD
Videoklip ke skladbě "Catharsis" ze stejnojmenného nového al ... cely text

LAIBACH
22. 3. 2018 - Majestic Music Club, Bratislava ... cely text

BRUTAL ASSAULT 2018
NOVÉ KAPELY S PARADISE LOST, NOCTURNUS AD, UNLEASHED AND ... cely text

GOTICKÝ MANIFEST
ČESKOSLOVENSKÁ GOTICKÁ SUBKULTURA VYDÁVÁ SVŮJ HUDEBNÍ MAN ... cely text

Stránka: 1/73 Jste na první stránce
 /73
Následující stránkaPočet záznamů: 727
CAVALERA CONSPIRACY - Psychosis

Čeká snad ještě někdo od bratří Cavalerů nějaké překvapení? Předpokládá někdo, že se tito zasloužilí pardálové na stará kolena rozhodnou zkoušet experimentovat? Ale no tak! Teplé bydlo je teplé bydlo. To platí jak v České republice, stejně tak v Austrálii a bez diskuse i v Brazílii. Čtvrté album této bratrské kooperace tak nemůže přinést nic jiného, než to, na co jsme byli v minulosti od Los Cavaleros zvyklí. Jedinou otázkou k zodpovězení pak je, zda-li i „Psychosis“ bude prohlubovat postupující agónii a šeď předchozích nahrávek anebo zda-li alespoň v rámci možností zastaví tento kvalitativní pád. Odpověď je vcelku nejednoznačná. Jako pouhý recenzent vám v tomto směru příliš nepomůžu, neboť hodnocení tohoto alba plně závisí na vaší ochotě nacpat do sebe postopadesáté něco, co jste předtím slyšeli už 149x. Pokud vám nevadí další přehrávání postupů, jež byly moderní zhruba v první půli devadesátých let, tak jistá naděje tady bude. Protože, ruku na srdce, „Psychosis“ se v nakonec ukázal být jako poměrně zábavným průvodcem v expozici (dnes již) této metalové historie. A jaký že je tedy ten letošní recept v detailech? No tak to se vezme pár fragmentů z „Chaos A.D.“, uvedou se do varu a postupně, ale velmi opatrně, se přimíchává z pytlíku s nápisem „Point Blank“. Když nám to začne bublat a kypět, zavoláme na pomoc i kamarády Justina a Joseho, aby nám svými zkušenostmi pomohli uvařit trochu jiný pokrm než minule, protože naši fanoušci nejsou zas tak hloupí, aby se pořád dokola cpali stejnou šlichtou chuti nevalné. Ale vážně. „Psychosis“ je vskutku nic neřešící nahrávkou, jejímž jediným smyslem je do posluchače napálit „retro-moderní“ metalové riffování a toto v rámci možností vylepšit sem tam nějakým nápadem. A popravdě jsou momenty, kdy to funguje lépe než hůře. Jeden z kytarových riffů v „Impaled Execution“ natolik upomene úvodní kus „Refuse/Resist“ z již vzpomenutého alba „Chaos A.D.“, že chuť vzdát poslech hned zkraje je veliká. Pak však ještě v rámci té samé kompozice přichází zajímavější chvíle a ve výsledku je z toho vskutku solidní a dramatická metalová nakládačka. Produkce to do posluchače v duchu současných standardů hrne hezky bez dynamiky, navíc se zahuštěnými kytarami a „nahallovanými“ vokály, což má patrně budit dojem monumentálnosti a navodit industriální feeling. Ve výsledku to však působí lehce nepřirozeně a nuceně. Vše si v tomto směru pořádně sedne až ve skladbě „Hellfire“, která za asistence Justina Broadricka (JESU) spustí fešný industriální marš, upomínající na to l ... celý text
[Recenze]   [11.12.2017]   [Dalas]   [15 příspěvků]  

DEVIN TOWNSEND - Ocean Machine: Biomech

Začínat tento článek slovy, že rok 1997 byl pro tohoto kanadského umělce nanejvýš plodný by se vzhledem k dění v letech následujících zdálo trošku jako klasické klišé, ale přesto… Rok 1997 byl pro tohoto kanadského umělce nanejvýš plodný. Emise dvou dnes již legendárních a žánrově odlišných nahrávek nemůže toto tvrzení podpořit víc. Nejdříve přišel uragán „City“ pod hlavičkou STRAPPING YOUNG LAD, aby zanedlouho situaci uklidnilo toto pestrými barvami hýřící dílo, jež na nejbližší léta zřetelně definovalo Townsendův hudební rukopis. Bylo to ale zpočátku poměrně veliké překvapení, slyšet vzdušnou rockovou nahrávku sotva pár měsíců poté, co odezněl prvotní šok ze zničujícího „City“. Kontrast s rozdováděnou metalovou vichřicí byl příliš veliký na to, aby se dalo lehce uvěřit faktu, že je má na svědomí tentýž autor. Po čase však na povrch začínají vyplouvat jasné styčné plochy, které se později staly typickým Townsendovým zvukovým trademarkem. Řeč je o masivním a všeobjímajícím kytarovém zvuku, který, pravda, na „Ocean Machine“ dostal poněkud vzdušnější podobu, a především o Kanaďanově vokálu, jehož zabarvení je natolik typické, že je úplně jedno, jestli zrovna řve během nějaké metalové nakládačky anebo se oddává své verzi hard-rockového muzicírování. Hard rock, ten je možná nejtypičtější žánrový představitel této (jak jinak) ne zrovna lehce zaškatulkovatelné nahrávky. Album na většině své velkorysé plochy obsahuje povětšinou variace klasické písničkové formy, jež častokráte slouží jako rozbuška pro detonátor Towsendovy kreativity a neposednosti, což v jeho případě jedno jest. Máme zde tedy skupinu hitových a poměrně přímočarých skladeb, jejichž refrény se dostávají do mysli s lehkostí nože plujícího máslem. Jako typické představitele tohoto proudu lze vybrat euforickou „Life“, či třebas energetickou bombu „Voices In The Fun“´, střídající dvě velmi důvěrně známé vokální polohy Devina Townsenda – od expresivního, téměř křiku až po klidný a zádumčivý přednes. Když po úvodním čtyř-skladbovém bloku šťavnatých hard-rockových písní nastane uvolnění v podobě velmi silné náladotvorné dvojice „Sister“ a „3 A.M.“, z nichž především ta druhá otevírá zcela nové ambientním rozjímáním ovlivněné obzory v Kanaďanově tvorbě, bylo snad už úplně každému definitivně jasné, že až tak přímočará a lehce předvídatelná jízda to nebude. V podobě „Greetings“ přicházejí na scénu, řekněme, přemý&scar ... celý text
[Recenze]   [10.12.2017]   [Dalas]   [10 příspěvků]  

GRAVE PLEASURES - Motherblood

Vznik a edice první nahrávky tohoto finského uskupení zapůsobily (věřím, že nejen na mě) jako zjevení. Jakmile dozněly poslední tóny debutového alba „Climax“, vydaného před čtyřmi lety ještě pod jménem BEASTMILK, mysl zůstávala ještě po delší dobu zavalena přívalem dojmů z této skvělé retrospektivní hudby, ohlížející se hluboce do let osmdesátých, avšak zvukově a vůbec celkově plně reflektující žhavou současnost. Songwriting, atmosféra, muzikantské výkony, a to především pěvce Mata "Kvohsta" McNerneyho, dokázaly desce vtisknout punc něčeho jedinečného, přitažlivého a těžce opakovatelného. O to větší samozřejmě byla očekávání vkládaná do následovníka. Album „Dreamcrash“ z roku 2015 i proto zůstalo tak trochu ve stínu svého předchůdce. Možná za to mohly i personální rošády, které mu předcházely a jež taktéž vyústily ve změnu jména kapely, ale viděno s odstupem, počin to rozhodně nebyl zlý. Novinka se z tohoto pohledu jeví o poznání konsolidovanější a sevřenější. Schopnost napsat silný nosný refrén a zachovat onu typickou new wave atmosféru si Finové naštěstí dokázali ponechat i letos. Oproti neradostně vyznívajícímu debutu se však do tvorby skupiny dostávají i jiné vlivy a emocionálně tak „Motherblood“ lehce vychylují z potemnělé éry dozvuků hesla „NO FUTURE!“. V explozivním refrénu skladby „Be My Hiroshima“ je v hlase McNerneyho jasně identifikovatelné gothic a snad i dokonce glamrockové frázování, či lépe řečeno afekt, díky čemuž se mi vrací vzpomínky na dnes již polozapomenuté Velšany GENE LOVES JEZEBEL, kteří hlavně na svých prvních 3 deskách, vydaných kolem poloviny osmdesátých let minulého století, prosluli jako svérázní a jedineční kombinátoři new wave zasmušilosti a glamové teatrálnosti. GRAVE PLEASURES však nejdou až tak daleko mimo svá bezpečná teritoria. Spíše jen v náznacích prozkoumávají terén za hranicemi, snad pro čím dál častější příští výlety. Jinak však Finové zůstávají sveřepě přímočaří. Výrazné a ještě výraznější melodické linky dávkují v rychlém sledu (již uvedená „Be My Hiroshima“, „Mind Intruder“ s příjemnou „currovskou“ kytarovou texturou na pozadí anebo „bauhausovsky“ zatěžkaná „Laughing Abyss“). Těch příkladů by se ale díky vyrovnanosti alba našlo mnohem více a prakticky si do závorek lze dosadit libovolné skladby dle vkusu každého soudruha. Rychlé tempo po ... celý text
[Recenze]   [5.12.2017]   [Dalas]   [Diskuse: zatím žádná]  

THE HORRORS - rozhýbali podzimní Prahu

Přiznám se, že kromě nesporných kvalit aktuální desky THE HORRORS mě v onu chladnou listopadovou noc lákala do útrob smíchovského klubu Futurum i nesmírná zvědavost. Chtěl jsem si totiž zodpovědět dvě otázky, které se mi v souvislosti s touto britskou skupinou draly na mysl. Kolik že má u nás v současnosti fanoušků a především jak dokáže v živém provedení předvést své zvukomalebné studiové počiny? Pravda, do dokonalosti mělo nazvučení koncertu daleko, ale dá se hned zkraje říct, že THE HORRORS předvedli výborný a našlapaný set. Ani se nechtělo věřit, že na pódiu řádí ten samý chlapík, co ještě před pár minutami lehce znuděně obsluhoval merch. Nebylo pochyb, že na prknech to Farisu Badwanovi svědčí mnohem víc. Angličané už po pěti deskách mají takříkajíc kde brát, ale i přesto poměrně překvapil fakt, že páteř vystoupení tvořily především dvě nahrávky. Že se bude hodně hrát z letošní novinky „V“ zas až takovým zjevením nebylo, ale že až v takové míře nepřijdou zkrátka ani příznivci osm let staré desky „Primary Colours“, zapůsobilo více než příjemně a koncertu to dodalo potřebnou dynamiku. Ne, že by letošní zasněné album nenabízelo i koncertní trháky, vždyť taková „The Machine“ oproti studiové podobě se značně vytaženými kytarami pořádně přiložila pod kotlem, ale většina jeho skladeb zve spíše k pozornějšímu poslechu, než divokému tanci. Tomu také odpovídaly reakce zcela zaplněného smíchovského sklepení. Jakmile odezněly úvodní tóny divisionovské „Who Can Say“, aplaus v tu chvíli přehlušil i jinak poměrně hlasitou aparaturu. Intenzita nazvučení jakoby kopírovala i pojetí alb, ze kterých se hrálo. Jinými slovy v případě „V“ to bylo vcelku v normálu, ale jakmile se změnil kurs zpět k minulosti (monumentální „Sea Within Sea“ anebo další ostrá post-punková břitva „Mirror’s Image“), šly decibely nekompromisně nahoru a přímo uměrně tomu dolů i přehlednost. Každopádně ke zvuku i navzdory předchozím slovům nelze mít až tak vážné výhrady. Novinkové skladby zněly hezky čitelně, pomalejší kompozice se pěkně rozlévaly subtilním podzemním prostorem a Badwanova vokální sebedůvěra dodávala produkci potřebnou jistotu a klid. Když pak ve druhé půli došlo i na nádhernou „Still Life“, nebylo pochyb, že před námi na pódiu stojí jistá a sehraná kapela, jež má takříkajíc jasno. Vystoupení, které orámovaly titulní („Hologram“) a v přídavku zahraná a s další salvou nadšení přijatá závěrečná skladba „Something To Remember Me By“ z letošního alba, zcela bez výhrad odpovědělo i na moje otázky z úvodu tohoto reportu. Jestliže některé české zastá ... celý text
[Koncerty]   [1.12.2017]   [Dalas]   [Diskuse: zatím žádná]  

THE HORRORS - V

Nedá se říci, že by to THE HORRORS svým starším fanouškům nějak zvlášť usnadňovali. Jestliže se doposud vcelku s úspěchem dalo spoléhat na jejich relativní předvídatelnost, je letos všechno tak trochu jinak. Tedy ne úplně všechno, abych zase hned zkraje příliš nepřeháněl. Považte koneckonců sami! Máme tady totiž již v minulosti nesčetněkrát odvyprávěný příběh o hodných rockových kůzlátkách, jež by měly skončit v žaludku zlého vlka, který velmi ale velmi nerad kytarový zvuk. Jenomže se nakonec ukáže, že ten vlk až tak zlý nebyl a že většina jeho pověsti jsou jen pouhé předsudky. Páté album u většiny interpretů znamená počin vyspělé a plně etablované kapely. Zároveň i pro mnohé z nich přichází v momentě, kdy se rozhodují o svém dalším směřování. Počáteční nadšení fanoušků dávno vyprchalo, některé dříve funkční triky se stávají čím dál omšelejšími, a pokud, stejně tak jako tato britská pětice, už od počátku vsadíte na módní retro zvuk, je cesta sice posetá vavříny, avšak krátká a vedoucí do slepé uličky. Už minulé album „The Lumious“ však naznačilo, že to s proroctvím o krátkodechosti v případě THE HORRORS nesmíme přehánět. Na desce si takříkajíc sedlo všechno, co předtím v detailech ne vždy úplně fungovalo, což ve výsledku nasměřovalo kapelu k ještě vzdušnějším a líbivějším aranžmá, aniž by přitom odhodila své garážové kořeny. Těch se naštěstí nedokázala zbavit ani letošní novinka, ale jejich identifikace především pro právě příchozí bude už poměrně tvrdým oříškem. Tytam jsou ostřejší kytarové riffy, post-punková zasmušilost anebo hlasité ozvěny new wave. Páté album této skupiny z jihu Anglie sice neznamená radikální pálení všech starých mostů, ale jako závěrečné pápá rockové minulosti jej chápat lze. Jakoby i na THE HORROS přišly jejich devadesátky. Jakoby si i oni chtěli nahrát svoji „Screamadelicu“. Rock je pro dědky, je tady jiná doba, pojďme vymetat taneční kluby! Že vám to něco připomíná? Ano, THE HORRORS jsou stále v zásadě retro. Jen se prostě ve své retrospektivě posunuli o pár let dál. Takže tam, kde předtím řezaly kytary, dnes silněji než kdy jindy zní sametový zvuk kláves. Kde se oddávali až brit-popové vzletnosti, dnes dunivé bicí pohání vpřed taneční rytmus. Ten se však nežene kupředu nijak přehnaně. Valivé tempo úvodní skladby „Hologram“, zpestřené zvonivým zvukem syntetizátoru a jemným hlasem Farsise Badwana dává tušit věci od těchto Angličanů dříve jen naznačené. Jestli by se dala cel& ... celý text
[Recenze]   [29.11.2017]   [Dalas]   [Diskuse: zatím žádná]  

KINO_LOG - Ozvěny Jednoho světa 2016

Festival Jeden svět je akcí, na kterou je v mnoha ohledech spoleh. Spoleh v tom smyslu, že každoročně nabídne mnoho dokumentů, které v divácích spolehlivě rozdmýchají emoce, ale které zároveň v mnoha ohledech nabídnou pohled na současné světově dění v takových souvislostech, jaké byste marně hledali v televizním zpravodajství. Často se z různých uhlů pohledu řeší objektivita angažovaných filmů, ale myslím si, že to je v mnoha případech spíše problém lidí, vyznávajících hodnoty kritizované ve filmech promítaných na Jednom světě. Jedno je však jisté – angažovaný dokument už ze své podstaty nemůže být nikdy plně objektivní a uspokojit všechny zainteresované strany. Přesně takový už od svých počátků je i tento festival, jehož osmnáctý ročník se v době psaní těchto řádků přesunul z Prahy do regionů. Jeho široké tématické nabídce letos vévodily uprchlická krize, válka na Ukrajině anebo i mnohá nepolitická témata, jako jsou ekologie či sexuální (a vůbec jakékoliv) menšiny. Letos jsem svoji pozornost oproti minulým rokům lehce odklonil od Blízkého východu a postsovětského prostoru mezi trošku odlišné náměty, z nichž mi jako nejzajímavěji zpracovaný přišel německý film Demokracie, nabízející unikátní vhled do fungování byrokratické mašinerie Evropské unie. V kvalitě však příliš nezaostávaly ani další dva filmy, které jsem zvládnul shlédnout, z nichž přeci jen vzhledem k tématu a geografické blízkosti mnohem mrazivěji působila story jednoho fanatického starosty z maďarské obce, nikterak skrývajícího své fašistické názory. DEMOKRACIE Není asi momentálně v našich končinách instituce, o které by kolovalo tolik nejasností, dohad a mýtů, než je Evropský parlament. Ruku na srdce, kolik z těchto smyšlenek se zakládá na pravdě a kolik je jen po léta budovaný náš národní komplex na oblíbené téma, že se o nás zase rozhoduje někde jinde. Nemá cenu si namlouvat, že vina za tento neutěšený stav neleží jen na bedrech našich mindráků a neschopnosti shánět seriózní informace, ale své máslo na hlavě mají i samotné evropské instituce, hluboce ponořené do byrokratické mašinerie komplikovaných procesů, kdy jaksi nezbývá příliš mnoho prostoru vysvětlovat své počínání občanům i v těch nejzapadlejších koutech Evropské unie. Velmi dobrou práci na tomto poli vykonal režisér David Bernet. Jeho časosběrný dokument pokrývá dvouleté období úmorného schvalovacího procesu nové evropské legislativy o ochraně dat. Ten se svým týmem vedl německý politik Jan Philip Albrecht, jehož vzhled moderního městského liberála (Albrecht je člen německý Strany zelených a pochází z Hamburku) mohl v počátcích celého procesu vést k pocitu jeho podcenění ze strany n ... celý text
[Downtown]   [19.3.2016]   [Dalas]   [Diskuse: zatím žádná]  

YOUNG WIDOWS - Easy Pain

Jsou situace, kdy motat se v kruhu nemusí nutně znamenat nudnou a šedivou stagnaci. Pozoruhodným způsobem se v této situaci totiž ocitli YOUNG WIDOWS, jejichž předchozí počin „In And Out Of Youth And Lightness“ dokonale naplňoval definici interpreta, jež nehodlá za žádnou cenu stát na místě. Příznivci starších a divočejších počinů byli možná zpočátku zaskočeni nebývalou odlehčeností a rozvolněností tohoto materiálu, aby pak po důkladném studiu většina z nich propadla jeho počertech rafinované stavbě a atmosféře. Letošník rok jakoby však byl ve znamení z jistého úhlu pohledu jasné zpátečky, vždyť jak jinak lze pojmenovat návrat k lomozivému kytarovému zvuku a celkově k nepokrytě „bordeloidní“ produkci jednotlivých songů. Vše se tak jeví jako jasný krok zpět, návrat k osvědčeným jistotám a pohodlíčku dávno vyzkoušeného. Jak už to tak obvykle ale chodí, věci se nakonec dokáží vyvinout i trochu jiným směrem. Neoddiskutovatelným faktem zůstává, že „Easy Pain“ v mnoha ohledech představuje regres, avšak zároveň i jasný krok vpřed. Ten zas plácá nesmysly, řeknete si. Ano, tento jednoznačný rozpor v předchozím tvrzení lze poměrně jednoduše vysvětlit tak, že se YOUNG WIDOWS tentokráte rozhodli pro mixturu svých kořenů s oním neotřelým pohledem na věc, který najdeme na minulé nahrávce. Zvuk kytar je tedy opět slušivě neurvalý, neurotický, zkrátka dostatečně emočně nestabilní na to, aby případného posluchače nenechal v úplném klidu. Vokál Evana Pattersona dospěl právě s předchozím albem do pozoruhodného stádia. I přes poměrně stoický projev dokáže ve druhém plánu obhospodařit více než solidní spektrum nálad, díky čemuž YOUNG WIDOWS s nesmírnou lehkostí rozpoutávají nefalšovaný uragán. Nepotřebují k tomu žádné gradace repetitivních motivů ani útok do plnejch. V tom právě spočívá promyšlenost nahrávky minulé a stejně tak i té současné. Tohle si většina posluchačů naplno uvědomí nejpozději během vyvrcholení druhé skladby „Cool Night“, doprovázené plnotučným kytarovým soundem a naléhavým Pattersonovým opakováním názvu alba, z něhož pochází. Nenápadný rozjezd, obstaraný špinavým zvukem poloakustické kytary a zlověstně znějící baskytary, jež se jakoby rozzuřený pes chystá vyskočit z brlohu na nezvanou návštěvu ve svém teritoriu. Když se pak celá mašinerie dá do pohybu, není už prakticky moc co řešit. Musím potvrdit, že tohle klamání tělem mám rád. První poslech, druhý poslech - vcelku lehké zklamání a silné pocity stagnace. Pak však vše přichází, jednotlivé díly do sebe zapadají s přesnost&iac ... celý text
[Recenze]   [27.9.2014]   [Dalas]   [1 příspěvků]  

ARKAN - Sofia

Dobře promyšlený kalkul anebo jen nevyhnutelný vývoj? Není lehké z tohoto pohledu zaškatulkovat letošní album francouzských ARKAN, kteří v posledních letech výrazně napomáhali formovat vzmáhající se vlnu „middle east“ metalu. Doomem jasně ovlivněná muzika stála především na hutných kytarových riffech a klasickém vokálním kontrastu „kráska a zvíře“, kde mělo jasně navrch zvíře v osobě Florenta Janniera. Karta se však obrací a otěže naprosté většiny vokálních partů přebírá jemný hlas krásky Sarah Layssac. Tam, kde kdysi svým hrdlem jen definovala refrény jednotlivých skladeb, dnes přebírá plnou odpovědnost za jejich provoz. Co je na tom špatného, možná se zeptáte. V zásadě nic, jen kdyby se z hudby ARKAN spolu s drsným hlasovým projevem nevytratila i kdysi tak příjemně nakažlivá orientální aura. Tu už arabsko-francouzská skupina nevyužívá jako určující výrazový prostředek, nýbrž jen jako kořenku ležící uprostřed stolu. Zkrátka a jasně: Skupina tímto albem jednoznačně atakuje teritoria, ve kterých v současnosti více než pevnou rukou vládnou jistí Holanďané, slyšící na jméno WITHIN TEMPTATION. Skladby na třetím albu ARKAN však ještě rozhodně nevykazují tak vysokou známku podbízivosti a snahy strefovat se do první signální. Úvodní „Hayati“ ve svém závěru servíruje nefalšovanou arabicu a tak trochu popírá má předchozí slova, ale další dění už příznivce blízkovýchodních tónin až tolik nenadchne. Ono na druhou stranu není nutné od každého, kdo má alespoň kořeny v arabském světě očekávat další a další variace na téma world music a její role v rejdišti tvrdých kytar, ale zrovna v případě této kapely se to alespoň prozatím zdá být tak trochu handicapem. Problém ale nejspíš bude hlavně ve skutečnosti, že mnohé skladby na tomto recenzovaném kotouči až příliš čerpají z nepřeberného množství female lead bands, pohybujících se na pomezí rocku a metalu. Ano, výrazné refrény a takový ten ženský pohled na rockovou muziku k tomu prostě patří, ať chceme anebo ne, ale nelze se ubránit pocitu, že ve své přechozí poloze byla kapela mnohem zajímavější. Ovšem na druhou stranu nic není tak zlé, jak se z předchozích řádek může zdát. „Sofia“ je ve své podstatě albem podařeným a i z hlediska svého žánru bezpochyby nadprůměrným. Potenciál Sarah Layssac by byla rozhodně škoda plně nevyužít, což jednoznačně dokreslují písně, jež jsou jí napsány přímo na tělo. Nespokojují se s typickým schématem sloka-refrén a v rámci možností nejednou rozehrávají i sugestivnější příběhy („ ... celý text
[Recenze]   [16.9.2014]   [Dalas]   [6 příspěvků]  

THE HORRORS - Luminous

Pryč jsou definitivně doby frackoidní odrzlosti a nespoutané energie. Britští THE HORRORS jsou na svém čtvrtém albu v pokročilém stádiu dospělosti a pevně se usazujícím pojmem v hudebním mainstreamu. Vadí? Rozhodně ne! „Luminous“ je totiž v porovnání s předchozím nesmělým vykročením rázným krokem vojenského velitele. Tam, kde se předtím skupina pokoušela trošku těžkopádně prorazit odlehčenějším a vzdušnějším pojetím, je nyní na jejím místě sebevědomý a zcela jistý projev. Ne, „Skying“ rozhodně nebyla špatná deska, ale až na „Luminous“ jakoby si všechno definitivně sedlo a začalo dávat smysl. „Primary Colours“ byla jen výrazná epizodní role, poslední výkřik dětí z ulice, než je konečně vpustili do naleštěného televizního studia a navlékli jim oblečky s třpitivými glitry. Tak horké to však ještě ani letos nebude. Na albu přeci jen najdeme kromě vzdušných a vzletných kompozic i několik písní ohlížejících se k posledním zbytkům novovlných osmdesátek (hitová „So Now You Know“, „Jealous Sun“ silně ovlivněná indie-rockem). Dnešní THE HORROS lze však přirovnat k interpretům, kteří se před třemi dekádami začali od post-punkové výbušnosti obracet k jemnému popovému písničkářství. Že to nemusí znít až tak stradišelně, dokonale přesvědčí skladby jako více než sedmiminutová óda na radost „I See You“ anebo hned následující nádherná balada „Change Your Mind“, ve které Faris Badwan podává jeden ze svých nejlepších pěveckých výkonů. Že je ostrovní (pop)rocková scéna úplně jiná liga, než tuzemský zasmrádlý rybníček, už není ani potřeba připomínat. U alb jako „Luminous“ by se ani ten největší vyhraněnec neměl stydět za to, že jde s davem. THE HORRORS tímto definitivně vypouští svojí vlastní verzi 2.0. ... celý text
[Recenze]   [30.8.2014]   [Dalas]   [Diskuse: zatím žádná]  

THE TIDAL SLEEP - Vorstellungskraft

Jsou mladí, jsou neklidní a nebojí se to vykřičet do světa. Německá hc scéna nám neustále demonstruje svojí sílu i schopnost generovat nové a nové talenty, až se s nadsázkou dá říci, že to prostě jeden nestíhá vše absorbovat. V případě THE TIDAL SLEEP by to však byla dost škoda, neboť tato pětice se za velmi krátkou dobu své existence už zvládla vyprofilovat ve velice agilní a tvořivé těleso. Originalitou vás však nikdo ohromit nehodlá. Spíše se těšme na energickou porci osvědčených hmatů a chvatů z bojového umění, které se dá pojmenovat jako emotivní hardcore. Sázka na emoce je poznávacím znamením německých už od jejich úplných počátků a zároveň něčím, na čem hodlají neochvějně stavět i nadále. K tomuto pocitu vám skupina napomůže hned pěkně od začátku. Úvodní „Old Youth“ je náletem agresivního predátora, z jehož drápů trčí klubka pocitů a nálad. Nic se příliš nekomplikuje, nehledají se nové cestičky, až by se mohlo zdát, že se na nás valí další šedá rutina. Avšak není tomu tak, THE TIDAL SLEEP do své muziky dávají ono pověstné srdíčko a byl by v tom čert, aby se nedostavila i pořádná porce štěstíčka. Za to můžeme považovat pěkně odsýpající skladby, které vás (navzdory anebo právě díky?) důslednému důrazu na žánrové hodnoty chytí hned od začátku. Nesmírně silná dvojice „Thrive And Wither“ a „Angst“ se perfektně doplňuje a definitivně vtahuje do nahrávky. Ta prvně zmiňovaná je přímočarou, rychlou jízdou, ve které však i tak vzniká dostatek prostoru pro pestré hrátky s barvou hlasu, což je dalším typickým prvkem jak skupiny, tak, dá se říci, že i žánru. Tento výpad směrem vpřed pak vytváří dokonalou souhru s následující „Angst“, jež je trefou přesně do pomyslného středu. Pozvolný rozjezd, tklivé kytary v „refrénu“ a masivní vyvrcholení. Žánr ve své krystalické podobě. Skupina ve své nekomplikovanosti dokáže pracovat až s obdivuhodnou škálou nálad. Celou nahrávkou se táhne jednoduchý kytarový motiv, jež se s pravidelností a v různých obměnách vynořuje a zase mizí, včetně velkého finále v „Lined Skin, Rotten Hull“. Je však skutečně až překvapivé, s jakou jistotou se ze strany Němců počítá s vaší participací na této hře s velmi jednoduchými pravidly. Sebevědomí je však podepřeno neochvějnou vírou ve vlastní výtvor a jeho sdělení, což je v tomto případě poměrně opodstatněná záležitost. THE TIDAL SLEEP totiž do svého žánru i navzdory předchozím slovům přinášejí svěží a troufám si říci, že i neokoukaný pohled plný elánu a energie.   ... celý text
[Recenze]   [29.8.2014]   [Dalas]   [2 příspěvků]  

Stránka: 1/73 Jste na první stránce
 /73
Následující stránkaPočet záznamů: 727
Rychlá navigace:


Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page