Neděle
17.12.2017
Noční verze
 id
 heslo
WARREL DANE
Dle serveru Blabbermouth zemřel včera zpěvák amerických ... cely text

THERION
vydají 2. února dlouho očekávanou rockovou operu "Beloved ... cely text

MONSTER MAGNET
vydají 23. března 2018 své již jedenácté řadové album "Mindf ... cely text

OBITUARY
nový klípek k řádnému protřepání palice "Brave" sledujte ... cely text

DECAPITATED
Polská čtveřice byla na konci listopadu propuštěna na svobod ... cely text

GHOST
vydali digitální edici nového živého alba "Ceremony And De ... cely text

NAPALM DEATH
se krom toho, že se v únoru příštího roku představí u nás na ... cely text

ORPHANED LAND
Čerstvý singl „Like Orpheus“ z nové desky „Unsung Prophets & ... cely text

ANTHRAX
vydají 27. dubna příštího roku u Megaforce živý záznam „King ... cely text

MACHINE HEAD
Videoklip ke skladbě "Catharsis" ze stejnojmenného nového al ... cely text

LAIBACH
22. 3. 2018 - Majestic Music Club, Bratislava ... cely text

BRUTAL ASSAULT 2018
NOVÉ KAPELY S PARADISE LOST, NOCTURNUS AD, UNLEASHED AND ... cely text

GOTICKÝ MANIFEST
ČESKOSLOVENSKÁ GOTICKÁ SUBKULTURA VYDÁVÁ SVŮJ HUDEBNÍ MAN ... cely text

Stránka: 1/56 Jste na první stránce
 /56
Následující stránkaPočet záznamů: 552
MASTER´S HAMMER, UMBRTKA - Dívat se Mistrovi do tváře

Začalo to vlastně už doprovodnými koncerty k albu „Necrotica“ projektu MORTAL CABINET. Tehdy v sobě zřejmě František Štorm, jinak zasloužilý předák MASTER´S HAMMER neboli české blackmetalové legendy, objevil znovu chuť živě vystupovat. A jelikož původní kytarista Tomáš „Necrocock“ Kohout a jeho pravá ruka v jednom vytrvale dál odmítal vystoupat na pódium, zatímco tlak na koncerty Mistrova kladiva se stával téměř neúnosným, nezbylo mu, než přivést na svět alternativní živou verzi kapely.Zbytek je už známou minulostí. Neutajená předpremiéra letos v červnu v pražském Futuru, monstrózní sukces na programu josefovského Brutal Assaultu a náhle se plnící koncertní itinerář kapely, mnohdy i o skutečně významné položky (za všechny jmenujme třeba slavný marylandský „Deathfest“ příští rok v květnu, kde budou MASTER´S HAMMER dokonce headlinery). Do konce roku letošního pak ještě přibyla i tři (téměř)domácí dostaveníčka, tedy to vyprodané v brněnské Flédě, nakonec zrušený koncert v Košickém Collosseu a listopadová uzávěrka v pražské Roxy. Ta se nedlouho před datem svého konání stala rovněž vyprodanou, což ovšem bylo celkem logické nejen vzhledem k tomu, jakému zájmu se u nás aktuálně MASTER´S HAMMER těší, ale i proto, že bylo jednoduše velice lákavé vyzkoušet Mistrovu formu i v klubovém provedení.Předskokan asi nemohl být vybrán lépe – UMBRTKA nekoncertuje zrovna často a kromě toho se rovněž těší statutu jakéhosi blackmetalového kultu. I proto byla na místě hojně k vidění také trička plzeňských „prachmatických“ soustružníků a zahlédl jsem dokonce i fanouška kompletně v pracovním, se svářečskými brýlemi, rádiovkou a pracovními rukavicemi. Samotná show, jíž kraloval pan Strastinen, čtoucí texty z papíru formátu A4, a svačinové pauzy na rohlíky a vysočinu (která byla dokonce po kolečkách hojně rozhazována do publika), pak neměla jedinou chybu, snad krom té, že nějaká ta minutka či skladba navíc („Vezeme bábu“?) by jistě nepřišla vniveč.Představení MASTER´S HAMMER poté odstartovalo, řekl bych již tradiční, intro z debutu „Rituál“, následované v rychlém sledu „Pádem modly“, „Věčným návratem“ a „Génii“. K tvářím, které jsme si již zvykli v takových případech na pódiu vídávat, přibyl Petr „Rámus“ Mecák, rytmická spojka Honzy Kapáka z AVENGER, který definitivně nahradil Vlastu Henycha a v Praze si takto odbyl premiéru. Zvolil k tomu i vpravdě slušivý viktoriánský oblek a ještě slušivější diamondovský klobouček, v nichž se, možná i díky častým výletům mimo „přidělený“ flek na levém okraji pódia, stal téměř nepřehlédnutelným.Což je v přítomnosti zejména Franty Štorma s novými „lemmyovskými“ kníry či dvou dnes již rovněž tradičních polonahých slečen v obrovských kozlích hlavách vlastně celkem zajímavé zjištění, mimochodem. Zcela naplněné a freneticky juchající Roxy tvořilo černému divadlu Mistrova kladiva výbornou atmosféru, takže když zazněly dvě nové skladby („Ve věži ticha“ a „Estetika Ďábla“), reakce ani na chvilku nepřestaly být stejně hlučné, jako když se hrály klasiky z nejklasičtějších. Ty nakonec zazněly úplně všechny (oproti Brutal Assaultu přibyl i tehdá postrádaný „Panuška“) ... celý text
[Koncerty]   [7.12.2017]   [Louis]   [Diskuse: zatím žádná]  

SIGNUM REGIS - Decennium Primum

Melodický heavy/speed/power metal už je na světě dobrých třicet let a o to to samozřejmě mají těžší všichni ti jeho dnešní představitelé, kteří, stejně jako početné zástupy jim podobných před nimi, podlehli lákavému volání kovu a vzrušivé melodie. Jistěže narážím na fakt, podle nějž už z principu nelze v tomhle ranku po takové době vymyslet něco zásadně odlišného, neboť jeho mantinely jsou jasně dány a nesvedl by s nimi nic ani blahé paměti Harry Potter.Tyhle řádky jsem si mohl odpustit, pochopitelně, protože to všichni dávno víme, všichni už jsme o tom miliónkrát četli a psát podobným způsobem je klišé z nejklišovitějších. Co si však počít, když se zaposloucháte do alba, které na tuhle tezi otiskuje svůj palec na znamení jasného souhlasu a bezpodmínečné kapitulace?„Decennium Primum“, jak už samotný překlad jeho názvu z latiny napovídá, je pátým řadovým albem, jenž uzavírá první desetiletku v podání slovenských SIGNUM REGIS. Kapely tedy již velmi slušně zavedené, v jejíchž řadách domácí posluchač nejpravděpodobněji identifikuje baskytaristu Ronnieho Königa (SYMPHONITY, VINDEX) a zpěváka Mariána „Mayo“ Petranina (CASTAWAY nebo také někdejší KING DIAMOND Revival). Dohromady hoši, jak zřejmo, drtí ten nejmelodičtější z těžkých kovů, a soudě dle samotného alba (s jeho předchůdci jsem ještě neměl tu čest), jde jim to na výbornou, oprostíme-li se tedy poněkud od „kacířských“ myšlenek v úvodu celé téhle recenze.Znalcům rychlých a melodických poměrů jistě není třeba našeptávat, koho všeho můžou mezi řádky „Decennium Primum“ zaslechnout. HELLOWEEN a RHAPSODY především, ale samozřejmě by se dalo i dále spekulovat a vyjmenovávat, což už ovšem souvisí s tím, jak se celá tahle scéna tam a zpět a stále dokola navzájem ovlivňuje. Podstatné pro SIGNUM REGIS je, že jsou velice dobře zorientovaní, a že jejich tvorba je skutečnou tvorbou a nikoliv jen bezduchým mlácením stylové slámy.Album proto působí velmi uceleně, s utříbeným obsahem a nepřeslechnutelnou kvalitou. Nenabízí prakticky žádné hluché místo, mnohdy je skutečně až vynalézavě barevné (za všechny třeba drobná radůstka v podobě úvodního, eponymního intra či pomalejší pamlsek „Kingdom Of Light“) a snaží se být opravdu instrumentálně hodně zvučné, aniž by to ovšem přecházelo v nějaký násilně progresivní nádech, který už by mohl někoho otrávit. Velmi dobře do toho zapadá i poněkud hrubší a silovější projev Maya Petranina, jenž je tím pádem více než stoprocentním pátým nástrojem, dodávajícím celkovému výrazu potřebnou ostrost a výbušnost. A samozřejmě, že ani pro pořádnou ránu se nejde daleko – taková „Thunder And Rain“, jíž osobně řadím na úplný vrchol celé nahrávky, je tak dramatický kousek, až to skoro vypadá, že byl vyšlechtěn přímo v powermetalové laboratoři metalové akademie věd. Tak mocně skutečně působí a funguje.Melodický heavy/speed/power metal si tudíž může udělat další zářez na pažbě, tedy na její neodvrácené straně, na té, kam se znamenají věci povedené a ještě povedenější. SIGNUM REGIS a jejich „Decennium Primum“ tam zcela nepochybně patří. ... celý text
[Recenze]   [7.11.2017]   [Louis]   [1 příspěvků]  

FERAT „30 let“, FATA MORGANA - Plzeň, Šeříkovka - 28. října 2017

V den 99. výročí vzniku samostatného československého státu (kdy na Hradě byla zase jednou velká švanda) oslavil plzeňský FERAT výročí vzniku pro změnu třicáté. Stejně jako náš bývalý společný stát také po nějaké době fyzické neexistence, nicméně stále tepající v srdcích všech svých fanoušků a k tomu také se vší důstojností, kterou si jen podobná příležitost žádá. A ještě jedna věc na tom byla všimnutíhodná. Vždyť co ve skutečnosti je plzeňský FERAT proti samostatnému Československu. A přesto je to třicet let, co vznikl, tedy jeho bytí (v obou naznačených rovinách existence) se rovná téměř třetině bytí společného státu Čechů a Slováků, což mi tedy v historických a společenských souvislostech přijde jako celkem zajímavá paralela.Gratulant byl ten večer jediný a vlastně i jediný možný. Kdo jiný mohl FERAT náležitě uctít, než FATA MORGANA, plzeňský souputník, z jehož řad kdysi oslavenec vzešel a s nímž alespoň zpočátku sdílel některé skladby (proto také třeba nezazněla jindy tradiční „Hamty hamty“, která samozřejmě přišla na řadu později). Ajsa a spol. na rozdíl od hlavního oslavence pochopitelně stále aktivně působí na pódiích, takže set, který předvedli v Šeříkovce není obtížné shlédnout také na jiných domácích klubových a festivalových pódiích. Zčásti je věnován aktuálnímu albu „Devět bran“, zčásti pak osvědčeným tutovkám jako „Nad rakví“, „Kremace ďábla“ či „Doktor Mengele“, přičemž u poslední jmenované můžete shlédnout i tradiční pitvu gumového nebožáka, při níž se dokonce do publika rozhazují kousky kuřecího masa coby hypotetické vnitřnosti. Jen je pak třeba dávat pozor, abyste na nich neuklouzli a nerozlili si čerstvá piva, jak se to v Plzni stalo jedné nebohé fanynce.FERAT opanoval hlavní stage okolo desáté večerní, poté, co ho sympaticky uvedl domácí metalový guru Petr Korál, jenž celý večer moderoval a později si také za mikrofonem vystřihnul „Televizní zpracování (války se Satanem)“. A když říkám FERAT, myslím tím tentokrát celou plejádu muzikantů, kteří kapelou za celá ta léta prošli, a kteří se u nástrojů střídali podle toho, jaké období bylo zrovna prezentováno. Vidět a slyšet jste tak mohli nejen původního zpěváka Marcela „Persyho“ Šamana (později JOY, GAUNEŘI), kytaristy Dana Kroba, Radka Kroce (oba svého času mj. KREYSON) a Otu G. Husáka nebo bubeníka Alana Reisicha (později DEBUSTROL, KRYPTOR), ale mezi dalšími třeba i zpěvačku Danu Jelínkovou či baskytaristu Martina Ruttnera, jehož byste mimochodem při pohledu na obal alba „Rainhold“ nejspíš nepoznali.Slušně naplněná Šeříkovka tomu náležitě aplaudovala a bylo znát, že pochopitelně přišli především pamětníci. Předvedený setlist musel všechny přítomné jistě potěšit, protože krom prezentace pozdějšího čistě thrashového období (které se, bohužel, scvrklo na pouhých pět kousků) se dávaly především dávné pecky typu „Vem si mě s sebou“, „Metalová holka“, „Proč už můj brácho nedýcháš“, „Na nádraží stojím lásko“ či již zmiňovanou „Hamty hamty“. Celé to trvalo zhruba hodinku a půl, a když byl čas končit, bylo zjevné, že se to vlastně nikomu nechce, ani těm nahoře, ani těm dole. K přídavkům se na pódiu shromáždili všichni, kteří se na něm ten večer vystřídali, přibrali několik nepostradatelných z bedňáků, techniků a dalších lidiček okolo kapely a buj ... celý text
[Koncerty]   [2.11.2017]   [Louis]   [Diskuse: zatím žádná]  

INSANIA, LISTER - Plzeň, Divadlo pod lampou - 20. října 2017

Vskutku magickou noc nám všem nabídla brněnská INSANIA předminulý pátek. Zhruba v době, kdy na čerstvě otevřené volební místnosti v první den voleb do Poslanecké sněmovny padla tma, se totiž začala odvíjet nit jejího plzeňského koncertu v rámci podzimní „SPAM Tour“, jenž měl v kontextu nadmíru povedeného posledního alba skupiny „Na počátku byl spam“ a tak nějak zvýšeného společenského napětí v souvislosti s výsledkem probíhajících voleb vskutku mimořádnou příchuť.Jednak pochopitelně díky trans/mystické anarchii, jíž INSANIA proslula, a přesto se neváhala pochlubit vyřízením volebních průkazů, aby mohla i v Plzni pěkně demokraticky zahlasovat pro proevropské strany (tumáš, Mažňáku, kropáč!), a jednak také proto, že nová deska po právu aspiruje na nejvyšší mety výročních cen za letošek, takže její živé provedení slibovalo celou řadu úderných a skočných skladeb v přímém přenosu.A poctivě naplněná Lampa tomu šla naproti, to je třeba také říct, takže třeba na rozdíl od koncertu k pětadvaceti létům skupiny před pěti roky na stejném místě se tentokráte místní, co se týče návštěvnosti, opravdu snažili.Role předskokana se ujali LISTER, plzeňská elektrometalová formace, která moc nezpívá a v minulosti v ní působil třeba Ota G. Husák, původem z FERAT. Tahle trojice předvedla fajn předkrm, jenž dozajista působil dostatečně originálně (skladba „Blaine Mono“ je skutečný hit), a pokud měla snad někdy tak trošku zanudit právě kvůli absenci živého lidského hlasu, k nepoznání upravená verze známého hitu Zdeňka Rytíře „Pověste ho vejš“ to včas napravila.Hlavní hrací čas byl nicméně vyhrazen INSANII, která v současnosti na klubových pódiích po právu slízává smetanu a někdy dokonce i máslo, není-li tedy momentálně vyprodané.Třicet let a stále v kurzuVe vší té slávě okolo nové desky tak trochu zanikl fakt, že Poly a spol. letos slaví nejen v pořadí první dvoucifernou dlouhohrající nahrávku, ale také již šest úderných pětiletek, v nichž hrdě prznili (a przní) metal. Se skromností sobě vlastní to INSANIA nijak zásadně nepřipomíná (těm pozornějším jistě neunikla trojice římských desítek v červeném kroužku v pravém horním rohu obalu nové desky), ovšem s přihlédnutím ke kvalitám novinky to snad ani není potřeba. „Na počátku byl spam“ na tu nejdůstojnější oslavu opravdu stačí dočista samo.Snad právě proto bylo album zastoupeno velmi početně (pokud mě paměť neklame, zazněly „Nebe a Nietzsche“, „Joe si nepohlídal záda“, „Ať kypí žluč“ „Mezi námi přeskočila jiskra“, „Co zní temně, musí ze mě“ a „Bohové jdou k lidem“) a výkon kapely v oněch okamžicích byl přímo povznášející. Obzvláště Poly v pozici nejvyššího kazatele s růžovou kytarou pak strhával nejvíce pozornosti, zejména samozřejmě tehdy, když zhusta přecházel v pravý rap a pokud to charakter té které skladby dovolil, rovněž k tomu stále vztyčoval pravici s trsátkem (samozřejmě ohnutou v lokti a v pravém úhlu od těla, nikoliv tak, jak teď možná mnohé z čtenářů napadlo).Jinak zhruba sedmdesátiminutový set odsýpal jako hodinky a byť se toho mezi skladbami tradičně mnoho nenamluvilo, na náladě a maximalistické zábavě to neubíralo ani v nejmenším. Přes tradičnější a dnes už téměř povinné fláky (samozřejmě „Volný ... celý text
[Koncerty]   [30.10.2017]   [Louis]   [Diskuse: zatím žádná]  

FERAT - Rainhold

Československá thrashová scéna na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století byla tvořena vskutku pozoruhodnou mozaikou kapel, úspěšně se hlásících k tomuto hudebnímu stylu. Jednou z nich byli i FERAT, skupina pojmenovaná podle slavného filmového upírského auta, která v průběhu času zocelila nejednoho hudebníka z nepřehlédnutelné plzeňské líhně (namátkou jejími řadami prošli Daniel Krob, Radek Kroc nebo Radek Sladký).Zřejmě nejvýraznější stopa, kterou se FERATu podařilo v domácích kovových dějinách zanechat, se jmenovala „Rainhold“ a šlo samozřejmě o debut, který v roce 1993 završil přerod původně heavymetalového tělesa, vzniknuvšího po odchodu některých členů z FATY MORGANY, v čistě thrashovou záležitost. Album pojmenované tak trochu atypicky ještě atypičtějším mužským křestním jménem vyšlo nejpozději ze všech debutů účastníků památného sampleru „Ultra Metal“ (nepočítám-li tedy MORIORR, jenž se své dlouhohrající premiéry „Masochrist“ dočkal až v roce 2007), na němž se mimochodem FERAT prezentovali skladbami „Warning You“ a „There´s Only A Little Time“, a snad i proto bylo nahráno už v jiné, do jisté míry okleštěné sestavě.Na potenci kapely to ovšem nic neměnilo, zejména proto, že hlavní hnací motor a jediný zakládající člen Otakar Husák byl stále přítomen, respektive především zodpovědný za hudební náplň. Ta, jak už z podstaty věci vyplývá, byla zcela jednoznačně thrashově orientována a na tehdejší domácí scéně rozhodně nehrála nějaké druhé housle. Spolu s Alanem Reisichem za bicími (který v té době hrál zároveň v DEBUSTROLu) a basistou Martinem Ruttnerem totiž Ota Husák (někdy s vtipně přidávanou zkratkou „G.“ mezi jméno a příjmení) stvořil na „Rainholdovi“ komplexní thrashmetalovou kolekci jako z učebnice, jež disponovala všemi stylovými náležitostmi v potřebné kvalitě.Pětatřicetiminutová nahrávka (i to byl koneckonců důležitý poznávací znak) měla zkrátka vše, co takový thrasher napříč všemi časy chce slyšet. Výborný a čitelný zvuk (z pražského Mida studia, což pro zajímavost nebylo studio nikoho jiného než Michala Davida) se zatraceně ostrými kytarami, nezbytná padnoucí sólíčka, sem tam drobné melodické kudrlinky, které ovšem nijak nerozmělňovaly všudypřítomné typické nervózní napětí, či skvěle štěkající zpěv/řev Oty Husáka. A všechno dohromady to odsýpalo o stošest a téměř magneticky zapadávalo do sebe jako kousky puzzle, které někdo původně rozházel do nepřehledného zmatku. Skladby jako „Dokonalej vrah“, „Rainhold“, „Toleun“ (s nezapomenutelným „chip´n´daleovským“ intrem), „Ninja“, „Blázen“ nebo „… ani jediná“ proto dodnes patří do zlatého fondu českého thrash metalu a vlastně celý „Rainhold“ spolu s nimi rovněž. Jsem si totiž naprosto jistý, že nejen v onom roce 1993 patřil k tomu absolutně nejlepšímu, co v téhle těžkotonážní metalové kategorii mezi dlouhohrajícími domácími alby vyšlo.FERAT se ovšem hned po vydání „Rainholda“ tak trochu paradoxně na velmi dlouho odmlčeli, a když se zase vrátili k aktivní činnosti (v roce 1998 vyhráli soutěž „Rock Made in Gambrinus“ a díky tomu natočili druhé, eponymní album, někdy rovněž nazývané „Parapsychology“), bylo to už v jiné sestavě, v jiné náladě a samozřejmě především jaksi pozdě, což se promítlo i v tom, že už žádnou další díru do světa neudělali. Ale to už je vlastně poněkud jiný příběh… ... celý text
[Recenze]   [20.10.2017]   [Louis]   [2 příspěvků]  

MOTORBAND - Dá-li bůh, oslavíme až 35. narozeniny (rozhovor s Liborem Matejčikem)

Páté studiové album po osmileté nahrávací pauze a k tomu jméno interpreta samotného, to už je dost pádný důvod pro aktuální rozhovor s někým z MOTORBANDu. A s kým jiným pochopitelně nejlépe, než s jeho duchovním otcem, srdcem, duší i žaludkem v jednom, Liborem „Máčou“ Matejčikem. Komunikace přes manažerku byla sice poněkud nezvyklá (zejména tedy v okamžiku, kdy mi bůhvíproč zcenzurovala úvodní dvě dle mého celkem neškodné otázky na vykrystalizování současné sestavy a celkový počet dosavadních sestav kapely), ale kýženého cíle jsme se nakonec přece jen dobrali a tak se níže můžete přesvědčit o tom, jak vypadá MOTORBAND na startu nejnovější etapy své existence, nazouvající slovy klasika již „čtvrté gumy“.Představ nám, prosím, své nové spoluhráče…Začnu zpěvákem Luďkem Struhařem. Dá se říct, že se mi splnil sen, zpěváka tohoto typu jsem si představoval v kapele od začátku. Vynikající muzikant, který je tvůrčí a s obrovskými hlasovými možnostmi. Dalším novým členem je kytarista Jan Jiříček, který je podle mého názoru nedoceněným kytaristou v ČR. Asi největším úspěchem jeho dosavadní kariéry bylo angažmá ve skupině TITANIC. Je to poctivý, pracovitý kytarista a zároveň bavič kapely. Bubeník Ivo Batoušek je tvůrcem a lídrem bubenické kapely JUMPING DRUMS a naprosto zodpovědně říkám, že se řadí mezi TOP bubeníky v ČR. Basistu Karla Adama nemusím představovat, protože MOTORBAND spolu děláme od roku 2010. Navíc jsme spolu hráli i v KREYSONu, VITACITu a AB BANDu. Karel navíc natáčel MOTORBANDu basu na album „Satisfakce“ a „Heart Of The Machine“.MOTORBANDu vyšlo v létě nové, páté řadové album se symbolickým názvem „V“. Jak bys tuto událost co nejlépe charakterizoval?Přípravu CD, celou realizaci natáčení a vydání lze charakterizovat jako veletěžký porod. Nikdy v životě jsem tolik komplikací a překážek nezažil. Pár období během příprav a natáčení bylo opravdu kritických, ale něco nás vždy dokázalo udržet pohromadě, problémy řešit a překonávat. O to větší radost jsem měl, když se vše podařilo dotáhnout do konce. Je to nejlepší album, které jsem kdy natočil.Páté řadové album po jednatřiceti létech existence, to není moc lichotivé číslo… nebo?Máš pravdu v tom, že teoreticky MOTORBAND existuje už přes třicet let. Ale kdybych do detailu sečetl období, kdy kapela opravdu aktivně fungovala, dostal bych se k deseti, maximálně dvanácti rokům. Takže pět alb za dvanáct let lze považovat za velmi lichotivé číslo (smích).Jak a jak dlouho album vznikalo? Nastaly nějaké komplikace? Ve skutečnosti jsme nový materiál začali dávat dohromady už s bubeníkem Klaudou Kryšpínem v roce 2013. Kdybych měl určit, jak dlouho jsme album připravovali od nástupu Luďka Struhaře a Honzy Jiříčka, pak by to byly dva roky. Těch problémů v období dvou let příprav a natáčení CD bylo opravdu hodně. Co nám dalo nejvíc zabrat, bylo najít bubeníka. Poté, co onemocněl se zády Klauda, jsme jich vyzkoušeli asi osm. Někteří na tom nebyli tak, abychom si je mohli dovolit, a někteří zklamali.Může posluchač objevit nějaký vývoj mezi „Heart Of The Machine“ a „V“? Cítíš to vlastně ty jako autor hudby, že se někam posouváš? Nebo prostě máš jen rád heavy metal a s tím to stojí i padá?Nevím, skládám hudbu. Mám nápad, a když se mi nápad líbí, nahraju si ho. Posun vidím a slyším. To ale není ani tím, co složím, ale tím, jak se to zaranžuje a hlavně, kdo to pak produkuje! S Karlem jsme se shodli na tom se svěřit mladému zvukařovi a producentovi Tomáši Raclavskému. Tomáš je vynikajícím kytaristou a muzikantem. Jeho práce, jednak na jeho nahrávkách a nahrávkách kapel, které produkoval nebo na nich dělal mix a ma ... celý text
[Rozhovory]   [17.10.2017]   [Louis]   [Diskuse: zatím žádná]  

MOTORBAND - V

O tom, že plány a naděje nejsou žádné dogma, by Libor Matejčik mohl dozajista vyprávět dlouhé hodiny. Když už bůhvípolikáté překopal v roce 2013 po poměrně výrazném albu „Heart Of The Machine“ (2009) sestavu MOTORBANDu, svého životního dítka i díla v jednom, zase se mu rozpadla jako domeček z karet. Po boku mu zůstal jen baskytarista Karel Adam, s nímž začal znovu hledat nové spoluhráče. Ty nakonec našel v Luďku Struhařovi (zpěv, ex – VINDEX), Janu „Hansovi“ Jiříčkovi (kytara, ex – TITANIC) a Ivo Batouškovi (JUMPING DRUMS), který nahradil bicmistra Klaudia Kryšpína, který se ne a ne zbavit zdravotních potíží. A společně se vrhli do nahrávání nového alba, které kapele nakonec (i díky projektu „startovač“) vyšlo jako páté řadové letos v červenci, tedy dlouhých osm let po zmíněném předchůdci.Když si ho opakovaně poslechnete, okamžitě vám musí před očima naskočit, jak moc se kupodivu dominantní autor hudby Libor Matejčik musí vždycky nadřít, aby to všechno dotáhnul až k onomu lesklému kotoučku, ačkoliv nápadů, tedy dobrých metalových nápadů, má na rozdávání. Jako by si onen kalich hořkosti, který si až po okraj naplnil po rozpadu nejúspěšnější sestavy kapely z „doby singlové“ a debutu „Made In Germany“, musel znovu a znovu dopíjet až na dno, podobný bájnému Sisyfovi.Novinka, symbolicky pojmenovaná symbolem římské pětky, rozhodně nenechává nikoho na pochybách o tom, že by MOTORBAND dnes jen přežíval z nějaké podstaty. Naopak, většina písní ze čtyřiapadesátiminutové stopáže alba snese ta nejpřísnější kritická měřítka a přináší hutný, svižný heavy metal typického matejčikovského vyznění, takový, jakým se kapela prezentovala ve svých nejlepších létech, čímž pochopitelně nemyslím jen výše vzpomínané začátky, ale třeba i právě minulé album.Občas je to ostřejší, pěkně s pořádnými dvěma kopáky, jako třeba v „Králi noci“ či „Křídlech touhy“, občas méně, v důsledném středním tempu za asistence pořádného kusu riffu („Temnej vítr“, „Vabank“), nicméně pozitivní duch pravé metalové písně je přítomen prakticky pořád. Na albu tím pádem není příliš míst, kde by se heavymetalový posluchač mohl nudit, ovšem kdyby se téměř hodinová stopáž osekala o dva až tři kousky, které nemají až takový tah na bránu (osobně bych se obešel bez poněkud šedivější „Tak to nalej“ a rock´n´rollové „Mayday“), určitě by ho to ještě o malinko více vyleštilo. Nejsilnější moment lze určitě hledat v klipové „Kde byl bůh?“, jejíž mrazivá vyhrávka v refrénu je skutečně z kategorií výrazně zapamatovatelných, a myslím, že třeba takový „Mistr hvězdář“ do téhle společnosti také spolehlivě kandiduje. A co je ještě zvláštní, nemůžu si pomoci, ale na mnoha místech „pětky“ se nedokážu oprostit od představy, jak moc by se do té které písně hodil hlas Kamila Střihavky, respektive ho tam téměř slyším – a tím samozřejmě nechci zároveň říct, že mám něco proti Luďkovi Struhařovi (který je svému předchůdci občas docela podobný), naopak. Připadá mi to zkrátka skoro jako kdyby měl Libor Matejčik svého nejslavnějšího zpěváka při skládání pořád na paměti.MOTORBANDu se tedy v prvním roce čtvrté dekády jeho existence (průměr jedno album na osm let zní hrozivě, co říkáte?) podařilo složit výbornou tradiční heavymetalovou nahrávku, která se v tom všem dnešním překotném dění rozhodně neztratí a svého posluchače si jistě najde. Nu a ten, ten už pak bude mít jen jednu starost – pořádně si všechen ten poctivý těžký kov užít!Videoklip „Kde byl bůh?“ ... celý text
[Recenze]   [16.10.2017]   [Louis]   [1 příspěvků]  

EAGLEHEART - Reverse

Brněnští EAGLEHEART jsou poměrně zavedeným pojmem na domácí metalové scéně (však také zkraje příštího roku oslaví patnáct let existence) a samozřejmě, že nejvíce bude jejich název rezonovat v uším především těm, jimž je nejbližší rychlý, vzletný a řádně melodický metal. Alba „Moment Of Life“ (2008) a „Dreamtherapy“ (2011) jim pak nejspíš rovněž nemusím představovat, stejně jako fakt, že obě se setkala s poměrně vřelým přijetím, byť samozřejmě spíše v užším kruhu těch více zasvěcených.Po vydání druhého ze zmíněných alb se ovšem kapela studiově odmlčela, aby se tahle nahrávací pauza natáhla až na šest let, v jejichž závěru se i EAGLEHEART svěřili stále populárnější crowdfundingové (český ekvivalent tohoto slovíčka mimochodem stále asi ještě neexistuje nebo se mýlím?) kampani prostřednictvím našinců HitHit. Plánovaných 55.000,- Kč se podařilo vybrat pěkně po údernicku na 115 % a tak už vzniku třetího alba brňáků nestálo nic v cestě.Na sklonku srpna pak album nazvané vyzývavě „Reverse“ spatřilo světlo světa a s ním i neskrývaná ambice kapely vydat ze sebe opravdu to nejlepší, vždyť o čem jiném krom názvu hovoří třeba fakt, že k produkci tentokráte nepustila nikoho dalšího, včetně v úvahu přicházejícího slovutného Rolanda Grapowa, u nějž se album z části rovněž nahrávalo.A povedlo se, mohu-li tedy soudit poté, co se mi snad definitivně podařilo do celé nahrávky proniknout. Na první poslech je totiž zdánlivě neprostupná a zdá se být pevně uschována v hotovém šiku kytar, rychlých temp, melodií a různých odboček a kudrlinek, které svádějí k pocitu, že jde jen o pompu a nadbytečnou okázalost bez pořádného kousku duše. Nicméně, jak jsem už zmínil, opak je pravdou. Přirozeně limitováni tradičními melodicko (prog)metalovými mantinely stvořili EAGLEHEART album, jež se sympaticky vyznává ze stylové příslušnosti a zároveň je schopno oslovit i posluchače někdy už třeba unaveného ze zástupů kapel prakticky totožné produkce, v níž aby k vyhledání rozdílů byl pozván nejlépe Sherlock Holmes.Důležitou měrou k tomu přispívá i vzácně se doplňující trio zpěváků (Roman Sáček, původní zpěvák Vojtěch Šimoník, který si po návratu přibral i baskytaru, a dvorní skladatel Michal Kůs, jehož můžete aktuálně vidět i v řadách KREYSONu), pod jejichž hrdly dostává „Reverse“ daleko širší rozměr a mnohdy zní vskutku neopakovatelně. Z původně jednolitě vnímaného materiálu tak náhle vyrůstá mnoho skladeb, jež působí velmi přesvědčivě a snese velmi přísná kritická měřítka. Za největší favority mám hned několik z nich – úvodní náklep „Until Fear Is Gone“, opatřený nádherně procítěným bridgem, hned následující a podobně naléhavou „Healing The Scars“ s jemným orientálním motivem v refrénu, drobné vydechnutí v „Erased From Existence“ s osvěžujícími housličkami nebo třeba „Enemy Within“, krásný příklad toho, jak to krásně funguje s více mikrofony. I jinde na ploše více než padesátiminutového alba však narazíte na podobně zajímavé okamžiky („Palace Of Thoughts“) a naopak velmi zřídka se vám stane, že z dotyčné skladby nevydolujete nic, i kdybyste se na hlavu postavili (tak jako v mém případě u „All I Am“).Když tedy vkládat želízko do ohně, tak jedině takové, které se hned nespálí a zároveň ukáže, že je z oceli, která už něco vydrží. Přesně tímhle mottem se bezpochyby řídili i EAGLEHEART, když dali vzniknout „Reverse“. ... celý text
[Recenze]   [13.10.2017]   [Louis]   [Diskuse: zatím žádná]  

ACCEPT - The Rise Of Chaos

ACCEPT vydávají po třech létech nové album. S půlkulatým výročím k tomu, „The Rise Of Chaos“ je totiž patnáctým v pořadí diskografie původně solingenského monstra. V mezičase se z kapely poroučeli Stefan Schwarzmann a Herman Frank, na jejichž místa nastoupili americký bicmistr Christopher Williams (čímž tedy původní „německost“ kapely znovu pozbyla na své údernosti) a Uwe Lulis, spolehlivý druhý kytarista s neprůstřelným vysvědčením z GRAVE DIGGER. To ovšem nic nemění na tom, že kapelní otěže i tak třímá pevně v rukách duo Wolf Hoffmann a Peter Baltes, a právě jejich rozpoložení bude tím, co o kvalitách novinky rozhodne, respektive již vlastně rozhodlo.Je jasné, že když si chcete poslechnout nové ACCEPT, je to proto, že víte do čeho jdete. Pustíte si to album a čekáte pořádný heavymetalový nářez. Ocelové hobliny lítají všude kolem, pod údery kopáků praskají okolní zdi a když nastoupí refrén, máte pocit, že snad vyskočíte z vlastní kůže. Žádné experimenty, žádné přibližování se jiným stylům, jen prostě pravý úder pravým hákem na solar všem nevěřícím v sílu a podstatu těžkého kovu.Což by na patnáctém studiovém albu v pořadí mohlo zavánět jistým kolovrátkem, že. Jenže chyba lávky! Kolovrátek, který ACCEPT na The Rise Of Chaos“ rozšlapávají svou ocelovou botou, není jen tak obyčejný kolovrátek. Ani náhodou. Je to mocný hrabě Kolovrat, který si nasadil železné rukavice, aby každá jeho dobře mířená rána měla dvojnásobný efekt. A chtělo by se říct, konečně!Zatímco mnohým jiným totiž stačí právě hned první „návratové“ album, aby stvořili milník hodný věčného zapamatování, ACCEPT to trvalo takové desky čtyři. „Blood Of The Nations“ nebylo vůbec špatným zářezem, ale do úplného perfektna mu přece jenom něco scházelo. A „Stalingrad“ a „Blind Rage“ už jenom smutně sledovaly klesání kapely na pomyslném žebříčku zajímavosti, na němž i tak kapela nikdy ve své novodobé historii nesahala po příčkách nejvyšších.Ale s tím vším je konec. Přichází chaos a s ním i nejzvučnější nahrávka ACCEPT v novém tisíciletí. Kostky vysoustružené z té nejčistší panenské oceli jsou vrženy proti vlně autorské impotence, jíž stahují ke dnu, aby (alespoň na nějaký čas) přestala obtěžovat okolí. „The Rise Of Chaos“ je monumentem těžkého kovu, v němž je všechno tam, kdy má správně být. Tedy především riffy pevně zařezané ve vaší šedé kůře mozkové, dočasně přepouštějící své pozice už jen nadýchaným kytarovým sólům a hromovým refrénům, v nichž graduje havraní krákání Marka Tornilla, nezřídka podpořené jedinečnými acceptovskými sbory. Zabodněte svůj ctěný prst kamkoliv do hracího pořadí skladeb alba a vždycky dostanete perfektní vzorek toho, jak by měli ACCEPT v roce 2017 znít, aby si udrželi svůj legendární status. Nemám nejmenších připomínek a plný počet bodů šetřím pouze při paměti zlatých osmdesátých let. Dovolte mi vlastně jen jeden skromný dotaz navíc: proč všechnu tu parádu nemohla uvádět „Carry The Weight“ a musela se krčit téměř na samotném konci? I nevěřící Tomáše by totiž v takovém případě praštilo do uší, že tady skutečně o něco jde! ... celý text
[Recenze]   [18.9.2017]   [Louis]   [Diskuse: zatím žádná]  

MASTERS OF ROCK 2017 - aneb MOR na vás, holoto agrární!

Pamětliv dnes již legendárního reportu o jistých nebezpečenstvích spojených s populárním festivalem „Masters Of Rock“, poctivě jsem se mu celá léta vyhýbal, abych zde snad nepřišel k újmě (samozřejmě nikoliv duševní, jak jistě hbitě doplní některé zlé jazyky z řad čtenářů či redakce). Jenže časy se mění a s nimi i seznam vystupujících skupin. A jakmile se na něm zkraje letošního roku objevila pirátská vlajka s lebkou a zkříženými hnáty, bylo jasno. V červenci budeš muset chtě nechtě vyrazit, chlapče, vzkazuje Ti to Tvůj kapitán a Jolly Roger.Ale vždyť jo, chlapiska. Balím tedy svých deset švestek (doby, kdy jich na podobné akce stačilo pět, už jsou dávno pryč), dřevěnou nohu, kovový hák, pořádnou zásobu rumu a vyrážím směr Vizovice, snad tam ten areál najdu, když tam bude tolik lidí (že prý je vyprodáno). A kdyby ne, přeptám se, co, lidi snad budou vědět, kde ta likérka je.Zelený, totiž černý čtvrtekV motoráčku, nápadně přeplněném „havrany“, mě vystraší kravál za oknem a nestačím se divit, kolik reprezentantů metalového národa je všude kolem. Asi už budu na místě. Na nádraží se za chvíli zorientuji (ne každý kravál znamená, že tím směrem je areál), za další minutku už se nechávám opáskovávat a sotva dopiju kelímek, s nímž mě dovnitř nechtějí pustit (chápu, asi připomínal plastickou trhavinu), stávám se jedním z „metalheads“, kteří mají to štěstí a zúčastní se již 15. ročníku asi nejznámějšího metalového dostaveníčka u nás.U hlavní stage strýčka Ronnieho (dej mu pánbů věčnou slávu, vždyť v pondělí toho týdne by se býval dožil pětasedmdesátky) je už pochopitelně více než rušno, vždyť je čtvrtek a nějakých půl šesté kvečeru. Na pódiu se zrovna natřásají BATTLE BEAST se svojí heavymetalovou bídou a na jejich čele i poněkud oplácaná Noora Louhimo v kraťoučkém koženém oblečku. Ze slušnosti zůstanu na pár skladeb, abych se zejména utvrdil v tom, že z jednotlivých vystoupení následujících dní bude nutno důsledně vybírat, aby člověk nezašel nejen na únavu, ale také na předávkování tím nejpravějším, „true“ těžkým kovem. Následující řádky proto, prosím, neberte jako regulérní report, ale spíše jako jakési vyprávění na téma „letošní Masters Of Rock“, přičemž jmenovaný slohový útvar nelze v tomto okamžiku ještě brát za definitivní.První den festivalu si tudíž nenechávám ujít až večerní STRATOVARIUS, očekávanou koncertní pochoutku v podobě vystoupení SABATON za asistence zlínské filharmonie Bohuslava Martinů a nakonec i subjektivně poněkud překvapivě PAIN.Legendární Finští rychlíci předvedli standardní festivalový set, při němž se hezky křepčilo, ovšem zajisté by mu prospělo nějaké to provětrání – když jsem jej srovnal s tím loňským z Metalfestu, zjevilo se mi až příliš stejných položek. To SABATON slibovali setlist daleko bohatší, než obvykle, což sice nebyla úplně pravda, ale některé ty zajímavější položky přece jen zazněly (třeba „Panzerkampf“ či údajně úplně poprvé živě zahraná „Wehrmacht“). Co bylo horší, byl fakt, že zvukaři nejspíš neměli zrovna svůj den, a tak přestože jsem stál zhruba na úrovni zvukařské věže, dalo mi zatracenou práci zaslechnout alespoň nějaké ty smyčce, když už jsem je vůbec zaregistroval. Celé vystoupení Joakima Brodéna a spol. jsem proto vnímal spíše jako standardně povedený koncert švédské skvadry, která, i kdyby na pódiu zahrála jen na hřebeny, nejspíš by zase přilákala tisíce domácích nadšenců a postarala se tak o rekordní zápis mezi všemi zeměmi hostujícími turné. Ale proti gustu žádný dišputát, když se tihle Švédové nenechávají svazovat diktátem trhu (což se bohužel děje stále častěji), mám je docela rád a tak se mi jejich vizovické vystoupení l ... celý text
[Koncerty]   [31.7.2017]   [Louis]   [17 příspěvků]  

Stránka: 1/56 Jste na první stránce
 /56
Následující stránkaPočet záznamů: 552
Rychlá navigace:


Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page