Pondělí
11.12.2017
Denní verze
 id
 heslo
ELBE
 uveřejňují tour a singly z chystaného alba Sudety ... cely text

SAXON
Ochutnávka titulní skladby novinky "Thunderbolt", již oznáme ... cely text

Michael Schenker
Kytaristův nový projekt MICHAEL SCHENKER FEST vydá 2. března ... cely text

VISIONS OF ATLANTIS
Rakouští metaloví symfonici vydají 16. února 2018 u Napalm R ... cely text

WHITESNAKE
Dlouho očekávané nové album Coverdaleových veteránů se bude ... cely text

DOGA
vydává své v pořadí desáté studiové album „Hard werk“, ... cely text

ANTHROPOID
Více než půl roku poté, co Jan Hamerský ukončil projekt A ... cely text

KNIHA KOVU II
Letos v zimě si všichni náruživí čtenáři a fanoušci domác ... cely text

NECROPHOBIC
Švédové vydají 23. února 2018 osmé studiové album "Mark Of T ... cely text

KREATOR
zveřejnili u příležitosti vydání limitované "Black Friday" e ... cely text

DEAD CROSS
Nový klip ke skladbě "Church of the Motherfuckers" z eponymn ... cely text

BRUTAL ASSAULT 2018
NOVĚ POTVRZENÉ KAPELY: Díky všem, co se zúčastn ... cely text

MASTER´S HAMMER
uvolnili další novou skladbu "Estetika ďábla", k poslechu ... cely text

Stránka: 1/23 Jste na první stránce
 /23
Následující stránkaPočet záznamů: 229
AYREON - The Source

Arjen Anthony Lucassen je neúnavný. Takřka každý rok musí vypustit nějaký materiál, přičemž počty jeho vedlejších projektů neustále narůstají. Věrný zůstává pouze svému vlajkovému projektu AYREON. Jeho poslední počin pod touto značkou, „The Theory Of Everything“, a dva roky starý materiál THE GENTLE STORM, který byl společným projektem s Anneke van Giersbergen, se zdál ohlašovat, že Arjenovi už po těch letech přeci jenom dochází dech. Avizované album AYREON jsem si tak hodlal poslechnout spíš z dobré tradice. Pak jsem ovšem dostal ránu přímo mezi oči. Staré železo? Ani náhodou!Posluchače uvítá pomalý rozjezd v podobě dvanáctiminutovky „The Day That The World Breaks Down“, opatrný nástup, který pozvolna přesouvá náladu do futuristické atmosféry. S necelou třetí minutou udeří hlavní aspekt této desky – hradby kytarových rifů. Dlouhý blondýn se do toho na stará kolena pěkně opřel. Nová deska je tak trochu mix STAR ONE a „The Human Equation“. To druhé především proto, že tentokrát se kapelník soustředil, aby byla zachována písňová struktura. Ano, je tam opět příběh, mnoho protagonistů, všelijaké hudební odbočky a variace, ale hlavně – skladby drží pohromadě a každá to ustojí sama o sobě. Poslední deska trpěla právě tím neduhem, že byl kladen až příliš velký důraz na příběh, a celé se to pak rozsypalo. „The Source“ je rock – power metalové album od začátku do konce, bez ohledu na aktuální dění ve vzdálené galaxii. „The Day That The World Breaks Down“ se ve druhé půli tematicky vzdálí, až přejde v bluesové „pobublávání“, ale nakonec se vrátí k ústřednímu kytarovému rifu. Kruh se uzavře a stopa přeskočí v odpočinkovou „Sea Of Machines“.Zajímavá je třetí skladba, „Everybody Dies“, která je postavená na vrstvené vokální variaci několika zpěváků. Ze kterého rukávu sype Arjen na stará kolena takové motivy, netuším. Byl to omyl, když jsme ho po posledním albu pomalu viděli odcházet do důchodu. Singlovka „Star Of Sirrah“, která na nové album upoutala nemalou pozornost pro hutné rify a výraznou basu, nakonec ani není tím největším klenotem. „Run! Apocalypse! Run!“ je powermetalová skladba roku a vrchol první placky. Kdyby Arjen vydal jen toto první CD, tak by to na desítku bohatě stačilo.Po rozjařeném úvodu „Aquatic Race“ se rozezvučí druhá, uvolněnější placka. „The Dream Dissolves“ melodicky vychází z předchozí Lucassenovy desky, „The Diary“. Orientem načichlá „Deathcry Of Aa Race“, kde si arabština Zahera Zorgatiho (MYRATH) předává slovo s operním zpěvem dua Simons/Floor, je dalším zajímavým momentem. „Planet Y Is Alive!“, co dodat, snad jen, že je to vrchol druhého CD. Zaznít by mohla klidně na albu Slepých strážců (Hansi!). Závěr dvojalba provázejí pozvolnější melodie a intimní atmosféra, která se postupně vytratí s epilogem „March Of The Machines“. Samozřejmě je nutno připustit, že Arjen většinu motivů recykluje. Rovněž i partie jednotlivých zpěváků jsou komponovány dle zažitého mustru. Avšak v celkovém pohledu si vše tentokrát dokonale sedlo. Mozaika sestavená z tvůrčí historie Arjena Lucassena vykreslila jasný a výrazný obrazec. První CD dávám za jedenáct, druhé za devět, takže to hodí hezky kulatý průměr.Na albu opět zazní spousta slavný jmen (James LaBrie, Tommy Karevik, Simone Simons, Floor Jansen a další). Hlavní slovo však má Russell Allen, Hansi Kürsch a překvapivě Tobias Sammet. Že by si vzal mistr svého učedníka přímo pod sebe, aby mu předvedl, jak se hraje první liga? Už tak učinil jednou, v roce 2008 na EP „Elected“, a později si zahrál sólo na „The Mystery Of Time“. Každopádně Tobias ze sebe dostává maximum a jeho nakřáplý hlas na albu docela sedí, neboť je v ko ... celý text
[Recenze]   [30.5.2017]   [Manatar]   [3 příspěvků]  

POWERWOLF, EPICA, BEYOND THE BLACK - Forum Karlín, Praha – 28. ledna 2017

Společné turné EPICA a POWERWOLF zní jako docela logický krok. Zřejmě ani jedna kapela by větší sál sama o sobě nevyprodala. Společnými silami tak do nového karlínského koncertního sálu nahnali okolo tří a půl tisíce lidí. Bylo tam skoro plno, v zadních řadách příjemně volno. Pro mě to byla první návštěva koncertní síně Forum Karlín a byl jsem velmi mile překvapen. Sál je vybudován a navržen pro potřeby hudebních akcí se zaplněným hledištěm a intenzitou zvuku, co otřásá základy. Nemohu mluvit za jiné části sálu, dědkovsky jsem se postavil vedle zvukařů, ale i tak nepamatuji podobně zvukově kvalitní vystoupení (v žánru heavy metalu, samozřejmě). Nekuřácké prostředí a fungující ventilace pak jen umocnilo celkově velmi dobrý dojem z celého areálu. Že bych ještě zvážil DREAM THEATER? Jediný škraloup tak bylo pozdní vpouštění do vnitřních útrob budovy. Návštěvníci koncertu, kteří se do nekonečné fronty řadili až pomalu u východu z metra, začátek koncertu stihnout nemohli. Navíc, kdyby venku bylo o třicet stupňů víc, asi by člověk prskal o trochu méně. Začátek a konec jednotlivých vystoupení byl pak skoro na minutu přesně. První na řadu přišla mladá německá kapela BEYOND THE BLACK. K jejich stylu stačí říct, že za mikrofonem stojí dívčina, a že obě jejich alba produkoval Sascha Paeth. Není proto divu, že jako předkapela pro EPICU byli zcela na místě. Částečně citují jednu z hlavních hvězd večera, ve zbytku pak pokukují po NIGHTWISH a celé té melodické sebrance ze severu. V detailech snad někdy v recenzi, jejich živé vystoupení však bylo více než přesvědčivé a povedené. A ač samozřejmě měli svého „malého“ zvukaře, díky koncertní síni byla i předskupina zvukově čitelná. Čas měli jen na pár kousků, přesto živé provedení skladeb „Lost In Forever“, „In The Shadows“ nebo „Running To The Edge“ byl příjemný rozjezd večera. Setlist: Lost In Forever, Hallelujah, In The Shadows, Shine And Shade, Running To The Edge Krátká přestávka sloužila k menší přestavbě scény a odhalení futuristických kulis pro aktuální stylizaci EPICY. Intro „Eidola“ koncentrovalo pozornost od výčepů zpět k pódiu. Předem nutno podotknout, že ač nové album „The Holographic Principle“ kráčí ve stopách svých předchůdců bez výraznější obměny, naživo mě zahrané skladby oslovily mnohem více než staré kousky. Už jen rozjezd „Edge Of The Blade“ je pořádně ostrý a chytlavý bez přehnaného sborového doprovodu ze záznamu. Podobně i následná „A Phantasmic Parade“ fungovala výborně a nakonec i později odehraná oddechovka „Dancing In A Hurricane“. Ze starších věcí kapela vsadila na osvědčené kousky jako „Sensorium“ či „Sancta Terra“. Samozře ... celý text
[Koncerty]   [30.1.2017]   [Manatar]   [11 příspěvků]  

EVERGREY - The Storm Within

Je skutečná radost poslouchat trýzeň v podání švédských EVERGREY. Tom Englund a jeho parta se na minulé desce „Hymns For The Broken“ vrátili ke svým kořenům, respektive k odkazu své nejslavnější trojice desek, a emocemi nabitý power metal se opět rozezněl naplno v zešeřelé, mlžné krajině věčné šedi. Jak to jen tihle Švédové dělají, že i po dvou dekádách jejich koncept stále funguje? Eglund nikdy neztratil schopnost psaní hitových melodií, avšak jejich začlenění do trýznivého, teskného hávu je činí jedinečnými a zcela charakteristickými. Svůj podíl na tom má i návrat Henrika Danhaga již na minulém albu, který společně s Jonasem Ekdahlem kapelu na čas opustil. Poohlížení se po „Recreation Day“ je citelné, přesto je novinka svá a v diskografii rozeznatelná. Pomalý, přesto na ostrých rifech postavený úvod s charakteristickým zpěvem v doprovodu dětského sboru nastolí správnou atmosféru pro nadcházející hodinku. Na „Passing Through“ se rozezní klávesy páně Zandera v nezvyklé elektro poloze. Není to poprvé, přesto je to zajímavé osvěžení. Jinak je tato svižná skladba esencí EVERGREY již od jejich počátků, chytlavý refrén nevyjímaje. Podobných kousků je na albu více a je radost je poslouchat („Astray“, „My Allied Ocean“, „The Lonely Monarch“). Přes celých jedenáct skladeb se nenajde slabého či hluchého místa na vyplnění stopáže. „The Impossible“ je na piano doprovázená balada, utrápená, depresivní, tíživá. Tohle Tom Englund umí. Občas si říkám, jestli si před komponováním nedává „brainstorming“ v podobě dokumentů o mrtvých dětech a opuštěných zvířatech. Největší hit alba se objeví až v jeho druhé půli, skrytý pod jménem „In Orbit“. Už to ani není jejich charakteristická depresivní hudba, je to takové hezky chytlavé, skoro až pop-metalové. Na album to však zapadá výborně. Jde o duet Toma a Floor Jansen, která je nyní v metalové kariéře na svém vrcholu. Dle hesla „Kuj Floor, dokud je žhavá“ je třeba její vokál natáhnout i do EVERGREY, kde až dosud ženský element zastávala Carina Englund. Ona tam nicméně Carina svůj prostor také dostala, ve skladbě „The Paradox Of The Flame“, která je sama o sobě mnohem působivější a emotivnější než „Floořina hitovka“, a doprovodný videoklip je po vizuální stránce skutečně podařený, severská krajina, hra se světlem; doporučuji. „Hymns For The Broken“ bylo příjemné zjištění o návratu EVERGREY ze šedi průměrnosti do šedi melancholie. „The Storm Within“ je vyváženější a obsahuje v sobě všechny podoby kapely z posledních dvou dekád. Současně je i přístupnější a vcelku rychle odkryje své karty. To kvalitu však nesnižuje a nadprůměr nad současnou scénou si EVERGREY drží bez větší námahy. ... celý text
[Recenze]   [10.1.2017]   [Manatar]   [4 příspěvků]  

EPICA - The Holographic Principle

EPICA se stali stálicí metalové scény, které se za posledních deset let podařilo zcela bez škobrtnutí si svou pozici upevňovat. Bezesporu díky tomu, že nepolevují a pravidelně vydávají nová alba. Ta se od sebe hudebně sice moc neliší, ale pokaždé se na nich najde dostatek zajímavého materiálu. Simone Simons se také moc nemění, ale to má na svědomí rostoucí vrstva líčidel. „The Holographic Principle“ nahrála kapela v nezměněné sestavě, pouze s tím rozdílem, že Mark Jansen pověsil kytaru na hřebík a už jen bručí. A oproti minulým albům si na „The Holographic Principle“ pozvali mnohem víc klasických nástrojů, ale to je změna pouze kosmetická. Koncem ledna je plánovaný koncert v pražském Fóru Karlín (společně s POWERWOLF), snad mi bude odpuštěna poněkud opožděná recenze a tento text může být brán jako pozvánka na živé vystoupení. Nezbytná nicneříkající orchestrální předehra se přehoupne do „Edge of the Blade“ aneb EPICA 2016. Nebo snad EPICA 2006? Těžko říct, tahle kapela si svůj styl již definovala, a záleží již jen na tom, jak své jednotlivé elementy bude servírovat. Pokud tam stále bude ženský element v podání Simone Simons, je zřejmě vše ostatní dovoleno. Seznam postupů, které se používají, je zajisté dlouhý, ale takřka ke všem skladbám stejný. Každá jednotlivá skladba je povedená a pěkně se poslouchá, ale po hodině orchestrální hradby, futrované do hlavy, nezůstane vlastně až na zkoprnělý výraz žádná konkrétní vzpomínka. Opět zazní jedna či dvě výraznější skladby, které se nad ostatní trochu vyhoupnou - tentokrát hraje prim zřejmě „Beyond the Matrix“ se svým chytlavým, sborovým refrénem, který to táhne až k horní hranici slyšitelného spektra, a „Dancing in the Hurricane“ s orientálním motivem. Můj osobní dojem z alba je ten, že to nejlepší na něj kapela neumístila. Ve dvoudiskové edici „The Acoustic Principle“ zazní skladba „Beyond the Good, The Bad and the Ugly“, kde je příjemný hlas Simone doprovázený jen zcela nenápadně, akusticky. Možná pro tu nezvyklou polohu, možná pro uši unavené hodinovou orchestrální pompou, jsem si tuhle skladbu oblíbil zcela nejvíce. V podobném duchu se nese i následující, neméně kouzelná „Dancing in a Gypsy Camp“. Neměla by EPICA větší úspěch s touto hudbou? Jak píši už po několikáté, jejich orchestrální, symfonická, pompézní produkce značně ubíjí pěkné melodie, na které má tahle parta evidentní talent. Co se dá dělat, ode mne si poradit nenechají. Dáme tomu tradiční hodnocení okolo sedmičky a budeme se těšit zase příště. ... celý text
[Recenze]   [4.1.2017]   [Manatar]   [3 příspěvků]  

BESEECH - My Darkness, Darkness

Bude tomu více jak rok, kdy se poprvé objevily ukázky z připravovaného alba švédských melancholiků BESEECH. A bude tomu tak půl roku, kdy jejich nové album vyšlo. Poněkud nestíhám termíny, leč i se značným zpožděním je tahle nahrávka stále hodna pár vět. BESEECH se objevili na scéně spolu s mnoha dalšími uskupeními ve vlně severského gothic metalu někdy v polovině devadesátých let. Šli však vlastní cestou. Těžili z kvalitních doomových kořenů, kterých se drželi, přestože svůj styl vyvíjeli. Ostatně jejich prvotina „...From a Bleeding Heart“ je dodnes klasikou pochmurné, depresivní hudby. Významný krok bylo jejich třetí album, „Souls Highway“, které je vyneslo z podhoubí undergroundu mezi známější kapely. Kromě výrazných a pěkných melodií se jim podařilo zlanařit i dva skvělé zpěváky, Erika Molarina a Lottu Höglin. Následné „Drama“ se sice moc nepovedlo, ale hned o rok později vydali další skvělou nahrávku, „Sunless Days“. To bylo v době, kdy boom okolo gothic metalu už dávno ustal a staří uplakánci si hledali svou cestu na hudebním poli. Někteří to zabalili, někteří zůstali ve starých kolejích, jiní dospěli. A tak tomu bylo i s BESEECH, „Sunless Days“ byla vlajková loď jejich nové tvorby, směr další tvorby. Jenže přesně tehdy to skončilo. Ve druhé polovině roku 2006 se na našich stránkách objevila klasická zpráva: „…se rozpadli.“ Rozpadlí vydrželi necelých deset let, než to ústřední kytarové dvojici a do dnešních dnů jediným dvěma stálým členům kapely, Robertu Vintervindovi a Klasu Bohlinovi, nedalo a kapelu znovu nahnali zpět do studia. Bohužel už bez Erika a Lotty za mikrofonem. Kvalita zpěvu neutrpěla, ale jejich charisma mi chybí. Možná je to jen pocitové, ale o pocity v této hudbě šlo vždy především („…o virtuozitu určitě ne“ poznamenal by nepochybně hlavní redakční hnidopich). „My Darkness, Darkness“, já tleskám, tleskám. Čert vem, že pokračují tam, kde skončili, hluboko v minulém desetiletí. BESEECH jsou přesně takoví, jací si je pamatujeme. Melodičtí, melancholičtí, procítění, v hudebním projevu střízliví a bez zbytečného patosu. Veškeré emoce zvládne vyjádřit melodická linka a pěvecké duo. Zpěvu se tentokrát ujal Klas Bohlin spolu s dosud neznámou Angelinou Sahlgren Söder. Skladby shromážděné pod titulem „My Darkness, Darkness“ jsou opět postavené na pevných doomových základech a chytlavých, přesto nevtíravých melodiích. Album je prodchnuto podzimní náladou (proto bylo s recenzí lepší půl roku počkat) a chmurnými emocemi. Kapela se sice ze svých starých pozic mnoho nevzdálila a od „Sunless Days“ je to spíš krok zpět, směrem k „Souls Highway“ či ještě dále do devadesátý let, ale to nahrávce nijak neubírá na atraktivnosti, spíš naopak. Možná i díky oné sentimentální náladě má novinka své kouzlo. ... celý text
[Recenze]   [31.10.2016]   [Manatar]   [Diskuse: zatím žádná]  

LAST IN LINE - Heavy Crown

Obal desky evokuje, že jde o další tributní nahrávku, kdy méně známé kapely vzdávají holt písním Ronnieho Jamese Dia. Skutečnost je však zcela opačná. Jednak jde o nový materiál a jednak jde o tu samou sestavu, která nahrála Diova nejslavnější alba, pochopitelně s jiným zpěvákem. Nutno jmenovat? Vivian Campbell, Jimmy Bain, Vinny Appice a Claude Schnell. Staří matadoři se vrátili do svých mladých let, aby navázali na svou původní tvorbu. Album vyšlo 20. února letošního roku a bylo tak i důstojným epilogem pro Jimmyho Baina, který chvíli předtím, 24. ledna zemřel během turné na podporu desky na plicní nádor, o kterém ani nevěděl. Skupina se dala dohromady v roce 2012, dva roky po Diově smrti, aby hrála své staré písně. Během roku 2012 a 2013 spolu vystupovali a hráli skladby z prvních tří alb. Poté následovala pauza, protože Campbellovi byl nalezen Hodgkinův lymfom. Po vyléčení se vrátil jak k DEF LEPPARD, tak k LAST IN LINE. A protože jim to spolu šlapalo dobře, pustili se do nahrávání nového materiálu. Zajímavé je, že s nápadem na interpretaci Diových písní přišli i Ronnieho spoluhráči z nejposlednější sestavy pod jménem DISCIPLES OF DIO, na čas doplněné o Tima „Rippera“ Owense (kde jen se tohle jméno ještě neobjeví… ). „Heavy Crown“ je těžký a staromódní hard rock. Je to hudba přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Pánové si zavzpomínali na své nejlepší období a bez ohledu na to, že od té doby už uplynulo třicet let a všichni prošli různým hudebním vývojem, ingredience onoho období se jim jakýmsi zázrakem podařilo namíchat v ideálním poměru. Je vcelku pochopitelné, že zpěvák Andrew Freeman je nejslabší článek kapely. To je citelné především v záznamech koncertů, kdy interpretuje původní Ronnieho písně. Jenže na nich už si vylámali zuby i jiní, zkušenější. Na novém materiálu je patrno, že se sice snaží znít jako Dio, ale netlačí za každou cenu na pilu. Nestoupá do výšek, kam nedosáhne, nerozkmitává hrdlo emocemi, které neobsáhne. V rámci svého rozsahu podává aktuální písně důstojně a se ctí. Je to samozřejmě tak trochu retro tvorba, ale je to až překvapivě kvalitní materiál. Jakoby navazoval právě na „Last In Line“ a „Sacred Heart“ a obohatil tak období druhé poloviny osmdesátých let, kdy už kapele pomalu docházely nápady. „Devil In Me“, „Starmaker“, „I Am Revolution“ jsou jen tak namátkou písně, které by v době, do které patří, určitě rozčeřily rádiové frekvence. I zbytek alba je na slušné úrovni. Nenudí a šlape kupředu v těžkém rytmu, provázen pěknými melodiemi. Jestli i po Bainově smrti bude kapela pokračovat, není jisté. Zubatá s kosou má poslední slovo i v hard rocku. ... celý text
[Recenze]   [6.4.2016]   [Manatar]   [Diskuse: zatím žádná]  

PENUMBRA - Era 4.0

Nové album francouzských melancholiků PENUMBRA na sklonku loňského roku přišlo jako blesk z čistého nebe. Tahle kapela se zformovala v polovině devadesátých let a krátce zazářila ve vrcholném období gothického metalu na přelomu tisíciletí. Vydala tři alba, přičemž druhé a třetí v pořadí patří dodnes ke skvostům oné doby (a mým největším restům z Metalmanie, hned po SINS OF THY BELOVED). Ostatně, produkce oněch dvou alba se ujal Terje Refsnes (TRISTANIA a další). Gothic metal ve své klasické podobě „kráska a zvíře“ však postupně pohasl a ustálil se v undergroundu, kde je mu dodnes nejlépe. Komerčně úspěšné kapely se vydaly v kolejích NIGHTWISH a nabraly symfonický patos. Některé prodělaly přitažlivější proměnu a s důrazem na intimnější hudbu pokračovaly i v dalším desetiletí. Hodně jich zaniklo (nad některými uskupeními mi slza ukanula, například SINS OF THY BELOVED nebo právě PENUMBRA). A některé kapely čas od časů vstávají z plamenů a opět shoří. Například poslední reinkarnace FLOWING TEARS byla více než skvostná a napjatě čekám na další. Ale dost už historického sentimentálního blábolení.  Dvě poslední alba seskupení PENUMBRA, „The Last Bewitchment“ a „Seclusion“, dodnes považuji za skvělá alba a občas si je poslechnu. Jenže nějaký čas po vydání, řečeno slovy klasika, „...se rozpadli.“. PENUMBRA sázela na své tři zpěváky, tedy model: „kráska, ošklivák a zvíře“. Především na albu „Seclusion“ se jim podařilo spojením tří hrdel dosáhnout bravurní gradace ve svých skladbách. Specifické pro ně také bylo výrazné prolnutí s elektronikou. Ne nepodobný přístup o pár let zopakovali AMARANTHE a přiznám, že jsem je z větší či menší inspirace obviňoval (ale ona to není zas tak velká vina). Ovšem oproti švédským melodikům se PENUMBRA přísně držela svého melancholického, ponurého řemesla. Gradace deprese, elektronická schíza. Krásná hudba malující mizérii lidského nitra. Na „Seclusion“ namíchali skvostnou fúzi elektroniky, fléten a dud. Měl to být pilíř jejich tvorby a odraz mezi elitu, jenže osobní záležitosti dostaly přednost.   Mé pozornosti zcela unikla událost, kdy v roce 2007 nahráli demo tří skladeb („Charon“, „Avalon“ a „Eerie Shelter“), přítomných i na aktuálním albu. Jenže poté opět nastalo ticho a to až do loňského roku, kdy nápady nashromážděné po šuplících nakonec převedli do not a na své vlastní náklady nahráli. Je vcelku zajímavé zaměřit se na ony tři nejstarší skladby. „Charon“ je slyšitelnou citací experimentálního období THEATRE OF TRAGEDY (ti už to asi také nerozdýchají...). „Avalon“ oproti tomu vychází ze symfo-blackových kořenů a skvostná „Eerie Shelter“ v sobě nese nejvíc ze „Seclusion“.  Vlastně tyto tři skladby, ač velmi povedené, přesto neosobité, jsou i dobrý příklad, že dát si chvíli oddech byl docela dobrý nápad. Novější příspěvky jsou již konzistentní. Důraz je kladen na elektroniku a hlasové kreace. Asphodel má silný a výrazný vokál se slušným rozsahem a podstatně přispívá ke kvalitě nahrávky. Materiál je různorodý, od dravé elektro-psychedelie „Insane“ po zasněnou „Exhumed“. Pochodový refrén a pochmurná naléhavost v hlasech zpěváků v „Insidious“ nutí k opakovaným poslechům. „Before Oblivion“ nebo „Save My World“, melodie, agrese, smutek, vrstvené vokály, všechno tam je a vše je v naprostém pořádku. V roce 2005 by tohle album byla bomba. Škoda, že to trvalo třináct let, ale podstatné je, že k tomu došlo. „Era 4.0“ je další vývojový stupínek francouských elektro-melancholiků. Mé srdce plesá radostí, jak je rváno na kusy elektro-gothic metalovými depresemi! ... celý text
[Recenze]   [3.3.2016]   [Manatar]   [Diskuse: zatím žádná]  

AVANTASIA - Ghostlights

Dle kalendáře Tobiase Sammeta je letos rok AVANTASIE. Loni kupodivu nic, rok předtím EDGUY, o další rok zpět AVANTASIA a tak dále. Ne že by v tom byl podstatný rozdíl, po těch mnoha letech už opravdu ne. „Ghostlights“ jsou tak dobrá příležitost, aby se opět sešli staří známí, někteří už skoro zapomenutí, jiní živí hlavně díky tomuto projektu. Přibylo pár nových tváří, ale základní jádro zůstává stejné: Tobias Sammet, Sascha Paeth, Miro, Michael Kiske, Jørn Lande a Bob Catley. Nová deska má v sobě všechna pozitiva i negativa svých předchůdců. Pozitiva v podobě pěkných melodií a chytlavých refrénů, kvalitního zvuku a intenzivních mohutných sborů (jestli jde v tomto případě o pozitivum, už je ovšem spíše otázka osobního vkusu). Za hlavní negativum považuji (opět) naprostou provařenost hudebních postupů, motivů a kompozic. Vše je tak příšerně schématické, až je to krásné. Invence žádná, opět je kladen hlavní důraz na melodické refrény a kouzelná hrdla významných osobností scény. Na šest let starém dvojalbu byla znatelná snaha o rozšíření obzorů, novinka se drží zaběhnutých kolejí, hrdě a bez skrupulí. Na úvod nám zahraje špekoun Meat Loaf… ne, není to on, jen ta úvodní skladba až nezdravě cituje jeho hudbu. Třeba se v řadách hostů časem objeví osobně. Přes dlouhých dvanáct minut se rozkládá kompozice „Let The Storm Descend Upon You“, která určitě patří mezi ty podařenější věci z nové desky. Má dobrý rozjezd a pozvolné nabírání na intenzitě. Sammet už má v diskografii lepší kousky, ale tento mu určitě ostudu nedělá. Zřejmě největší úlovek za mikrofonem je Dee Snider, který se blýskne v „The Haunting“. Jenže ani jeho specifický charismatický hlas nedovede pozvednout tuto zcela unylou a nevýraznou baladu. Stejně nevděčný úkol dostal i Geoff Tate v „Seduction Of Decay“. Kde nic není… Vodu trochu rozčeří titulní skladba, kde se do závratných výšin vyřítí Tobiasův černý kůň Michael Kiske. Marco Hietala dostal mnohem vděčnější materiál a „Master Of The Pendulum“ se tak řadí mezi nejlepší skladby nového díla. Má to elán „Élanu“ (loňský singl NIGHTWISH), slušnou kadenci a hlavně skvělý Hietalův hlas. Sharon den Adel zkrášluje další zoufale nudnou baladu (až na pár zmíněných věcí je utahanost tohoto alba hrozná). „Babylon Vampyres“ je dobrý speed metal a především skladba „Unchain The Light“ se postará o závěrečné probuzení. Dle mého soudu vrchol alba a jediná skutečně zásadní věc, kterou nicméně nebylo třeba balit do tuny cukrové vaty. Není se však třeba obávat, revoluce ve speed metalu se nekoná, už jenom proto, že si mikrofon předává Sammet a Kiske. A dál? Já nevím, těžko si něco zapamatovat… Celkově vzato je aktuální AVANTASIA slabota, nejenom porovnáním s předchozími alby (první tři nebo „The Wicked Symphony“), ale i celkovou nenápaditostí aktuálního materiálu. Tři, čtyři pěkné písně, které si je posluchač schopen trochu zapamatovat, pak několik utahaných, zbytečných a špatných balad a zbytek alba je průměr. Půl bodu nahoru za ty tři, které trochu šlapou, ale víc ani ň. Chtělo by to tvůrčí pauzu, Tobiasi, tohle nikam nevede. ... celý text
[Recenze]   [22.2.2016]   [Manatar]   [33 příspěvků]  

Umberto Eco - NULTÉ ČÍSLO

Umberto Eco se po relativně krátké pauze vrací s novým románem. „Nulté číslo“ je svým způsobem netradiční dílo. Netradiční svým rozsahem. Možná by ani označení „román“ nést nemuselo, vhodnější by bylo delší povídka, zejména pokud bychom brali jako srovnávací kritérium Ecov předchozí beletrii. Necelých dvě stě padesát stran, mnoho nic neříkajících ilustrací a font velikosti dětské říkanky by se s přehledem srazil pod sto stran standardního textu. Tedy standardního v dobách dřívějších, dneska se knihy co do počtu stran nafukují stejnými způsoby, jako diplomky naší politické elity. To je však kritika mířená spíš na vydavatele, než na autora. Nicméně autorovi bych ten malý rozsah stran také vytknul. Je radost číst jeho texty, kdy o samotný hlavní děj jde až ve druhé řadě a čtenář se musí proplétat mezi historií a klasickou literaturou, fikcí a skutečností (mnohdy záměrně, přesto rozluštitelně, se prolínající). Od prvních stran je patrno, že aktuální dílo vychází a odkazuje především na Ecův nejlepší román, „Foucaultovo kyvadlo“. Ve něm byla geniálním způsobem rozpracována myšlenka, kterak jedno nakladatelství, specializující se na seriózní naučnou literaturu, je současně i vydavatelem nejhoršího braku. Přičemž redaktoři, kteří knihy první kategorie podrobují drsné kritice, velebí díla všemožných esoterických nadšenců (a na nich ve skutečnosti vydělávají). V „Nultém čísle“ je představena redakce vznikajícího deníku v počátku devadesátých let. Má jít o seriózní noviny, avšak skutečný záměr je samozřejmě trochu jiný. Hlavní hrdina je opět „asociální knihomol“, kterému znalosti nahrazují životní zkušenosti. Takže až potud je vše v mezích a mantinelech klasického díla Umberta Eca. Avšak oproti předchozím knihám jde v „Nultém čísle“ vše ráz na ráz a, dalo by se i říci, děj plyne. Člověk už si zvykl, že pro četbu Umberta Eca je potřeba se dobře uvelebit, nasytit a posilnit kávou. Nyní než dokončí potřebné rituály, tak už je v podstatě ve třetině knihy a už dokonce i ví, čeho se týká hlavní zápletka. Ta je tradičně založena na domnělé konspiraci, přesto dává dostatek prostoru, aby se autor mohl dostatečně „rozmáchnout“. Zasazení do současnosti a do novinové redakce umožní paralelně s hlavním dějem poodkrýt způsoby, jakým média manipulují s veřejným míněním. Dokonce se autor stačí i „otřít“ o některé praktiky (nejen) milánského podsvětí. Oproti předchozím dílům je „Nulté číslo“ lehčí čtivo, občas je nadsázka až příliš patrná a některé pasáže jsou vysloveně úsměvné. A ačkoliv je děj posazen do počátku devadesátých let, vzkaz pro čtenáře je zřejmý. Možná se už autor ve svém věku nechtěl pouštět do dalšího dlouhého románu, přesto chtěl svou vlastní a specifikou formou poukázat na nekalé praktiky médií. Upozornit na to, jak snadno lze manipulovat s názory lidí jen pouhým uspořádáním zpráv, zahlcením jedním tématem či pomíjením jiných. Nakonec je pak čtenář demokratického a nezávislého tisku stejně ovladatelný, jako kdyby šlo o přímý nátlak. ... celý text
[Downtown]   [18.12.2015]   [Manatar]   [4 příspěvků]  

CAIN´S OFFERING - Stormcrow

STRATOVARIA ARCTICA se po pár letech opět ozvali. Vlastně se ozval Jani Liimatainen, z jehož hlavy nápad na CAIN´S OFFERING vzešel. To bylo koncem minulé dekády, kdy po odchodu od SONATA ARCTICA přemýšlel co se sebou. Jeho vedlejší projekt, ALTARIA, fungoval vesele i bez něj (byť již pár let o sobě nedal vůbec vědět, takže se možná nechtěl vracet do potápějící se lodi) a tak přišel s myšlenkou na spojení sil s Timem Kotipeltem v nové uskupení. Aby nenechal nic náhodě, seskládal zbytek kapely z dalších známých jmen: Jukka Koskinen (WINTERSUN) a Mikko Harkin (Liimatainenův kolega z prvních let Sonaty). Pro aktuální album se sestava trochu obměnila, lépe řečeno posílila v osobě Jense Johanssona (STRATOVARIUS). „Stormcrow“ je deska nacpaná kvalitním melodickým metalem. Rychle odsypává a nenudí. Liimatainenovy rychlé prsty nezahálí a sází jedno rychlé sólo za druhým Právě spojení Janiho s hlasem Tima Kotipelta je hlavní devízou tohoto uskupení. Klávesy páně Johanssona jsou znát, jsou slyšet a dodávají desce slušnou atmosféru, ale důraz na kytary je u CAIN´S OFFERING citelný a deska se tak neutápí v symfonickém patosu. Pro příznivce rychlého melodického metalu je tahle sbírka jak stvořená (ono taky pro koho jiného...). Avšak oproti předchozí, šest let staré nahrávce už to není takový nápor nápadů a chytlavých motivů. Do „Gather The Faithful“ vložil Jani Liimatainen celou svou metalovou duši. Do „Stormcrow“ vložil všechen svůj skladatelský a hráčský um, není to málo, ale není to dost. Jako by tomu něco málo chybělo. „Stormcrow“ je podařená deska a vzhledem k sestavě je to sázka na jistou. Ale pokud pátráte po albu z ranku rychlého melodického metalu, které vás dostane do kolen, tak to „Stormcrow“ zřejmě nebude. Je otázka, jestli v tomto žánru vůbec ještě lze něco podobného očekávat. CAIN´S OFFERING si každopádně udrželi svou úroveň; i po šesti letech od prvotiny dokáží přinést solidní materiál. ... celý text
[Recenze]   [22.6.2015]   [Manatar]   [Diskuse: zatím žádná]  

Stránka: 1/23 Jste na první stránce
 /23
Následující stránkaPočet záznamů: 229
Rychlá navigace:


Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page