Vzešel z hlubin Severního teritoria. Napůl mýtus, napůl člověk. Pohybuje se divokým terénem s vrozenou jistotou zkušeného „bushmana”. Před nebezpečím nezavírá oči, ale přijímá jej v rovině výzvy, která ho posune dál. Nezkrotný dech větrných bohů, pláč černých mračen, ani spalující šípy slunečních střelců nemají vliv na jeho odhodlání stanout a ovládnout zdejší faunu, jež dává, ale také bere. Jeho věk není znám. Matkou je mu Země, otcem jeho věrný nůž a domovem prastarý kontinent, kde mohou přežít jen ti nejschopnější a nejsilnější. Vybaven znalostmi šamanů, kráčí tato legenda krajinou, pomáhá, kde je třeba, a poradí si téměř v každé situaci… i když neví, k čemu se používá bidet.
Definice lásky
Romantické komedie jsou mou Achillovou patou, míněno v tom negativním slova smyslu. Velmi pečlivě si mezi nimi vybírám, neboť bývají šablonovité a mají tendenci sklouzávat do různých klišé a falešného sentimentu. Čím originálnější pojetí, tím lépe pro mě, a tudíž i můj divácký zážitek. Za jednu z nejoriginálnějších považuji kupříkladu Věčný svit neposkvrněné mysli (2004), kde se krom výborných výkonů Jima Carreyho a Kate Winslet odráží především vizuální ztřeštěnost režiséra Michela Gondryho a vskutku nevšední scénář z pera Charlieho Kaufmana. Z těch „tuctovějších” uvedu alespoň Deník Bridget Jonesové (2001), jelikož jde jednoduše o skvělou zábavu podtrženou přítomností ikonické hlavní hrdinky, kterou si divák ihned zamiluje. Tradiční komedie, především ty s romantickým nábojem, hodně staví na kontrastu dvou ústředních postav, a to kontrastu fyzickém, ale především osobnostním. Muž versus žena. Drsňák se strništěm na tváři proti křehké květince s blonďatými lokny. Klasika. Důležité je, aby obě odlišné duše nakonec skončily v milostném objetí.
Populární předobraz kombinující protřelého dobrodruha a naivní panenku z velkoměsta, to býval v dobách minulých divácky vděčný zdroj zábavy příznačný speciálně pro první polovinu let osmdesátých. Stačí si pustit Honbu za diamantem (1984) či Indyho druhé dobrodružství Chrám zkázy (1984). Snad všechny filmové žánry vycházejí z nějakých ustálených archetypů, neustále se opakujících motivů a časem prověřených šablon. Jakmile Francis Ford Coppola vypustil do světa mafiánskou epopej Kmotr (1972), musel se každý další režisér, který by chtěl zkoumat svět mafiánů nejprve vypořádat s Coppolou a jeho životním dílem. Libovolný režisér si může změnit historickou dobu a přesunout mafiány třeba do daleké budoucnosti. Může Italy vyměnit za Mexičany, nabídnout hlavnímu antihrdinovi vykoupení nebo zločinecký klan ukázat v parodické rovině. Vždy tam ale budou přítomny nějaké ty nekalé praktiky, pletky se zákony a hlavní boss řídící obchody. Nemusíme zůstávat pouze u filmu. Na chlup stejné je to třeba ve fantasy literatuře. Elfové J.R.R. Tolkiena jsou etalonem. Vznešení, moudří, krásní, melancholičtí, dlouhověcí. Co tedy udělá spisovatel Andrzej Sapkowski, aby se s takovým předobrazem vypořádal? Vytvoří z elfů po pomstě prahnoucí surovce, duševně rozpolcené jedince se sklony k alkoholismu a promiskuitě.
Ze všech filmových žánrů a subžánrů jsou právě romanticky laděné komedie asi nejvíce náchylné k vyčpělým dějovým obloukům a opakujícím se vzorcům, kdy si třeba hlavní hrdinka musí po sto padesáté vybrat mezi tím bohatým blbcem nebo chuďasem se srdcem na dlani. Můžete klidně hádat, koho si na konci zvolí. Správně, jelikož v dnešní předražené době se hodí každá koruna navíc (mrk, mrk). Ale teď vážně. Snímek Velká železniční loupež (1903) je vnímán v rovině úplně prvního westernu, který zároveň definoval základní principy akčního žánru. Romantické komedie sice podobný signifikantní pilíř postrádají, ale dokážeme u nich bezpečně definovat několik základních často užívaných prvků: trable milostného trojúhelníku, láska překonávající překážky, zaražený klín mezi dvěma milenci v podobě předsudků, bývalých partnerů, třídních rozdílů atd. V zásadě tedy hovoříme o dramatech, do nichž se vkrádá druh nějakého humoru. Jediné, co napříč dekádami prochází neustálou proměnou je symbol ženy, respektive její postavení ve společnosti.
Pokud se na vývoj seriózních romantických dramat či přímo romantických komedií zaměříme důkladně, zjistíme, že významný progres do těchto oblíbených škatulek přinesly osmdesátá léta a akční filmy. Tedy přesně ten moment, kdy začali slavní mužští režiséři vyrábět silné nezávislé ženské charaktery. Ridley Scott měl dominantní matku. James Cameron měl dominantní matku (někteří rekatoři mají dominantní dokonce i ženy - pozn. korektora). Dává tedy naprostý smysl, že poručík Ellen Ripley na sobě nenechá dříví štípat, stejně jako drsná matka s kulometem Sarrah Connor. Progresivní dvojice akčních andělů měla přímý vliv na další filmové odnože. Nezávislé hrdinky začaly růst jako houby po dešti, což filmový svět opěvoval stejným způsobem, jakým tento trend v současnosti pranýřuje. Paradoxní, že?
V tomto retro vzpomínání zakotvíme právě v osmdesátých letech, kterým, pokud jde o komedie, vládla především nenáročná zábava, sázka na odlehčený humor nebo rovnou crazy ujeté taškařice typu Bláznivá střela (1988). Termín „inteligentní komedie” seděl jen několika vyvoleným kouskům, mezi něž si dovolím zařadit i pohodový australský export Krokodýl Dundee (1986). I přes řadu předvídatelných klišé, nabízí právě tahle dobrodružná romance hned několik svěžích nápadů a zlidovělých scének, kvůli kterým si chlapáckého vtipálka s největším nožem na světě tak rádi připomínáme. Krokodýl Dundee netěží půvab z výrazné odlišnosti smíšené dvojice hlavních charakterů, jelikož novinářka Sue Charlton není žádné ořezávátko a Mick Dundee je od začátku až do konce tím svérázným samorostem z australské buše. Díky zažehnuté emancipaci filmových žen si je ústřední dvojice postav od začátku rovna, přičemž významný zdroj konfliktu a kouzelného humoru zajišťuje převážně kulturní kontrast protichůdných světů. Přírodní džungle versus džungle betonová. Výborný nápad, který z jediného dobrého filmu režiséra Petera Faimana učinil globální megahit.
Made in Australia
Společně s hardrockovou veličinou AC/DC, režisérem Georgem Millerem a jeho objevem v podobě charismatického herce Mela Gibsona, je usměvavý sympaťák Paul Hogan patrně nejvýznamnějším vývozním artiklem kontinentu známým jako Austrálie. Komik, herec a producent Paul Hogan se však za svého života stal něčím větším, neboť se jakožto uvědomělý vlastenec po celá sedmdesátá léta urputně snažil propagovat Austrálii ve zbytku světa, skrze reklamu úspěšně zvýšit tamější turistický ruch a dokázat, že klokani a Aboridžinci (původní australští obyvatelé) rozhodně nejsou tím jediným, co jeho rodná domovina nabízí. Pro hrdého blonďáka s mimořádným komediálním talentem žádný problém.
Čestný člen Řádu Austrálie Paul Hogan se narodil 8. října 1939. Kde přesně? Údajně prý v Lightning Ridge, malém městě nacházejícím se v severozápadní části Nového Jižního Walesu. Alespoň to o sobě naše budoucí hvězda dlouho tvrdila, aby prý svému původu dodala na zajímavosti. Jak vidno Hogan a jeho nejslavnější filmová postava toho mají dost společného, minimálně pokud jde o mystifikaci ohledně původu. Paul Hogan se ve skutečnosti narodil v relativně moderním satelitním městě Parramatta vzdáleném zhruba pětadvacet kilometrů od Sydney. Hogan byl typické dítě ze střední třídy. Žádní slavní předci, žádná dopředu umetená cestička, ale tvrdá dřina. Jeho dětství zahrnovalo běžná klukovská dobrodružství jako je lezení po stromech s partou kamarádů, amatérský rybolov a nějaké ty drobné lumpárny. Na přání rodičů nastoupil mladý Hogan na Parramatta Marist High School, chlapeckou nezávislou římskokatolickou školu, která je mimochodem nejstarší vzdělávací institucí v celé Austrálii.
Krátce po dvacítce práskl Hogan do bot a usadil se v Granville, západní části Sydney. Nikdy neměl problémy s výškami, byl manuálně zručný a příroda mu dala do vínku mimořádné fyzické předpoklady. Možná proto si šlachovitý mladík vybral poměrně náročnou profesi „slingera”, což bychom mohli počeštit do formy „vazač břemen”. Hogan obsluhoval manuální i motorizované kladkostroje včetně jeřábů a podílel se na výstavbě několika známých mostů různých tvarů a velikostí. Dokonce se účastnil i rekonstrukce impozantního ocelového monstra Harbour Bridge, který přemosťuje záliv Port Jackson. Mezi ostatními dělníky platil Hogan za neposedného vtipálka a showmana, který nezkazí žádnou zábavu a naopak zvedne náladu tam, kde uvadá. Měl v zásobě tuny vtipných průpovídek, originálních fórů a strhával na sebe pozornost vrháním nožů i perfektním zacházením s bumerangem. Nemusel se nechat dlouho hecovat. Časem si sám uvědomil, že má jistý talent a ten chtěl co možná nejrychleji a nejefektivněji využít. Televizní průmysl už pomalu klepal na dveře.
Barbína a grilování
Začátkem sedmdesátých let zkusil Paul Hogan štěstí v několika talentových soutěžích zaměřených na hledání potencionálních televizních hvězd. V rukávu měl kolekci vypilovaných skečů, do nichž často zapojoval i své vrhačské schopnosti. Nenucenost, originalita, nepřehlédnutelné charisma. S trochou nadsázky můžeme tvrdit, že Hogan připomínal stand-up komika říznutého Harrym Houdinim. Fungovalo to.
Manažeři a televizní producenti dali blonďatému šibalovi šanci, díky které mohl vzniknout oblíbený australský pořad The Paul Hogan Show (1973), k němuž bude později přirovnávána americká mutace Saturday Night Live (1975). Začátek každé epizody uváděl samotný Paul Hogan. Hrál sebe samého, říkal si ‚Hoges‘ a měl na sobě standardní outfit zkušeného mostního slingera (košile bez rukávů, krátké džínové šortky a vysoké botky s ocelovou špičkou). Po úvodním stand-up výstupu následoval hraný originální skeč, v němž Hoganovi asistovalo několik spoluhráčů, kteří ztvárňovali opakující se archetypy postav jako třeba nemotorný kaskadér, opilý bezdomovec či kouzelník s výrazným italským akcentem, jehož magické pokusy neustále selhávají. Pořad přeplněný satirickým humorem i cíleným parodováním jiných populárních pořadů se vysílal až do roku 1984. Tvoří jej celkem dvanáct sezón a šedesát epizod. Asi netřeba dodávat, že v našich končinách jde o naprosto neznámou raritu.
S tím, jak rostla sláva Hogana, rostl i rádius jeho působnosti. Jako další mu tak do cesty zcela přirozeně vstoupila reklama. USA má svého Marlboro Mana, Austrálie Hogana, který z televizních obrazovek a z výšek nepřehlédnutelných billboardů u dálnic propagoval cigarety značky Winfield. Úsměv od ucha k uchu, elegantní černý oblek a zapálené cigárko v ruce. Úspěch zaručen. Se svým osvědčeným týmem natočil také krátký televizní film Hogan in London (1975), čímž nenápadně započala jeho filmová kariéra. Díky této vtipné záležitosti, v níž Hogan ztvárňuje typického Australana, který tak trochu naráží na kulturní rozdíly, začalo být jeho jméno známé v Británii. Pro USA ale zůstával víceméně neznámou personou. Tou dobou začal Hogan pod záštitou společnosti Mojo natáčet mezinárodní reklamy určené pro americký trh, ve kterých vtipně a především srdnatě propagoval Austrálii, čímž mimo jiné velmi účinně podpořil australský turistický průmysl.
Coby usměvavý sympaťák s vysportovanou figurou lákal americké občany na krásné přírodní scenérie, průzračné pláže, slunné počasí, místní pohostinství a dobrosrdečnost Australanů. Doslova legendární se stala jeho hláška „shrimp on the barbie”, která u Američanů vyvolala zpočátku menší zmatek. Hogan jí použil na konci krátkého TV spotu, akorát když pokládal krevety na gril. Lingvistický chyták sice nebyl záměrný, ale stal se slavným. Pokud se u nás řekne třeba „kuře na smetaně”, každý Čech ví, co si pod tím zhruba představit. V doslovném překladu by Hoganova hláška zněla „kreveta na barbíně”, což je samozřejmě nesmysl, jelikož slavná hračka od společnosti Matel si k tělu připustí maximálně tak hezouna Kena. V australském slangu značí výraz „barbie” docela obyčejné barbecue nebo též grilování vměstnané i do ustálené zkratky BBQ. Reklama do éteru vstoupila roku 1984 a rychle si získala kultovní status. Po nějaké době došlo i k předabování problematické repliky, ale tím reklama ztratila část ze své jedinečnosti.
V první polovině osmdesátých let už byl Hogan několikrát vyhlášen Australanem roku, platil za celebritu, hrdého vlastence a o pár měsíců později ztvárnil vůbec první hlavní roli ve válečném dramatickém seriálu Anzacs (1985). Jestli měl téměř pětačtyřicetiletý Hogan šanci opravdu prorazit na mezinárodní úrovni, musel tak učinit nyní. Během krátké návštěvy New Yorku jej napadlo, jaké by to asi bylo, kdyby do takové obrovské metropole dorazil domorodec ze Severního teritoria (federální distrikt tvořící enklávu uvnitř území Nového Jižního Walesu, jednoho ze států Austrálie). Nápad byl na světě. Tedy minimálně jeho základní idea. Společně s osvědčeným parťákem a kamarádem Johnem Cornellem začal vznikat scénář, který Hoganovi obrátí život naruby a přinese mu do života ženu. Doslova osudovou ženu.
Polský půvab
Po rodičích téměř stoprocentní Polka, národností však rodilá Američanka. Linda Kozlowski se narodila 7. ledna 1958 ve státě Connecticut, konkrétně v severoamerickém městě Fairfield. Linda si po celý život velmi chránila a nadále chrání své soukromí, což ještě umocnil okamžik, kdy koncem devadesátých let silně zanevřela na filmový průmysl. Její dětství i dospívání je tedy zahaleno rouškou tajemství. Víme bezpečně, že vyrůstala v polsko-americké rodině, přičemž její matka Helen E. Parniawski prý velmi podporovala umělecké vlohy, které dcera vykazovala od útlého dětství. Především tanec, zpěv a účinkování ve školních divadelních představeních. Za svými zájmy nemusela Linda cestovat daleko. Střední škola Fairfield Warde se nacházela přímo v rodném městě a nabízela dramatický kroužek, do kterého ambiciózní blondýnka vstoupila. Studium dokončila roku 1976 a bez jakýchkoliv průtahů vyrazila rovnou do New Yorku, na půdu soukromé konzervatoře Juilliard School.
Roku 1981 Linda Kozlowski úspěšně vystudovala divadelní herectví, operní zpěv a získala i bakalářský titul v oboru výtvarných umění. Výrazná kombinace inteligence a fyzické přitažlivosti jí do cesty stavěla slušný zástup nápadníků. Málokdo ví, že jedním z nich byl i samotný "Iceman" Val Kilmer, který tou dobou rovněž studoval na půdě Juilliard School. Dle svědectví několika pamětníků mezi nimi ve skutečnosti nikdy nic nebylo, nicméně archivní fotografie jasně dokazují, že spolu několikrát vystoupili na divadelních prknech a rozuměli si minimálně po profesní stránce.
První větší zlom přišel v roce 1982, kdy na Broadwayi ztvárnila atraktivní slečnu Forsythe, vedlejší postavu ze slavné hry dramatika Arthura Millera - Death of a Salesman (1949). Jen o pár let později vznikla i televizní filmová inkarnace s Dustinem Hoffmanem v hlavní roli. Smrt obchodního cestujícího (1985) natočil německý režisér Volker Schlöndorff a Linda dostala šanci zopakovat si stejnou roli před filmovou kamerou. Nutno podotknout, že nešlo o první zkušenost s televizní produkcí. Epizodní roličku ztvárnila i v dávno zapomenutém seriálu Nurse (1981). Nebylo toho sice moc, ale její tvář a účinkování ve vyhlášených divadlech po celém New Yorku jí začínaly pomalu budovat reputaci. Skrze své agenty pravidelně rozesílala životopisy a nikdy nezapomněla přiložit i propagační fotografie.
Psal se rok 1985 a Lindě přišla poněkud nečekaná, leč zajímavá nabídka z daleké Austrálie. Dnes již neexistující odborová organizace Actors Equity of Australia vydatně protestovala proti obsazení americké herečky do hlavní úlohy v převážně australské produkci, ale jistý blonďatý chlapík s nakažlivým úsměvem, který měl celý projekt na starosti, byl prý nezlomný. Stačilo mu jen několik ukázek ze snímku Smrt obchodního cestujícího a jedna černobílá fotografie s přiloženým životopisem.
Muž s kloboukem
Paul Hogan si psal postavu Michaela J. "Krokodýla" Dundeeho na tělo a po masivním úspěchu filmu několikrát zopakoval, že neměla žádný reálný předobraz. Herec vycházel z poněkud předsudečného, značně archaického pohledu Američanů na Australany. Pohledu, v němž se tento kontinent údajně hemží dobrosrdečnými, napůl civilizovanými hraničáři, kteří na koňském sedle rázují divokou krajinou, loví hady, bojují s nebezpečnými predátory a upřednostňují jednoduchou filozofii založenou na kodexu cti a zdravém selském rozumu. Takoví samorosti nežijí ve městech, jako je Sydney, ale drží se uvnitř vnitrozemí, pryč od davů a ustavičného rámusu. Australské dějiny a dokonce ani báje nejsou dle Hogana bohaté na legendární válečníky a lidové hrdiny. Proč tedy Američanům nejít na ruku a nedopřát jim to, po čem touží? Proč ten přitažlivý mýtus nepodpořit? Šlo o šikovný marketingový tah a nezbývá než konstatovat, že Hogan od počátku moc dobře věděl, co dělá.
Do fiktivní postavy promítl nemalou část své ryzí osobnosti a dodal jí nezbytné vizuální doplňky jako klobouk ozdobený krokodýlími zuby, vestu z hadí kůže a chlapácký nůž s masivní čepelí, kterou by se dali na jedno máchnutí stínat koňské hlavy. Hogan se ve scénáři věnoval především podstatě samotného Dundeeho a výstavbě komických situací, kdežto John Cornell měl na starosti převážně dějovou osu příběhu. Nechci tu vůbec zpochybňovat autorskou kreativitu obou scénáristů, především tu Hoganovu, ale přesto cítím potřebu zmínit jméno jistého Roda Ansella.
Šlo o australského pastevce, lovce vodních buvolů, znalce buše a protřelého dobrodruha, který se roku 1977 dostal do velmi svízelné situace. Po menší práci spojené s lovem buvolů poblíž města Kununurra vyrazil na sólový rybářský výlet napříč Severním teritoriem, kdy se svým motorovým člunem zdolával tok řeky Victoria (jeden z přítoků Timorského moře). Během rychlé plavby najel člunem na něco, co mohl být hřbet nějakého vodního dravce či mohutný balvan ukrytý těsně pod hladinou. Došlo k převrácení a fatálnímu poškození člunu. Motor byl nenávratně zničen, ale Ansell alespoň opravil menší díru v trupu a zachránil omezené množství vybavení (jedno pádlo, několik konzerv, pušku a nůž). Podařilo se mu zachránit i dva mladé bulteriéry, kteří cestovali s ním, přičemž jeden z nich si díky nehodě zlomil přední nohu. Své tehdejší přítelkyni Ansell neřekl, kam přesně má namířeno a pouze jí ujistil, že se vrátí do několika týdnů. Tím pádem později nikdo netušil, kde ho má hledat.
Realita byla vskutku zoufalá. Ansell se nacházel dvě stě kilometrů od nejbližšího lidského obydlí, avšak největší problém představovala slaná voda. Špatně ovladatelný člun unášený vodním živlem zamířil během následující noci na otevřené moře. Ansell se dostal až k maličkému ostrůvku, odkud najel na tok řeky Fitzmaurice a značně dehydrovaný cestoval po různých přílivových tocích, jako zmatený Charón ztracený v krevním řečišti prastarého obra. Ve zcela vzácných případech narazil náš dobrodruh na ojedinělá místa s nízkou koncentrací slané vody. Takzvaná brakická voda kombinující podíl slané a sladké vody je příznačná pro místa, kde koryta řek ústí do moří či oceánů. Ansell se živil divokým skotem, který střílel z člunu a o ulovené maso se dělil se svými psy. V největší nouzi se musel uchýlit i k pití teplé zvířecí krve. Nejvypjatější moment však představoval nepovedený útok mořského krokodýla, na který ho upozornil štěkot psů. Ansell pětimetrového plaza zastřelil a hlavu si ponechal jako suvenýr. Se začínajícím obdobím dešťů změnil strategii a pokračoval po souši. Nakonec narazil na malou pastýřskou stanici a po necelých šedesáti dnech byl zachráněn. Dehydrovaný, pohublý, potlučený, ale jinak v pořádku.
„Novodobý Robinson Crusoe” hlásaly novinové plátky. Senzace byla na světě. Četné rozhovory, pozvánky do rozhlasových relací a autobiografická kniha To Fight the Wild (1980), mapující strastiplné dobrodružství. Roku 1981 s ním v Sydney udělal rozhovor známý britský hlasatel a moderátor Michael Parkinson. Muž z buše budil rozruch a zažíval přísun nečekané popularity, ale svým lidem z hlubin Severního teritoria se poněkud odcizil. Obyvatelé Top Endu (nejsevernější část Severního teritoria) navíc v jeho příběhu nacházeli trhliny a cítili jistou skepsi. Člověk prý nemusí být žádný zkušený „bushman”, aby mu nedošlo, že v podobné situaci se zkrátka stačí otočit a pokračovat proti proudu řeky do nejbližšího města. Těžko soudit. Jisté je pouze to, že osudy Roda Ansella a Paula Hogana se v budoucnu skutečně protnuly. O tom si ale něco povíme až příští týden.
