Zhruba před rokem jsme se vypravili na první rozsáhlejší expedici do středního Finska za účelem detailního průzkumu tamních vzácných endemických forem okrajové hudby. Konkrétní volba padla na okolí města Oulu, kde jsme se zaměřili především na neprostupné bažinaté oblasti ve slepých ramenech zdejších vodních toků. Naše snaha nebyla vůbec marná, ale naopak byla korunována úspěchem v podobě objevení kvintetu KALMAH, jehož členové zasvětili svá srdce prazvláštnímu stylu zvanému swampmetal. Že vám to nic neříká? Tak se začtěte do následujících řádků…
Hned po prvním poslechu je dobré zdržet se předčasných komentářů a vyvarovat se tak školáckých chyb jistých jedinců, jež ve své zbrklosti degradovali swampmetal na úroveň bohapustého plagiátu klávesového speed/blacku, který tak učebnicově prezentovali CHILDREN OF BODOM na svých prvních třech albech. Ono je to ale ve skutečnosti trochu jinak. O nějakém účelovém napodobování slavných sekáčů nemůže být ani řeč, produkce KALMAH sice disponuje podobnými atributy (blackmetalový jekot, naspeedované klávesové aranže, byla zde i určitá podobnost po zvukové stránce), ale to vše ve vztahu k odlehčenému black/deathovému základu o který se C.O.B. otřeli maximálně v ostřejších skladbách na debutu „Something Wild“ (1997). Jinou věcí je neoddiskutovatelný fakt, že KALMAH působí na scéně už od roku 1991 (tehdy to ještě bylo pod názvem ANCESTOR) a už od svých prvních dem se věnují kombinaci výše uvedených stylů. Jen tak mimochodem, Alexi Laiho a Jaska Raatikainen zakládají kapelu INEARTHED, předchůdce dnešních CHILDREN OF BODOM, až o celé dva roky později…
Předpokládám, že světlo do problematiky vztahu KALMAH vs. C.O.B. je dostatečně vneseno, proto se můžeme důkladněji ponořit do rozboru devítky nových, veškerá rašeliniště a slatiniště glorifikujících kompozic. První věcí, kterou naše sluchové receptory na „Swampsong“ zaznamenají je patrné přitvrzení a celkové zhutnění soundu oproti minulé desce „They Will Return“. Rodinný klan Kokkových jistě udělal správný krok, když nechal stáhnout klávesové orgie (většina skladeb na „They Will Return“ s nimi stála a padala) více do pozadí a naopak nechal vyniknout kytarovou sekci, která nám na oplátku naservíruje tučný příděl pořádně heavy riffů. V případě druhé „Burbot´s Revenge“, páté „Bird Of Ill Omen“ nebo osmé „Man With Mystery“ se místy jedná o slušně nekompromisní black/deathové sypanice. Stejně osvěžující úlohu, jako sehrála skladba „Human Fates“ na předchozím albu, sehrává zde rovněž čtvrtá, bohatýrským refrénem v duchu pagan/viking metalových kapel oplývající, „The Third, The Magical“. Variabilní zpěv (střídá se ječák s growlem, s větším podílem toho prvně jmenovaného), proměnlivé speedové bridge, mrazivý feeling, ale i slušně hoblující sekery a výrazné bicí, jakožto tradiční složky tvorby kapely, dokázaly zcela bez problému udržet moji pozornost po celou tři čtvrtě hodinu poslechových minut.
