„Human Antithesis“. Tíživý existenciální manifest proklamující bezútěšnost a nepostihnutelnost lidského bytí, prostoupený pocity osamění a chladné prázdnoty. Vrchními koordinátory projektu je leckomu známá dvojice Riccardo Conforti a Ivan Zara, kteří svým idejím vtiskávají tvar fůzí ambientních ploch a monotónně repetitivních doom-metalových postupů. Hudba VOID OF SILENCE je prodchnuta zvláštní estetikou vyznačující se charakteristickým prismatem italské umělecké tradice s výraznou emoční vypjatostí. V duchu renesančních zásad i nadále převládá zaujatost člověkem, ovšem v posunu několika staletí je nynějším středem zájmu jeho utrpení.
Nelze tvrdit, že by se VOID OF SILENCE výrazně lišili od současné špičky žánru. To vůbec. Jejich jinakost spočívá především v dostatečné osobitosti obou protagonistů. Jasná vize a využití zkušeností spolu s vlivy předchozích dark wave, ambientních a doom-metalových projektů (OBLIVION, MYSTICAL REALMS, SYRION) pomáhají jednoznačně formovat jejich vyhraněnou představu o hudbě. Nejblíže si lze pro srovnání dojít třeba k takovým ESOTERIC. Proti nim ovšem VOID OF SILENCE postrádají otisk přímočaře syrové brutality a zvířeckosti. Hudba na „Human Antithesis“ je na první pohled mnohem klidnější a právě v protikladu k názvu alba i samotnému srovnání s ESOTERIC jaksi více lidská. Postrádá onu příznačnou odosobněnost a skutečně záhrobní momenty s prudkými výpady hněvu a zaslepené bolesti přecházející ve zvukovou kakofonii jsou spíše ojedinělé („To A Sickly Child“). Pod monotónně plynoucím povrchem a líným pochodovým rytem, který se ale zdaleka neblíží extrémní utahanosti některých stoupenců žánru, to však vře emocemi. Neměnná letargie prostor vyplňujících klávesových ploch a táhlých riffů, klavíru, industriální šumění a ruchy tvoří zvukovou stěnu, z níž se jakoby nahodile vynořují melodické motivy a linky a zklidňující akustické mezihry. Skladby většinou neoplývají opakujícím se nosným melodickým motivem, ale takřka bezcílně plynou ke svému konci a ztrácejí se v šeru, aniž by výrazně gradovaly k vysvobozující katarzi. O vokální a textovou složku alba je zodpovědný Alan Nemtheanga z irských PRIMORDIAL, který byl ke spolupráci přizván po odchodu dřívějšího zpěváka. Jeho plačtivý lamentující zpěv výborně pasuje k beznadějně vyznívající hudbě, stejně tak neosobní recitující hlas, k němuž se v některých momentech uchyluje. Několikrát se jako zpestření objevuje ženský zpěv a chrámový sbor („Untitled“), který v tepavém zvuku odrážejícím se v prázdnotě čtyř holých stěn působí jako hotový balzám.
„Human Antithesis“ je jednoznačně výborným počinem nesoucím všechny svébytné charakteristiky žánru. A přestože v zásadě neoplývá ničím, co by tu už několikrát nebylo, osobitost, intenzita prožitku a vnitřní náboj silně prostupující každou jednotlivou skladbou, jakož i cit pro správnou vyváženost žánrových prvků či schopnost v mnoha směrech působit na emoční aparát, z něj činí poměrně výjimečný posluchačský zážitek .
