Ták a máme to tu komplet. Alexi a jeho opilecká smečka vrací úder aneb village holocaust z Finska propukl. Ale oni se za to ani moc nestydí. Vždyť i název KYLÄHULLUT by se dal z finštiny přeložit doslova jako „vidláci“, či chcete-li fonetikou „simsnů“ : „synové venkova“. Jenže ono není všechno jak se na první pohled zdá…
Možná mě mnozí z vás začnou mít za regulérního blázna, když řeknu, že v čistokrevném finském pivním punk agru slyším jasné známky uměleckého projevu, ale snad s tím budu moci žít. Už jsem docela chválil předchozí EP „Keisarinleikkaus“ a musím říct, že novinka zhruba pokračuje ve stopě jím vytyčené. Proto, že skladby na prvním řadovém albu „Turpa Täynnä“ se dělí v podstatě na dvě kategorie. Na kategorii punkových vyřvávaček a pivních odrhovaček a pak na kategorii skladeb z uměleckého hlediska lehce nadpunkových. Čili takové, u kterých už je nad slunce jasné, že se mezi punkovou smetánku rozhodně nevejdou a působí spíš dojmem lépe vyvedeného energického glam rocku. Není jich pravda mnoho, ale jsou. Výtečně je zastupuje třeba „Vitun Urpo!“ s výrazným melodickým motivem, valivá „Turpa Täynnä“, nebo lehce rozverná „Kylähullut“. Celkově na mě nové skladby působí mnohem lepším dojmem, než materiál z předchozího EP. Alexiho kytara nemilosrdně kraluje a z nápadů, které on narval do půl hodiny svého punkového sranda projektu, by valná většina heavy metalových kapely postavila dvě regulérní hodinové studiovky. Celé snažení sice možná zní jako finská pivní vodrhovačka, což však taky bylo původně zamýšleno. Ale ono to má dvě strany. Pravda je taková, že jsem touhle hračkou rozhodně unešen, jak za její nefalšovanou energii a tah na branku, tak i za spoustu skvělých hudebních motivů a kytarových kudrlinek, o kterých bych nikdy si nikdy nemyslel, že se dají tak nenásilně a elegantně naroubovat na čistokrevnou agro kostru písničky. Některá sóla mi přijdou snad ještě lepší a nápaditější než to, co Alexi dosud předváděl v řadách domovské kapely CHILDREN OF BODOM. Z efektních výstupů, jaké najdeme třeba ve skladbě „Spurgu“, mi zůstává opravdu rozum stát. Ale KYLÄHULLUT není jen Alexi Laiho, ale je tady i veskrze normální bicmen Tonmi Lillmann, bubnující přesně to, co pivní agro vyžaduje a pohodový Vesku Jokinen, jehož drsný chlapácký, avšak čistý a silný hlas se k hudbě KYLÄHULLUT hodí neskonale víc než nakřáplé léta těžce zkoušené hrdlo Laihovo, který zde jen občas zapěje druhé hlasy. Cédéčko zachovává i lidskou nutnost v podobě délky skladeb i celého kotoučku, protože, ačkoli se mi materiál dost líbí, uznávám, že poslouchat ho střízlivý déle než půl nebo třičtvrtě hodinky by byla… řekněme poněkud riziková záležitost.
Tahle deska mě tedy vskutku překvapila. Přiznám se, že v jejím kontextu bych už hodnotil předchozí EP mnohem přísněji. A ačkoli bude jistě spoustu lidí otvírat hubu a kydat nesmysly, protože má fascinace Laihovou osobou je všeobecně známa, těžko zapřou (teda oni to zapřou, ale v duchu budou vědět své), že se jedná o vskutku výtečně vyvedený materiál, mající rozhodně na víc než recitaci ve finských putykách. Těším se na desku KYLÄHULLUT se symfonickým orchestrem. To bude teprve žrádlo.
