Začátek neveselý, v duši sychravo. Můj první dojem ze znovuzrození brazilské ANGRY (ne kávy, i když taková dobrá brazilská kávička, nemá někdo chuť?) byl totiž, mírně řečeno, rozpačitý. Odchodem tří členů jakoby se nějak vytratil ten jedinečný duch předchozích tří záseků. Lví podíl nutno přičíst také změně producenta a nahrávacího studia. Každopádně současná ANGRA, byť se evidentně snaží vycházet ze stejných ingrediencí, vaří už trochu jinou polívčičku. Zda sladší či kyselejší, nechám na chuťových buňkách případných posluchačů.
Vezměme si na paškál nejprve nově příchozí. V první řadě tedy nový zpěvák Edu Falaschi (za Andreho Matose). Jeho angažování bylo zřejmě dobrým krokem, protože disponuje sytým a pevným hlasem, prostým pěveckých manýr jeho předchůdce, na druhou stranu zase snadno zaměnitelným se spoustou jiných kovových slavíčků. Druhým nováčkem je bubeník Arquiles Priester (za Ricarda Confessoriho). Hraje samozřejmě precizně, ovšem v jeho hře téměř postrádám latinské prvky, pro Angru v minulosti tak důležité a tak typické. Na několik podobných pasáží v průběhu desky sice narazíte ("Unholy War" nebo "Judgement Day"), vždy však opakují vzorce známé z minulosti a navíc působí jakoby nuceně. Zřejmě aby se neřeklo a fanoušek zůstal celý (čili pozorný). Třetí do mariáše, basák Felipe Andreoli (za Luise Mariuttiho), se blýsne skvělou pasáží v "Unholy War", jinak příliš prostoru nedostává. 
Tak a zvuk. Je čistý, kulatý, jak se na speedovou produkci sluší. Však je pod ním také podepsán Dennis Ward (modří tuší, že kromě produkování taky mačká tlusté stuny u PINK CREAM 69). Není to ovšem slušivě originální zvukový kabátek, který skupině ušil Sasha Paeth (taky vám asi nemusím připomínat koho ten produkoval, ani jeho kytarový příspěvek v HEAVENS GATE). No, zanechme planých vzpomínek a pojďme k materiálu. Úvod má v moci klasické intro "In Excelsis" a po něm první šleha - "Nova Era". Kvapík, který hned na úvod odkrývá všechny karty skupiny lícem vzhůru. Především, že Edu nemá s výškou problémy, že zdatně nabere i jemný odstín barvy svého předchůdce - to jsou ta esa. Bubny jsou ale dost monotóní, přece jen Ricardo hrál mnohem pestřeji i v rychlovkách (jeho extempore na vrcholu ANGRY - desce "Holy Land" - snad ani radši nepřipomínat!). O programování kláves se tentokrát starají oba kytaristé. Ač však dělají, co je v jejich silách, není to ono. Tady Andre (a Sasha) chybí snad nejvíc. Ovšem hit hnedle na začátek, o tom není sporu. "Millenium Sun" se vyplouží „po Angrovsku“, v polovině se láme. Nutno pochválit především sóla, ve vybrnkávání až ANNIHILATORského střihu. Nechci se rozepisovat o každé písničce zvlášť, takže se spokojme s konstatováním, že materiál je skvěle zahraný, zazpívaný, zprodukovaný, jen zní zkrátka jinak. Po variacích na Chopina jsme na konci.
Pokud se na ANGRU podíváte nezatíženi minulostí, zřejmě se vám bude jejich pojetí metalu pozdávat. Pokud jste nenáviděli hlasový projev Andreho Matose, budete asi nadšeni. Upřímně se snažím dívat na brazilskou květinku jako na malé poupátkou, sympatické svou snahou o nový začátek. A i když si osobně dovolím nadále upřednostňovat éru s Matosem za mikrofonem, protože jeho hlas dával kapele nezaměnitelný ksicht, byť si na něj člověk musel nějakou dobu zvykat (o jeho drtivém skladatelsko-aranžérském vkladu a smyslu pro hitový refrén nemluvě), je výsledné bodování, přes všechny výtky, přece jen vysoké. Stále se totiž jedná o záležitost převyšující minimálně o deset hlav všechny ty bezpohlavní vykradače hrobek metalové minulosti typu HAMERFALL, FREEDOM CALL a… (dosaďte dle libosti!).
